Ta
skladba pro smyčce má název PRAHA:
Celetná - Karlova – Maiselova. Prohlížel jsem si ji podezřívavě:
o co autorovi jde? Tušil jsem, že to nebude turistická reflexe:
Jakob Ullmann, pětapadesátiletý skladatel a univerzitní profesor
z byvšího východního Německa, je velkým objevem posledních
let. Nakonec se z toho vyklubal podivnější příběh, než
bychom čekali.
Ullmann
vypadá s pletenou čepičkou, brýlemi tenkých obrouček a
šedým plnovousem jako židovský učenec z časů před pár
stoletími. I povahou se sem propadl z jiných dob. V Drážďanech
studoval sakrální hudbu a k tomu filozofii: když mu přišel
povolávací rozkaz na povinnou vojenskou službu, stal se tzv.
odpíračem, jak se v sedmdesátých letech říkalo. Nechtěl
jít. To mu obrátilo život naruby: východoněmecká Stasi ho
začala vyslýchat – ne třikrát, ale po několik let. „Hlídali
mě. Když jsem odešel z bytu, vlezli tam a prohrabali mi
věci,“ líčí Ullmann dnes události, které ho psychicky
deptaly. Když ho na nějaký čas zavřeli, kdoví, zda to pro něj
nebyla úleva. Věznění se otisklo i do jeho pražského motivu.
Teď
možná překvapeně zjistíte, že námět skladby PRAHA: Celetná -
Karlova – Maiselova dávno znáte. Je jím totiž poměrně známá
povídka Tajný zázrak, kterou její autor Jorge Luis Borges umístil
do protektorátní Prahy. Autor divadelních her jménem Jaromír
Hladík se před popravou trápí, že nestihl dopsat své dílo:
požádá tedy Boha, aby dostal ještě rok času. V okamžiku,
kdy na něj míří popravčí četa, čas opravdu zamrzne. Hladík
během roku celé dílo domyslí, přemění, do detailů vystaví,
uzavře: když čas vyprší, kulky vyletí z hlavní a dramatik
klesá mrtvý k zemi.
Kolik
Hladíka je v Ullmanovi, který stál po většinu života mimo
zájem a uznání, tvořil pro pocit, že toto je nejsprávnější
cesta? Dlouho jsem bral jen jaksi obecně Ullmanův výrok: „Víte,
když za člověkem zapadnou dveře cely, ono vás to změní.“
Poslouchám teď hudbu jeho PRAHY a slyším tam ty tlusté zdi:
smyčce hrají „zbytkový zvuk“, jako by k nám ze světa
doléhaly přes tlustou zeď jen tlumené stopy jeho existence – a
čím dál víc se tak otevíral zvuk uvnitř nás samotných. „Běh
vteřin se tam hodně zpomalí,“ říká Ullmann. „To hluboce
prosáklo do mé hudby.“
V sérii
sólových skladeb určuje, že hráči mají stát od publika dost
daleko. Jinde předepisuje, aby si sami hráči určili „odstup
mezi sebou a skladbou“. Inklinuje k nesmírně tichému zvuku
a jeho smyčcový kvartet je patrně nejtišším v dějinách
hudby. „Hluku světa se nedá konkurovat,“ domnívá se. „Čím
méně je hudba hlasitá, tím lépe ji slyším.“ Když splétal
několikajazyčnou panichydu za oběti náboženských čistek,
cestoval po evropských knihovnách a ručně opisoval texty
z arménských, aramejských či hebrejských manuskriptů. Na
skladbě Voice, Books and FIRE 3 tak pozvolna pracoval dvacet let.
Ullmann
dnes vyučuje na univerzitě v Basileji. Berlínské
vydavatelství Edition RZ vydalo jeho hlavní díla a pomohlo jim do
světa: PRAHA: Celetná - Karlova – Maiselova je v kompletu
nazvaném Fremde Zeit – Addendum (Cizí čas – Dodatek). Spektrum
dnešních „tichých taktik“ v umění získalo další
silnou nuanci. Ne bez obtíží: Ullmann zuřil, když v rakouském
rozhlase křehoučkou hudbu přerušoval hlasatel oznámením, že
toto není porucha, ale záměrný program. Bratrstvo přátel
ztišení se ovšem dnes rozrůstá: snad PRAHU doveze někdo časem
i do Česka.
Psáno pro LN //
Žádné komentáře:
Okomentovat