„Ta mrcha?! Promiňte, že se tak vyjadřuji.“ Tahle slova ujela jedné evropské kulturní diplomatce, když se dověděla, že ústřední postavou popové opery Here Lies Love Davida Byrna je Imelda Marcos – bývalá filipínská první dáma, vdova po diktátoru Ferdinandu E. Marcosovi. Dočká se někdy hudebního dramatu některá česká první dáma? Nepochybně – bude-li za sebou mít tak šílený příběh jako Imelda.
Je jí jednaosmdesát a sedí ve filipínském kongresu: o živých politicích se muzikály často nepíší, že? Ale dnešek je jen stínem vlivu a bohatství ženy, která pobuřovala svět naivní politikou a náklonností k luxusu, a přitom občas něco dokázala změnit. David Byrne říká, že ho lákalo ptát se, co jsou zač mocní lidé: co utváří jejich osobnosti. Imelda, která se v osmnácti stala filipínskou Miss a učila se zpívat, byla v padesátých letech častou tváří na obálkách tamějších časopisů. Když se vdala za Marcose, uspořádala si život jako nepřetržitou podporu a propagaci svého muže, kterého chtěla vyzdvihnout do prezidentského úřadu. Naučila se spát vsedě, aby makeup a vypracovaný účes zůstaly neporušené. Zpívala na veřejnosti, byla všude, sponzorovala svatby, chodila za kmotru.
Marcos se stal prezidentem v roce 1966. Imelda vládla po jeho boku až do roku 1986, kdy oba uprchli ze země před povstáním. Mezitím se odehrály věci, které jsou úžasným materiálem pro dramatiky. Prezident v roce 1972 vyhlásil stanné právo, aby si udržel moc. V dalších letech se Imelda stala čilejší političkou než on. Říkala tomu „kabelková diplomacie“: působila svým šarmem na světové politiky, od kterých něco chtěla. „Obešla prezidenta Marcose, s několika společnicemi hupsla do letadla a rozletěla se do světa,“ komentuje to autor opery David Byrne. „Někdy to fungovalo! Třeba když na jihu filipínského souostroví vypukla islámská vzpoura, napadlo ji, že kdyby jeden z lídrů islámského světa, lybijský diktátor Kaddáfí, viděl věci její optikou, mohl by odříznout podporu povstalcům. Čehož dosáhla: přítok prostředků se zastavil a odpor zeslábl. Imelda později popsala Kaddáfího jako padavku, snadného protivníka a maminčina mazánka.“
David Byrne je výjimečný: málokdo na zeměkouli tak pronikavě spojil v posledních pětatřiceti letech inteligenci a hybné, nakažlivé rytmy rocku, soulu, funku a samby. Přestože Here Lies Love sklízí spíš jen uznalé recenze, dopustil se tu mnoha zajímavých rozhodnutí. Tematizoval Imeldinu náklonnost k západní klubové efektnosti (ve svých rezidencích prý měla diskokoule) a zkusil zasadit divadelní vyprávění do diskotékového klubu. Hudbu, pohrávající si s retrem sedmdesátých let, s ním aranžoval Fatboy Slim, často spíš žánrově: tím pádem tu trochu schází osten Byrnovy excentričnosti.
Pro osobnost Byrnovy ráže nebylo těžké sehnat pro každou píseň jinou zpěvačku. Ve vějíři různých emocí a stránek Imeldiny osobnosti tu defilují Tori Amos, Cyndi Lauper nebo Róisín Murphy. Výraznou úvodní titulní píseň nazpívala Florence Welch (z objevu loňské sezóny, kapely Florence and The Machine), prominentní místo má Santigold. Text jejího Please Don´t se drží toho, co Imelda prohlásila v rozhovorech: „Reagan a Mao, všichni jsou stejní, Kissinger i Anwar Sadat. Stačí se jim věnovat, trocha tance, vychlazené šampaňské... a za hodinku dvě z nás byli přátelé na celý život!“
Rozhodnutí angažovat co nejvíc zpěvaček se projektu možná paradoxně vymstilo: Davida Byrna zpívá nejlépe Byrne – podobně jako býváme zklamaní z filmů Woodyho Allena, kde on sám nehraje. Ale i tak tu je vrstevnaté dílo, které můžeme buďto zkoumat ve všech jeho významech, anebo prostě poslouchat jako neotřelé popové dvojalbum.
Mimochodem, není v něm ani jedna zmínka o tom nejkultovnějším ze života Imeldy Marcos: třech tisícovkách párů bot. Když s chotěm mizeli z Filipín (Ronald Reagan jim poskytl azyl na Havaji), ve čtyřiadvaceti kufrech bylo místo jen na zlaté cihly a šperky. Krušné bývají osudy kabelkových diplomatek.
Žádné komentáře:
Okomentovat