Tahle nová deska
má hloubku diplomové práce, ovšem věnuje se tématu ne zrovna
etablovanému na akademické půdě: black metalu! Nejde tu jen o
riffy řvoucích chroptivých kytar a mužských hrdel. Ultratvrdý
black metal je nejtemnějším z rockových žánrů: od textů
vítajících apokalypsu přes satanistické a nenávistné motivy až
k norským excesům s vypálenými kostely a několika vraždami. Jak
něčemu takovému složit poctu?
Drewa
Daniela,
člena
dua Matmos a akademika,
vrcholy black metalu hudebně
fascinují. Proto své album
pojal jako odkaz na rub i líc, jako stvrzení
významu i
kritiku. Zmínění Matmos už
léta vytvářejí muziku v konceptuálních rámcích – třeba
když přetavili do tanečních rytmů zvuky z kliniky plastické
chirurgie nebo z laboratoře s pokusnými zvířaty. Sólový
Danielův projekt nese název Soft Pink Truth; to
„měkké růžové“ je žánrovým identifikačním znakem
pornografie. Jak tedy vidno, Daniel je sice vysokoškolský profesor,
ale vedle shakespearovské specializace je doma v ryze současném
diskurzu. Vždycky se vymezoval z queer pozic: proto na albu
Why Do the Heathen Rage? (Odkud
se bere hněv neznabohů?, vydal
Thrill Jockey) vůbec nezní
pravověrný metal, ale elektronické klubové beaty. Je to záměrný
paradox: disko bylo vždycky těžce „gay“ pro ultramačistické
metalheads. Větší naschvál se dal těžko najít.
S
určitou fascinací požádal Drew Daniel o pomoc pár hudebníků a
přepsal harmonie a struktury metalových nářezů do jiného kódu.
„Vyhledával jsem takové písně,“ řekl portálu Pitchfork,
„jejichž text vypovídá, o čem je black metal, a které mají
dobré kytarové riffy. Jsou
kusy, které miluju, ale jejich jádro je v textuře zvuku: nemělo
by cenu předělávat je. Lákaly mě ty, ve kterých lze cítit
popové jádro.“ Což je velmi přesný postřeh, který by asi
mnohé metalisty naštval: chytlavost, podobná popu, v některých
jejich flácích nepochybně trůní.
Leckdo
si vybaví goticky pokroucená loga kapel Venom, Mayhem nebp
Darkthrone. Daniel prováděl s jejich písněmi artistické kousky.
Chlapácká Ready To Fuck
tu je v ženské verzi, ujala se jí zpěvačka Jenn Wasner z kapely
Wye Oak, jež nedávno vystoupila v Praze. Vokálních hostů je tu
víc, nejslavnějším je nepochybně protagonista skupiny Antony and
the Johnsons.
Když
do písně Satanic Black Devotion zní banjo a
rozpoznatelné fragmenty tanečních hitů, uvědomíme si, že žánr
„černého kovu“ je mimo jiné zcela prost humoru a nadhledu.
Drew Daniel jako by vyvedl sektářsky puristickou estetiku na denní
světlo: zasahují do něj různé hlasy, od cembala a žánrových
rytmických figur až po vokál ceněné vážnohudební skladatelky
Jennifer Walsheové.
Ta bystře vyvážená konstelace má
ovšem ještě jednu rovinu. Autor projektu si rychle uvědomil, že
by bylo alibistické vyhnout se kruciální otázce: jak se stavět k
hudbě skandinávských muzikantů jako je Varg Vikernes z kapely
Burzum – k těm, kteří jsou přímo spjatí s násilím,
nenávistí, vraždou? „Tolikrát jsem slyšel od nějakých
fanoušků postoj: My jen posloucháme muziku, která se nám líbí.
Ale to je v lepším případě naivní a v horším případě velmi
neupřímné: když se nám něco líbí, chováme se méně
ignorantsky.“ Tu hudbu si připomínejme i jako stigma spojené se
zlem, které rozpoutala, říká Daniel silnou deskou. To, že někdo
hraje dobře na dva kopáky zároveň, je výkon, který nikomu život
nevrátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat