M. I. A.: Dejte šanci válce

V hudbě bychom nenašli lepší důkaz, jak silně se dnes hlásí o slovo nezápadní oblasti, hlavně Asie a Latinská Amerika. Londýnská Srílančanka M. I. A. mluví za „periferii“, která se naučila západním kódům. A teď si jede pro svůj díl.


Někdy se zdá, jako by hudební časopisy a rubriky naivně posloužily mnohem vyšší hře. Když se v roce 2004 objevila na scéně evidentně „jiná“ zpěvačka a hiphoperka pod jménem M. I. A., málokoho z nadšených recenzentů napadlo, že se stane velkým symbolem současného světového pohybu: vzestupu Asie a dalších oblastí, které už nechtějí být v roli periferie.

Nové album, nazvané krkolomně /\/\ /\ Y /\, si srílanská Maya Arulpragasam nadělila pár dnů před pětatřicátými narozeninami (slaví je právě v den vydání těchto novin, 17. července). Není snadné být v pozici kontroverzní hvězdy, u níž se čeká na další skandál, který by ovšem měl dávat nějaký smysl. Třetí album v tomhle smyslu navazuje – evidentně se ctí, byť ne oslnivě – na předchozí dvě, Arular a Kala, kde se podařilo vtělit etnické impulsy a určitou otřískanost třetího světa do výrazných tanečních tracků. M. I. A. znamená „missing in action“, tedy „ ztratil se v boji“. Mayinu vlastnímu boji zásadně pomohl oskarový snímek Milionář z chatrče, který proslavil její (výjimečně dost melodickou) píseň Paper Planes. Je o ilegálních imigrantech a všech ze třetího světa, kteří jako papírové vlaštovky kloužou do Evropy a Ameriky, zabydlují se tu a proměňují tak život svůj i náš. Ten, kdo ví, jak moc ovlivnil taneční hudbu posledních několika dekád městský zvuk, ani se nediví, jak plasticky se tahle muzika otřásá basy a jinými ráznými údery. Tančit na hraně mezi znepokojivostí a slastí z efektního velkého aranžmá: to je disciplína, v níž se Maye daří.

Zpěvačka, která má cit pro neotřelé formy provokace, si naplno užila vystoupení při předávání cen Grammy, kdy byla v devátém měsíci: kombinace dramatického momentu, globálního publika, půvabného outfitu, poloviční nahoty a politicky kontroverzního textu písně – to je situace, v jakých se cítí jako ryba ve vodě. O tři dny později se jí narodil syn Ikhyd: otcem je Mayin snoubenec Ben Bronfman, syn výkonného ředitele Warner Music Group. Netřeba zdůrazňovat, jaká velmoc jsou Warneři: ten svazek je jedním z mnoha paradoxů kolem Mayi, která undergroundové kořeny zasnubuje s masovými apely, mísí znaky periferie a centra. Mimochodem, i porod propojila s politickou proklamací: předem oznámila, že dítě přijde na svět v domácím bazénku. „Můj porod, to nic není oproti všem, kdo na Srí Lance musejí rodit v koncentráku,“ prohlásila. Nakonec rodila v soukromém sanatoriu (naléhalo prý příbuzenstvo ze strany Warnerů).

Přítelkyně Tygrů: Sexy přízrak teroru Úsilí o permanentní politický rozměr se u Mayi odvíjí od toho, jak vyrůstala. Narodila se v Londýně, ale už v šesti měsících se její rodina vrátila zpět na Srí Lanku, do města rozděleného boji mezi hinduistickými Tamily a budhistickými Sinhálci. Mayin otec, známý pod jménem Arular (pojmenovala po něm debutové album), zakládal v sedmdesátých letech militantní skupinu EROS (Eelam Revolutionary Organization of Students), která prošla výcvikem v Libanonu a usilovala o založení samostatného státu pro tamilskou menšinu. Ale EROS záhy ztratil moc, kterou převzalo bojovnější hnutí Tamilských Tygrů. V boji o politickou moc si Tygrové vyřizovali účty nejen s vládními jednotk ami a sinhálskými civilisty, ale i ve vlastních řadách. Ahilan Kadirgamar ze Srílanského demokratického fóra, který pro New York Times komentoval Mayiny politické postoje, říká: „Tygři vládli železnou pěstí. Postupovali mafiánsky, násilně najímali dětské vojáky. Mayin otec k Tygrům nikdy nepatřil. Neúčastnil se toho.“

V roce 1983 se osmiletá Maya spolu s matkou a dvěma sourozenci vrátila do Londýna. Otec zůstal na Srí Lance v ilegalitě: dcera ho během dětství vídala jednou za dlouho, a to byl dětem ještě navíc konspirativně představován jako strýc. Od samého počátku hudební kariéry, tedy roku 2004, se M. I. A. snaží připoutávat pozornost k násilí na Tamilech. S typickou výbušnou energií mluví občas až o genocidě. Nijak nepřipomíná jemný typ humanitárních misionářů: živě Západu sděluje, že v jiných částech Země se hraje na jiná pravidla. Rocková a punková generace bořila určité konvence: M. I. A. také, což leckdo vydýchá jen stěží. Neadoruje nenásilí, je pro politiku rezistence, válečný stav se odráží v její hudbě i výpovědi. „Nejsem žádný Bono,“ vykládá Maya, „on není z Afriky, já jako bych byla. Nemůžu vystát pophvězdy, které říkají – dejte šanci míru. Já tvrdím – dejte šanci válce.“

