30. 5. 2010

My, fetišisté

Které letošní hudební album má nejkrásnější a nejvtipnější obal? Pro zástupy posluchačů ta otázka v roce 2010 postrádá smysl: konzumují muziku jako soubory dat, bez pevných nosičů. Ale hudební scéna právě na tuhle tendenci reaguje a za poslední dva roky astronomicky narostl počet půvabných, často malonákladových „objektů touhy“: kapely si vydávají disky a vinyly, které nesou stopy osobního přístupu.

Hudební dvojměsíčník His voice vycítil, že tohle je jedno z témat doby. Hlavní blok květnového čísla tedy nese název Hudba jako fetiš. Různí autoři tu píší o tom, jak náklonnost k hudbě přerůstá k vazbě na věci: ať už to jsou naše domácí archivy, anebo třeba staré dobré jukeboxy, které dodnes občas dokreslují kolorit restaurací a kaváren.

Česká produkce není skoupá na nápaditý, někdy docela pracný design. Poměrně silný ohlas mělo loňské album písničkářky Žofie Kabelkové Peřiny z vody: disk je tu ukrytý ve velkém pouzdru z mycí houby (v mém případě skončila skutečně ve vaně). Ale pomyslný vavřín za funkční originalitu by si měla odnést grafická skupina Hubero Kororo, která vytvořila obal pro album dua Ivan Palacký & Andrea Neumann Pappeltalks: když při otvírání porušíte pečeť, protrhnete tak ukrytou kapsli s tuší, jež se propije na titulní bílou plochu. Obálka každého exempláře tím pádem nese jiný tvar kaňky, galerii viz na stránkách vydavatelství Uceroz. Vzhledem k tomu, že album přináší improvizovanou hudbu, je princip obalu „pokaždé jinak“ jemným domyšlením celé věci.

Josef Cseres v revui His voice zmiňuje krajní případ, kdy muzikant už naostro testuje šílenství případných fanoušků. V diskografii japonského hudebníka Merzbowa zdaleka netvoří vrchol Merzbox, tedy krabice se souborem padesáti alb. Radikální autor vydal jisté album v nákladu jediného kusu: „obal“ desky pak tvoří nový mercedes, v jehož přehrávači se deska nachází. (Zdá se, že tento hudební nosič se zatím neprodal a je k mání – případní zájemci nechť kontaktují Orientaci pro zprostředkování, naše provize bude mírná.) Cseres uvádí Merzbowův případ jako příklad sběratelství již chorého a vyšinutého. To se dá pochopit: a přece se zároveň musíme ptát, neukazuje-li zenový lišák Merzbow naopak to nejtypičtější: zvláštní podstatu fetišistického sběratelství skrze nakupování, byť zesílenou na úroveň nóbl auťáku.



Nejvyhlášenějším pražským prostorem, kde můžeme získat přehled o skromných i bizarních discích, vinylech a kazetách od malých českých vydavatelů, je obchod Polí pět; zmiňují se o něm i knižní průvodci pro cizince. Jeho šéf Josef Jindrák pátrá v paměti: „Nejvychytanější objekty a obaly? Jedna kompilace na podporu léčby AIDS byla doslova uvězněná za svařenou kovovou mřížkou. Česká industriální kapela Einleitungszeit obaluje svoje nosiče plechem, skupina Zabloudila zas moc pěkně kombinovala proříznutý papírový obal s látkou vespod.“ V Polí pět se ocitly i polské desky, jejichž obal tvořilo listí nebo buničina. „A jeden mladý Američan mi přinesl své album - myslel jsem, že mu cestou upadlo a umazalo se, ale autor potřísnil titulní stranu alba vlastní krví.“

Vykrvácet pro hudbu: takový se někdy zdá osud hudebníků i rozených posluchačů. Na stránkách amerických časopisů se opakovaně objevoval obrázek, na němž žena hořekuje, že muž zase utratil celou mzdu v prodejně desek Shady Grove. Není to žádné varování, byla to reklama na dotyčný slavný krám. Je přece tolik objektů touhy, díky nimž se neviditelný zvuk zachytává v domácích sbírkách. Pokud tenhle mix záslužného archivářství a požitkářského fetišismu přeskočí jako virus i na empétrojkovou generaci, pak je nejistá existence pevných hudebních nosičů v příštích dekádách přece jen o něco jistější.

Psáno pro Orientaci LN
//

1 komentář:

  1. to mi pripomina obdobny vyvoj vo fotografii, konkretne stale vacsiu hobnu za specifickymi fotografickymi knihami... ...materialita dodava fotografii, ako aj hudbe, istu nezamenitelnu dimenziu zazitku.

    OdpovědětVymazat