vybrané či iniciované Le Cléziem (z nemalé části je platí Louis Vuitton) se konají pod společným heslem „Muzea jsou světy“. V centrální expozici Le Clézio smazává rozdíl mezi civilizacemi a epochami: jsou tu vedle sebe kresby z Haiti, busty ze středověkého nigerijského království Ife, obrazy francouzské revoluce, nebo třeba rituální předměty z Mexika.
Le Clézio při svém promýšlení muzea jako obrazu světa nezapomíná na hudbu a zvuk: „Muzea jsou místa obydlená hlasy. Někdy je to šepot, někdy síla filharmonie. Slova k téhle hudbě, jež nikdy neztrácí rytmický tep, znějí ve všech jazycích. Navzájem splývají a každá generace jim dává šanci na nový život. Nejtiššími místy v dějinách jsou bitevní pole. Ale artefakty jsou v zásadě upovídané: jsou to živé bytosti. Příliš se neliší od předmětů naší denní potřeby. Připomínají chodby pařížského metra a plakáty, veřejná prostranství, altány. Mluví o běhu všedních dnů, o mnoha světských záležitostech, drobných obtížích a malých radostech, o plodech zrození, osudu a mizérii zrady.“
Koncert po své čtvrteční zahajovací řeči svěřil J. M.G. Le Clézio hudebníku, který přesně rezonuje s jeho snahou ukázat uvnitř muzea skutečný svět. Koncertoval Chris Watson: světová jednička v nahrávání divoké přírody, elitní zvukař dokumentů BBC. Watson kdysi patřil do elektronické kapely Cabaret Voltaire, ale už dvacet let jsou jeho hlavními nástroji mikrofony a odvaha. Natáčel cestu arktické kry Golfským proudem, supy hodující na mršině zebry, aktuálně prošel nepřístupnou oblast Bornea. Vydáváním nahrávek šetří, zato je staví jako skutečný hudební skladatel: „Je v tom něco velmi svůdného, ať už harmonická polyfonie včelích křídel, nebo hluboký, těžký rytmus vlaku. Člověka to zasahuje přímo a fyzicky.“
Na novém albu El Tren Fantasma (vydal Touch) se Watson přesunul od ptačích hejn a konžských hrochů blíž k člověku, ale zní to taky fantaskně. V posledních dnech existence mexických státních železnic, podnikl cestu horským „vlakem duchů“, který vyjíždí od Pacifiku a končí u Atlantiku. Watson, který cestuje především v rámci filmových natáčení, říká, že zásadní je na místě se zklidnit a zjistit, co nabízí: vedle zvuku pro dokumenty Davida Attenborougha pak mohou jiskřit náměty pro nahrávky, radioexperimenty a instalace.
Normálně loví Watson zvuky opatrně, s ostražitostí lovce („natáčet zvěř je jako snímat rozhovor přes tenisový kurt“), anebo na úrovni cvrkání zvuku. Umí zachycovat záchvěvy na hraně ticha. V Mexiku měl opačný problém: staré nezkrotné železniční stroje řvaly jako blázen. Sykot, tlukot, harmonické tóny větru a basové údery stroje jsou sice impozantní, jenže Watson chtěl, aby nepřehlušily atmosféru ve vlaku a divokou přírodu okolo. „Živák“, který natáčel uvnitř i venku, si zvukařsky doslova vyvzdoroval na hřmotné soupravě. Vlak duchů dnes už nejezdí: zůstalo svědectví, které má dynamiku a vnitřní pestrost symfonie.
Watsonova mexická jízda dosvědčuje, že poutavá hudba může někdy vzniknout jakoby nezvyklými prostředky. To si nemyslím jen já, ale také nejsledovanější indiepopový server Pitchfork, který se letos pochlapil a otevřel rubriku The Out Door pro umělečtější experimentátory ráže Chrise Watsona. Je docela prima vědět, že mezi jeho posluchače patří přinejmenším jeden nobelovský laureát.
Žádné komentáře:
Okomentovat