Hvězda, jež po kyperských předcích ze severního Londýna nese jméno Georgios Kyriacos Panayiotou, k nám přijíždí koncertovat letos už podruhé. George Michael je globální hvězdou svébytného ražení. Během uplynulého čtvrtstoletí ovládl popové i mediální cesty, jimiž se mu podařilo dobře komunikovat s většinovým publikem i homosexuální komunitou. Cesta k té otevřenosti byla zpočátku klikatá.
Wham! a kam dál // Skutečně široké spektrum trenýrek a boxerek v mnoha odstínech lze pozorovat, vnoříme-li se do videoklipového odkazu dua Wham! (komu by nestačil vykřičník,
může přijmout frekventovanou podobu jejich názvu WHAM!). Duo, o němž dnes nemluví zrovna nadšeně, založil George Michael se spolužákem Andrewem Ridgeleym. Zatímco Michael přijal roli hudebního šéfa (psal a produkoval většinu repertoáru), kolega Andy měl hlavní slovo stran image. Z Wham! se stali bezstarostní rozskákaní mladíci, kteří v prvním hitu Young Guns (Go For It!) varovali své vrstevníky, že příliš časnou svatbou si zkaňhají život, který si lze přece tak nevázaně užívat. Imagemaker Andy obměňoval pro duo role: jednou byli drsňáci v kožených bundách (Bad Boys), pak zase dokonalé tváře z modelingu. A vždy bezstarostní: tahle módní podoba seladonství a hédonismu si až říkala o parodii, což dotáhla pozdější komedie s Hughem Grantem v roli byvší hvězdy osmdesátých let Hudbu složil, slova napsal (2007). Padělaný „osmdesátkový hitový klip“ Pop! Goes My Heart (dost možná to nejlepší z celého filmu) je adresnou parafrází profesionality a hopsání klučinů, kteří dláždili média hity jako Wake Me Up Before You Go-Go nebo Last Christmas. Takoví začínající Depeche Mode, kteří ve své romantice přece jen reflektovali, že žijí v thatcherovské Británii, proti nim byli nefalšovaný underground.
Wham! jsou přechodová kapela. Ještě navazují na karnevalové diskoskotačily Village People, ale zároveň už předznamenávají „boybands“, chlapecké vokální kapely jako Take That, z nichž později vyšel jeden z přímých následníků George Michaela – Robbie Williams. „Chlapecká krása“ měla u Wham! nepřehlédnutelnou, nenuceně ambivalentní pozici: přestože v klipech tančí hoši v námořnických lodičkách, George a Andy byli produktem hlavně pro náctileté dívky. Pětadvacet milionů prodaných nosičů (kapela přitom existovala poměrně krátce, 1982 – 1986) svědčilo o tom, že přese všechnu dobovou kritiku (reflektující média se s nimi moc nepárala, což Michaela deptalo) v marketingu nedělali větší chyby.
George Michael cítil, že tahle matějská pouť není pro něj: přitom úspěch dua, který Británii naprosto pobláznil, mu dával pevnou půdu pod nohama k odrazu někam dál. Vzpomněl si na píseň Careless Whisper, kterou napsal v sedmnácti, a vydal ji sólově. Vyšvihla se na první místo britského žebříčku, ještě podstatnější však je, že se stala jedním z emblematických a nadčasových hitů gay komunity: po letech ji převzala bystrá kapela Gossip se zpěvačkou Beth Ditto z generace, kterou formovaly mnohem nezávislejší a rebelštější vlivy. Na legendárním charitativním koncertě pro hladovějící Somálsko Live Aid (1985), přenášeném televizemi po celém světě, se pak Michael spojil s Eltonem Johnem v jeho starší písni Don´t Let The Sun Go Down On Me: teprve jejich duet z ní udělal hit. Propojení s „gay celebritou“ Eltonem ovšem tehdy proběhlo nekometovaně: doba k coming outu musela teprve nazrát. George Michael později prohlásil, že s odkrytím homosexuální orientace váhal z ohleduplnosti k matce (zemřela v roce 1997). Nicméně se tu odrazila i jeho zkušená komunikace s médii a veřejností: osmdesátá léta bylo lepší prožít v tomto směru bez komentářů.
Hudba dvojice byla od počátku evidentně poučená americkou scénou – funkem, disko, soulem a volnými úkroky do území popjazzu, který v Americe tradičně dobře zabíral. Ale ne na teenagery: slyšelo na něj publikum středního věku a starší, generačně hlavně ti, kteří se přiblížili jeho zlaté éře v sedmdesátých letech.
Všechny tyhle prvky si chtěl George Michael hýčkat dál: ovšem ve formě, jak sám řekl, „pro sofistikovanější publikum“. Dokázal to poměrně zvláštním způsobem. Zatímco obsah jeho písní zůstal vždycky vágní, čistě hudebně bojoval George Michael po svém a udatně: jako skladatel a aranžér je hodný respektu a na jeho členitých skladbách se učí legiony těch, kdo hledají kód popového úspěchu. Připočteme-li jeho dlouholeté charitativní a lehce kritické osobní angažmá, máme před sebou postavu, která balancuje na hraně nejryzejšího mainstreamu s „mírným pokrokem v mezích zákona“, občasnou touhou jednat individualisticky a vyostřeně.
