21. 11. 2011

Kate Bush sní a s ní i sníh

Dobře načasováno: ne vánoční, ale spíš vániční deska. Sníh jako ústřední metafora, sympatie k yettimu, poměr se sněhulákem! Zkrátka: Cit paní Kate Bush pro sníh. // Psáno pro LN, víkendovou Orientaci, chcete-li ji podporovat, tak ji kupujte. Vyšlo 19. 11. 2011.


Svět si Kate Bushové cení, v Británii ji mají za drobný národní poklad. Tu pozici si skladatelka a zpěvačka (ročník 1958) udržuje nejspíš ze dvou důvodů. Prvním je razance jejího talentu,

druhým pak radikální odstřižení od popového a mediálního světa: osobní izolace, z níž Kate Bush jednou za pár let vyšle nové nahrávky. Nejde vůbec o snobskou distanci: to, že muzikantka nemá zájem být součástí popových kruhů, ji udržuje snáz a přirozeněji ve vlastním světě. Nové album uvedla na veřejnost singlová Wild Man (Divoch), vroucí vyznání yettimu. Když slyšíme, jak Bushová fandí jeho skrytosti a nepolapitelnosti, máme pocit, že ač ne sněžná žena, má v tomto ohledu konkrétní zkušenost.

Nevzdávej to. Ukryj se. // Ochranný odstup si začala budovat už v počátcích kariéry. Profilovala se coby ambiciózní tanečnice (za zálohu na album si koupila lekce u mima a tanečníka Lindsaye Kempa, u nějž se učil David Bowie) a vybudovala efektní podobu koncertního turné s ranými hity Wuthering Heights a The Man with the Child in His Eyes. Nic z toho jí ale nezabránilo záhy zklamaně zjistit, že popová show jí nedovolí rozvinout soustředěnost a významy, které chtěla dostat k lidem. Jako jednadvacetiletá ukončila samostatné veřejné vystupování, její první turné bylo i jejím posledním. Těžko si vzpomenout na někoho, kdo se zachoval stejně.

Je malý div, že se to fatálně nepodepsalo na jejím kontaktu s publikem. Odesílala k němu krátké filmy – a hlavně samotná pečlivě stavěná alba, která ukázala, jak dobrý čich měl David Gilmour z Pink Floyd, když se u EMI zaručil za smlouvu pro podivuhodné děvče z rodiny vzdálených přátel. Po debutu The Kick Inside (1978) přicházely Lionheart (1979), Never For Ever (1980) či Hounds of Love (1985). Poslední zmíněné album byla mince o líci a rubu: na jedné straně samostatné silné písně jako její nejúspěšnější hit Running Up That Hill, na druhé celistvá suita Devátá vlna – obraz trosečníka, který sám musí přežít noc na širém moři, tedy řekněme poetický obraz o tom, jak přečkat krizi. Tenhle rok vynesl Kate Bushovou k zásadní slávě: přispěl k tomu i duet s Peterem Gabrielem Don´t Give Up. Hymnus všem poníženým a ztrácejícím naději byl jedním z milníků humanisticky orientovaného popu osmdesátých let, hudební společenské diskuse, jak ji tehdy čerstvě nastolovali Sting, U2 či Bob Geldof. Byla to doba, kdy Brian Eno, Peter Gabriel či Laurie Andersonová byli přizýváni k dialogům o budoucnosti světa. Tahle laťka naší milé pop music pochopitelně nevydržela – ale v poslední době jako by se tato ambice tu a tam vracela.

Básnířka Kate Bush do téhle společnosti patřila hlavně lidsky. Vydařená suita jí dala pevnou půdu pod nohama. Když se po dvanáctileté totální pauze („chtěla jsem synovi dopřát dětství bez papparazziů“) vrátila s albem Aerial (Anténa, 2005), jeho druhou část zase tvořila spojitá suita. Tenhle typ nakládání s písněmi předznamenal novinku. Padesát jmen pro sníh je první monotematickou deskou z oněch deseti, které Kate Bushová dosud vydala.

