My a oni v Sokolově

Do Sokolova se vrátil Festival politické písně! Humoristé jako Ester Kočičková a rozhněvaní lidé jako J. X. Doležal se vysmívají politické zvůli, hrají k tomu hudebníci, kteří by taky chtěli lepší poměry. Srdečnou podporu akci už vyjádřil kolega Jiří Peňás ve víkendových LN, pro úplnost nabídněme pohled, který nenachází tolik nadšení.

Festival v médiích chválí už předem ti, kdo ho nezažili: líbí se jim jeho dramaturgie a idea, nebo aspoň mají pocit, že toto by se mělo podpořit. Podle toho, co o sobě festival vypovídá, se však dá usuzovat i jinak. Je to sraz těch, kteří si už předem myslí všichni totéž. Je vyrážením otevřených dveří. Pokud chce někdo dvacet let po převratu slavit, že lze svobodně kritizovat Klause s Jaklem, manžele Grossovy a Novu, pak by se měl vymanit z předrevolučního myšlení. Při pivu se to omlouvá, na kulturním festivalu ne.

Je jasné, že by se měly podrývat pozice „papalášů“ (oblíbené slovo Sokolovských). Ale je to tak obecná pravda (kterou se zaštiťují i ti nahoře), že s ní nemá smysl ztrácet čas, pokud není konkrétnější, víc ukotvená do praxe nebo do skutečného umění (což je v případě politiky ďábelsky náročná věc). Pobavený Sokolov nemá nic společného s politickým uměním ani s funkčním hledáním lepší budoucnosti pro zemi plnou politické nekultury. Reprezentuje českou hospodskou žvanírnu, výsměch padni komu padni.

Podívejte se na web Sokolova se soutěží v remixech projevů: přispěvatelé tam sestříhali Gottwalda, Paroubka, Klause i Nečase do nenápaditě urážlivých konstelací, použité beaty jsou větší klišé než Paroubek. Mluvit o zažitých obrazech a nerozlišovat je tak snadné, stejně jako dělit na „my a oni“.

Satiru vždycky sledují ti, kdo s ní souhlasí, ne ti, proti kterým je namířená. V Sokolově si spousta láteřících navzájem přitaká: taková událost se pak podobá wellness víkendu nebo lázeňské péči. Budiž srdečně přána zvláště starším ročníkům, ale ať si to pak vezme do rezortu zdravotnictví a cestovní ruch.