Chci sex a být už braný vážně // Abychom osmdesátá léta neviděli tak ploše: queer popkultura přece jen měla na vrcholu hitparád svého akčního ambasadora, byl jím Boy George. Ale jeho crazy převlekům a tíhnutí k sexuální transgresi (v oblecích i nátuře) se George Michael nikdy nepřiblížil. Byl do značné míry prototypem hvězdy “modrookého soulu“: tuhle stylovou škatulku posílil jeho hitový duet s Arethou Franklin I Knew You Were Waiting (For Me). Byl dokonce vůbec prvním bělochem, s nímž královna soulu natočila společnou píseň.
První vlastní album Faith (1987) z něj obratem udělalo globální superstar. Z dnešního pohledu je těžko uvěřitelné, že Michaelovi bylo v té době pouhých čtyřiadvacet. Ne kvůli tomu, že skladatelský styl, korunovaný vlastnoručním nahráním mnoha nástrojů, byl velmi poučený a relativně zralý. Udivit může spíš to, že už takhle mladý autor neomylně naplňoval aspekty pop-music pro střední generaci: osvěžoval prvky z tradice středního proudu, zpíval spíš o síle dlouhého pevného vztahu než pobláznění z první lásky, byly to mnohdy spíš písně manželské než milenecké.
Kategorie „adult pop“, tedy popu pro dospělé, získala klasika a podpůrný sloup. Michael byl ve správný čas na správném místě: běžela první dekáda MTV, nastupovalo médium kompaktních disků a Faith se pyšnilo glejtem čistě digitální nahrávky díky revolučnímu nástroji, virtuálnímu studiu a sampleru Synclavier. Sama hudba byla sofistikovaná (třídílná suita I Want Your Sex) i živelná. Prýštila sem inspirace Princem a Steviem Wonderem (šestiminutová balada One More Try mimochodem později vznikla i ve verzi kapely Iron & Wine s vokály Markéty Irglové). George Michael prohlásil, že když album v Americe dosáhlo prvenství v žebříčku „černé hudby“, znamenalo to pro něj víc než když triumfoval v popové hitparádě. Nu – bodejť by ne.
Georgi Michaelovi záleželo, nepochybně víc než leckterým jeho kolegům, na reputaci seriózní osobnosti: apeloval na to hned tituly dalších alb Listen Without Prejudice, Vol. 1 (Poslouchejte bez předsudků, 1. část) a Older (Starší). Záměrně přitlumoval svou pozici sexsymbolu: v klipu režírovaném Davidem Fincherem se odmítl osobně objevit, s jeho zpěvem tu nakonec synchronně hýbou rty angažované modelky jako Naomi Campbell a Linda Evangelista.
Zamýšlené album Listen Without Prejudice, Vol. 2 nikdy nevyšlo: padlo za oběť sporům mezi Michaelem a jeho vydavatelem Sony Music. Michael obvinil nahrávací společnost, že nedostatečně propaguje jeho nahrávky a soustředí se jen na ty, které sama využívá k charitě a sebepropagaci. Později přidal soudní žalobu za to, že vydavatelé na něj vyvíjejí tlak, aby pozměnil své umělecké směřování. Podotkněme, že jsme ve zlaté éře prodeje kompaktů a že osm milionů prodaných Listen Without Prejudice, Vol. 1 bylo pokládáno za zklamání po Faith s pětadvaceti miliony a hlavní Grammy za album roku. Dnes už počítají interpreti i labely ve věru jiných číslech.
Pod praporem homosexualismu // Podstatné však je, že od počátečního charismatického krasavce se strništěm se veřejná postava George Michaela stávala plastičtější: měnil se v duchaplného potížistu, který byl ochoten zapříst spor, když cítil, že showbyznys se chová už moc orwellovsky. Také využil vyšší tolerance a klidnější publicity, jíž se začalo dostávat homosexuální menšině. Výslovně svou orientaci odkryl až v roce 2004, kdy v talk show Oprah Winfreyové
vylíčil (dost půvabným způsobem) své americké zatčení pro obscénní chování (vyvolané policejním provokatérem). Ale už během devadesátých let vytvořil řadu předpokladů, aby ho komunita gayů mohla pokládat za svého reprezentanta. V roce 1993 zemřel jeho brazilský partner, zpěvák mu na koncertech po léta dedikuje skladbu Jesus To A Child. Na vyprovokované zatčení v roce 1998 (trestem bylo i 80 hodin veřejných prací) reagoval pobaveně klipem Outside tematizující randění pod širým nebem. Opakovaně sice čelí postihům za držení marihuany, ale navzdory tomu u něj přetrvává image seriózního, vnitřně vyrovnaného dospělého gaye, který je průvodcem své komunity k neskandálnímu, rovnostářskému místu ve společnosti. Jestlipak se mu při návštěvě u nás někdo svěří se zdejšími prezidentskými obavami z nebezpečí homosexualismu?
Je nesmírně příjemné, že po srpnovém koncertu se u nás George Michael ukáže v rámci téhož turné podruhé. Zahajovací koncert celé velké mezinárodní šňůry se totiž konal v pražské Státní opeře. Její omezená kapacita praskala ve švech V. I. P. hosty včetně vládních kruhů, nepochybně často z iniciativy dámské poloviny párů. Navíc byly reakce na tento úplně první koncert smíšené: Michaelův tým od té doby nejspíš důkladně otestoval, co funguje lépe, co pozměnit a co vynechat. Nadcházející vystoupení v – celkově antikulturní, ale co naděláme – O2 Areně by tedy mohlo být nejenom satisfakcí pro „nás, normální posluchače“, ale dost možná i dokonalejší verzí toho, co zažilo lehce pokusné publikum v lóžích Státní opery.
Žádné komentáře:
Okomentovat