Paradoxní je, že autorka, u které jsme si zvykli na mnohaleté odmlky, letos vydává už druhé album. „Odblokovala“ se přepracováním vlastních starších písní, jimž dala nový tvar a do nichž poprvé směla použít text z Joyceova Odyssea (nadace spravující spisovatelovo dědictví jí před lety ostražitě nedala svolení, aby nazpívala monolog Molly Bloomové). Cítíme, že když album z letošního jara Director´s Cut prohlašuje za nové dílo, není to vějička na zákazníky. Podařilo se jí tu dát nesmírnou čerstvost a přesvědčivost písním z přelomu 80. a 90. let, kdy byla možná trochu polapená očekáváním a slávou, což tehdejšímu zvuku nahrávek nepomohlo.

V nahrávacím studiu zůstala i po dokončení Director´s Cut a plavmo pokračovala: a to v realizaci plánu „sezónního cyklu“, kterým se zabývala už pár let. „Dobré bylo, že jsem se do práce vrhla hned po dokončení Director’s Cut, které pro mě představovalo intenzivní práci. Jakmile jsem s ní byla hotova, přešla jsem na další desku, takže jsem naštěstí nestihla narušit stav soustředění. Jen se přidala euforie, že píšu nové písně úplně od počátku a úplně svobodně.“ Název zimnímu albu dala populární vědomost, že arktické národy jako Sámijci mají pro sníh padesát různých výrazů. „Čas, kdy jsem na albu pracovala, se shodou okolností se zimou téměř nekryl,“ říká Kate Bush, „spíš jsem vzpomínala na sníh a na to, jaké všechny obrazy se od něj odvíjejí.“

Představa „zimního alba“ nemusí být zrovna lákavá: taková deska by mohla být předávkovaná malebností, naprogramovaná na adventní pokoru, slzet sentimentem nebo dokonce kasovně cinkat rolničkami vánočního trhu. U rafinované autorky Kate Bushové místo všeho toho platí, co napsal hudební server The Quietus: čím hlouběji se do sněhového alba boříme, tím víc se nám chce otevřít si paralelně Jungovy psychologické výklady.

Lepší sněžný muž nežli žádný muž // „Jsem nebe a jsem tady!“ Desku otvírá píseň padající vločky Snowflake: roli kohosi, kdo se řítí vstříc naplnění svého údělu, zpívá zpěvaččin dvanáctiletý syn Bertie. Je to dobrá volba, chlapec chvíli září ve vysokých tónech, pro jaké se svého času zpěváci kastrovali, pak zas šeptá a hraje s obavou, čímž stínuje stav své vločky. Chvěje se mu hlas: „Padám. Zvedni svůj pohled a uvidíš mě.“ Tu, jejíž lidská ruka čeká na dopadnutí kousku sněhu, hraje jeho matka: „Svět je tak hlučný. Padej dál. Najdu si tě.“ „Ve vteřince nebo dvou… už budu s tebou.“ Přesně se tu hraje s nestabilitou a pomíjivostí dětského vokálu, témbrem, který v chlapcových hlasivkách „roztaje“ během nejbližších let.

Klavír, smyčce, měkké instrumenty: sotva přijmeme, že tohle patrně budou zvukové barvy nové Kate Bush, začne se během alba čím dál víc vynořovat elektrická kytara, pulsace, fyzický pól. Misty s drzou samozřejmostí líčí milostnou scénu se ženou, jež má vedle sebe na loži lásky - sněhuláka. Takhle řečeno to vypadá jako pěkná pitomost, ve skutečnosti do sebe v tomhle obraze všechno zapadá. Žena si svého muže uválí, vytvoří jakoby víc z iluzí než reality. Dosáhne svého, ale ten se sněhobílou tváří pak nemluví, objímá ledovýma rukama a „ústa má plná suchého listí“. Ráno pak už není k nalezení, jen chumelenice za oknem slibuje ženě šanci pro další pokus…