Jak můžou média reagovat na zpěvačku, která mezi řádky vysílá ne úplně ujasněné radikální postoje, používá ikonografii tygrů, i když přímo nepodporuje Tamilské Tygry, ale jen chce být advokátkou Tamilů, což ovšem dnes leckdo vůbec nerozliší? Někde ji označili za sympatizantku teroristů, jiní prohlásili její politické postoje za naivní. Zmíněný komentátor Kadirgamar říká: „Lidi v exilu jsou vždycky větší nacionalisté. M. I. A. přijala jednostranný postoj, což ve výsledku situaci jenom zhoršuje. Tygři zabíjeli právě tak jako vláda: byla to brutální válka, Maye se povedlo Tygry dost silně medializovat, ale nejspíš nezná situaci do hloubky. Když rozdáte pár interview, ve kterých protežujete jedinou stranu, tak spravedlnosti moc nepomůžete.“

Jenže Mayu neláká západní dikce a mírotvorný postoj: během uplynulých let se jí podařilo vytvořit si podivuhodnou pozitivní image někoho, kdo nutí Západ odložit růžové brýle a brát v potaz jiná pravidla hry. „Nechci dělat stejnou muziku jako ostatní, zpívat jako druzí, kecat o tom, o čem druzí. Pokud se tím stávám teroristkou, tak OK, jsem teroristka.“

New Yorku, ztichni, teď nastupujeme my
Který případ nastává častěji: prodává popkultura politiku, anebo politika popkulturu? U Mayi se to zdá být jednou tak a podruhé naopak. Její novátorskou muziku, kvůli níž má člověk trpělivost s její rebelskou rychlokvašností, od počátku dotváří producent Diplo. Několik let s Mayou žil, dodnes příležitostně spolupracují, zároveň je mezi nimi určitá míra sporu. Podle toho, jak Diplo dnes komentuje Mayu, je za jejími beaty s postojem víc racionality, než se na první pohled zdá. „Od začátku ji tangoval ten fór s terorismem,“ vypráví Diplo, „uvědomila si, že tohle nikdo nedělá.“ Společně vydali mix nazvaný Piracy Founds Terrorism, Maya umístila na web vzory pro stencily – šablony pro sprejery. Ve zvuku se otřásaly basy jako vybuchující miny a cvakaly odjišťované zbraně.
Ale i kdyby rebelský neklid nezápadního světa byl u Mayi rozvíjený racionálně, stejně ho globální publikum přijalo jako dobrou ozvěnu čehosi, co visí ve vzduchu. „Londýne, utiš se, potřebuju udělat rámus! New Yorku, Kingstone, Brazílie, ztichněte! I need to make a sound!“ zpívá v jednom z prvních hitů Bucky Done Gun. Rytmy a efekty z Bollywoodu se zasnubují s tučnými beaty z brazilských favel: to všechno v digitálním prostředí. Skladba Internet Connection na novém albu přesně evokuje zaprášené staničky s internetem někde ve třetím světě, odkud se ale lze připojit k centrům západu a osvojovat si jeho prostředky.

M. I. A. byla od samého začátku miláčkem kritiky. Nezávislým může krvácet srdce, když ji přirovnáme k Madonně, ale přes všechny rozdíly to dává smysl. Ani jedna z nich není školená hudebnice, obě ovšem mají velký talent syntetizovat, vybírat si z impulsů kolem sebe a sestavovat z nich cosi původního. Maya navíc vyrostla na nezávislé scéně a víc dbá na osobní věrohodnost: což se jí zatím daří, jakkoli neignoruje svět reklamy a uměleckou svéhlavost kombinuje s módní. „Ráda bych, aby stylem pro příští turné byla cenzura. Mám cenzurované dokumenty, které použijeme jako potisk látky. Žádné šaty, budou to tepláky. Teplákové soupravy Nike se staly pro mladé v Africe i jinde uniformou. A v klubech bude omezený pohyb. Chci být jako vláda: když vlezete do určitých zón, spustí se alarm. Budete moci dělat jen určité pohyby.“ Jenže turné ve znamení cenzury naráží na svízel: M. I. A., která předskakovala Princi, je dnes headlinerkou největších pódií a do klubů se jen tak nevrátí.


Dobýt Západ jeho vlastní zbraní

Svéráznou pointou Mayina politického angažmá může být zvěst, že příběh jejího otce je v mnohém jiný, než se zdálo. Zatímco Maya tvrdí, že bojujícího solitéra po léta neviděla, jiní řekli tisku, že se s ním Maya v Londýně setkává: otec tu žije, přednáší, živě se prý zajímá o udržitelný rozvoj. Ale i kdyby se příběh „ve jménu otce“ rozsypal jako domeček z karet: jednou spuštěná bitva se nedá zastavit, aby uprostřed řeže někdo vysvětlil mylnou premisu na začátku.

Dospívající generace z třetího světa se hlásí o slovo. Západ jim pořád vnucoval Windows, iPhone a sen o luxusu. Tak se tedy kids od Ria po Bombaj naučily výtečně a po svém ovládat zbraně informačního věku, a jdou si pro svůj díl sladkého života. Při hudbě Mayi Arulpragasam můžeme uvažovat, zda je předzvěstí příštího reálného konfliktu, anebo jen hudebním vyjádřením veškerého napětí, které by k němu mohlo vést.