Odposlechy // Tentokrát o soutoku mořských proudů a kapel // LN, Orientace, 17/7/2010
Riziko je značné. Psát cyklus písní o oceánu, k tomu eko a humanitární kontext, to by mohlo skončit jako korektní nevzrušivá zbytečnost. Jenomže se za tím účelem spojili tvrdohlaví autoři, kteří nemarní čas zdvořilostmi. Krátké album Mount Wittenberg Orca má tím pádem v rukávu víc trumfů. Je prvním titulem, které natočila islandská Björk od alba Volta (2007). Navíc patří díky prostému (byť svéráznému) stylu k nejsnazší muzice, s jakou kdy přišla.
Je to duet: Björk požádala o písně a doprovod americkou kapelu Dirty Projectors. Její šéf, silný autor Dave Longstreth, dlouho komponoval rafinované příběhy o hudbě. Jeho hvězda stoupla, když přestal dělat narážky pro znalce a vydal “jen tak” album písní. Rozevlátý singl Stillness Is The Move zazvonil Björk v uších blízkým stylem. Oslovila Longstretha, aby napsal repertoár, který společně předvedli na humanitárním koncertě a pak natočili.
Ze suity sedmi skladeb od Björk & Dirty Projectors lze nejméně tři pouštět v rádiu, ale díky provázanosti hodně oceníme, posloucháme-li těch dvacet minut v kuse. Björk se vznáší jako sólový nástroj nad několika málo nástroji (kytara, bicí, tu a tam cello), silně tu však hrají ještě jiné hlasy. Longstreth nesvěřuje akordy smyčcům ani dechům, nýbrž třem zpěvačkám, které si odedřou rytmus celé desky tříhlasou pulsací (“Hé-hé-hé-hé! Hó-hó-hó!”), jednou společně, pak zas jako písty v protipohybu. Ten styl je křiklavý naschvál, ale právě to, že harmonickou výplň tvoří dýchající živá hmota, dává písním o vlnách v oceáně jedinečný punc. Finální All We Are je soutokem všech hlasů, i dívky-nástroje konečně dostanou ke zpěvu lidská slova. Celý tvar je tak sevřený, plný vnitřních vazeb a čistě provedený, až vás napadne, že “ípíčko” může být sonátovou formou dneška.
Možná si říkáte: když Björk dokončila Tanec v temnotách, byla jí plná média. O její nové hudbě ticho po pěšině – čím to? Upadla její popularita, je ta hudba snad příliš speciální, nebo hudební průmysl v krizi už o sobě neumí dát vědět? Pro Česko platí nejvíc třetí možnost: deska vyšla u britského labelu Domino, jehož české zastoupení existuje, ale mnohdy spíš symbolicky. Přitom právě k vydavatelům „střední váhy“, jako je Domino, se přesunuly podstatné události a na západ od našich hranic nemají problém komunikovat ve velkém, ba někdy jsou až moc nafouklé. Jak se asi časem vyřeší česká nerovnováha?
Dvojzpěv Björk s Dirty Projectors je v jednom ohledu charakteristický. V poslední době se urodilo nápadně hodně „duetů“: jako by skupiny i silní autoři přímo masově dostali chuť odkopnout ego a vydávat se všanc spolupracím. David Byrne přizval Fatboye Slima a spolu vytvořili popovou operu o filipínské první dámě. Producent Danger Mouse se spojil s Davidem Lynchem: jejich hudebně fotografická spolupráce ležela rok u ledu (a kolovala po webu, možná ji dávno máte), oficiálně vychází Dark Side of The Soul v těchto dnech. Skupina Okkervil River se stala ochráncem veterána rockových pódií i psychiatrických sanatorií Rokyho Ericksona (viz Orientace LN před týdnem, pozn.) a Brian Wilson z Beach Boys na stará kolena dokončil „spolupráci“ s Georgem Gershwinem: z archivů exhumoval jeho nedokončené skladby a vtiskl jim svůj zvuk.
Čím to, že najednou všichni přišli na to, že ve dvou se to lépe táhne? Těžko si představit album vydané pod hlavičkou Pink Floyd plus někdo. Dnešek je ale poznamenaný rychlým webovým spojením mezi fanoušky a hudebníky, kteří pochopili, že nezávislý styl jim dodává věrohodnosti, což je hodnota přepočítatelná na konkrétní zisk. Otevřené spolupráce patří k takovému stylu. Pro některé kapely jsou vzpruhou v mezičase, kdy hledají, kam dál. Zapůsobil i příklad hiphopových bratrstev, u nichž se hostování rovná něčemu mezi okázalou podporou a vzkazem pro publikum „jsme jedné krve“. A pak nutno vzít v potaz i ryze praktickou rovinu: v nejisté době dvě známá jména v titulku znamenají větší šanci, že si ho někdo všimne.
Žádné komentáře:
Okomentovat