Lepší sněžný muž nežli žádný muž – hlásil přesvědčeně oficiální propagační slogan dávného filmu Ester Krumbachové Vražda ing. Čerta. Kate Bush od svého sněhuláka přechází na cestu „od šerpů z Anapurny až k Rinpočemu z Čching-chaj“. Wild Man, jinak také démon z Kančendžengy čili yetti tu zastupuje živoucí tajemství, s nímž se lidé vyrovnávají jednak nevěřícností a jednak odchytem. Bushová by ho podle vřele vyznavačské písně nejraději adoptovala. „Vlastně to má být empatický pohled na stvoření obestřené velkým tajemstvím. A já si doopravdy myslím, že lidstvo se všeho takového chce zmocnit, strčit to do klece, onálepkovat a vytřískat z toho peníze. V tom, jak se vydělujeme z říše zvířat, jsme jako druh hodně arogantní. Jen se podívejte, jak zacházíme s planetou a zvířaty,“ komentuje Bushová. Ale jejím textům sluší otevřený výklad, a to i tehdy, když v nich defilují fakta, reálie a populární Ind Dipu Marak, který zasvětil hledání yettiho celý život: „Pastevci od hory Kailas až po Himáčalpradéš našli stopy ve sněhu. Lámové říkají, že nejsi žádné zvíře.“

Se Snowed In At Wheeler Street je spojen malý trik: s tématem zimy nemá ve skutečnosti její námět moc společného. V orlandovském běhu napříč staletími se tu potkávají milenci, které vždycky něco rozdělí: od hořícího antického Říma po současný londýnský smog. Duet prý Kate Bush od začátku psala pro Eltona Johna, který píseň nezkazí, ale ani moc nepovznese, pěje tu jako patetický tenor. Škoda, že autorka neměla chuť oslovit někoho, kdo má menší váhu jako superstar, ale dal by písni víc jako muzikant i jako duch spojený s dneškem: jak by asi dopadli takoví Antony, Bon Iver, Scott Walker nebo dávný partner Bushové z Don´t Give Up

Jak už laskavý čtenář tuší, album vysloveně rozkvétá hlasy ve vedlejších rolích: Kate Bush jako by chtěla zalidnit scénu, dát zaznít i jiným vypravěčům než je sama. Před pár lety zhudebňovala Ludolfovo číslo (na 151 desetinných míst), nyní si vzala k ruce herce a dramatika Stephena Frye,

aby v písni vyjmenoval „padesát jmen pro sníh“: ale ne těch eskymáckých, slovník vytváří sama a sní si: terrablizza, whirlissimo, bumeranga blanca, rouška pro zloděje, loktolam… Po piruetách, za něž by se nemuseli stydět Hiršal s Grögerovou, vše uzavře padesáté pojmenování pro sníh: „Sníh.“

Co neroztaje ani po válce // Dnes se hodně natáčejí dva typy alb: jedna chtějí své publikum výhradně uvolněně bavit, druhá se skrz popkulturu vztahují k současnosti a přemítavě, často poctivě, zkoušejí něco „řešit“. Kate Bush nepatří ani do jedné z těch skupin: skrze poezii zesiluje rysy a hnutí lidské povahy. Někdo by si snad mohl říct: není takový přístup až moc odtažitý, luxusně povznesený nad naši dobu krizí, pseudorevolucí i revolucí?

Odpovědět lze prostě a pádně: otevřený pohled umění, který tu září se vším zdarem, bude pasovat na příští časy právě tak jako na ty dnešní. Autorka, která bydlí na skutečné Větrné Hůrce po spisovatelce Emily Brontëové, nám pomáhá uvažovat, čím vším může být pád vločky, co všechno přináší návrat ročního období, s nímž jsme si už toho tolik zažili. Pěstuje sepětí s realitou (přírodou, živly, klimatem), ale také s obrazností kolektivní paměti: tím, co zima probouzí v naší fantazii i v rodové paměti těla.

Kdo letos vydal dvě výborné desky, jež dokáží promluvit ke kdekomu? Právě tím, jak dobře vidí to, co může vidět kdokoli, připomíná sněžné album stopu v tvůrčí vánici přicházející z českého Petrkova: „Mrak slíbil. Teď se chumelí. / Sníh odívá a nehřeje. / Noc. Naděje se otměly. / Sníh voní. Voní naděje.“ Třeba se Kate Bushové někdy někdo zmíní o Bohuslavu Reynkovi.


Kate Bush: 50 Words for Snow. Na CD nebo dvou LP vydali Fish People / EMI, 2011

1 komentář:

  1. BlueHost is definitely the best web-hosting provider for any hosting plans you might need.

    OdpovědětVymazat