Když David Lynch oznámil sólové album, dalo se očekávat leccos. V minulosti už tu a tam něco vydal: jenomže spolupráce s producentem Danger Mousem (Dark Night of the Soul, 2010) nebo ambientní úpravy středověkých chorálů Hildegardy von Bingen (Lux Vivens, 2001) měly ráz vedlejších, neambiciózních projektů. Nadějnější linii představuje cit, s nímž Lynch (spolu s Angelem Badalamentim) vymyslel zvuk pro narkoticky snová alba zpěvačky Julee Cruise, zpívající alter ego Laury Palmerové ze seriálu Městečko Twin Peaks.
Pak se ovšem lze rozvzpomenout na nejvyšší level Lynchovy práce se zvukem: mistrný, originální sound design jeho filmů,
na němž se od začátku zásadně podílel. Zvuk je u Lynche odrazem pokřiveného vnějšího i vnitřního světa: odděluje se od svých zdrojů, prochází stěnami, kroutí se v ozvěnách pod tlakem neznámých sil, zůstává po doznění jako nesmytá vina či nenaplněná touha, zní hlasy jiných bytostí zevnitř posedlých lidských těl, obrací se naruby a syčí pozpátku, jako by stahoval postavy do bažiny času tekoucího špatným směrem.
Žánrové horory si vždycky dávaly záležet na zvuku, protože je neviditelný, a tím pádem potenciálně děsivý. Může naznačit, že za rohem čeká něco, o čem zatím nevíme, může vnést neklid do statické scény. Lynch práci se zvukem povýšil a dotáhl. V jeho filmech se zároveň odehrávají podstatné písňové scény.
Roye Orbisona prý moc rozčílilo, jak se jeho milostná balada In Dreams mění v Modrém sametu v avízo šílenství: psychopat Frank Booth (hraje ho Dennis Hopper) se slovy „v mých snech jsi má“ rajcuje k slastným záchvatům násilí. K Orbisonovi se Lynch vrátil v jedné z vypjatých scén Mulholland Drive: v prázdném kabaretu Club Silenzio tu zpěvačka bez kapely sólově zpívá španělskou verzi Crying (song o očích, jež „pláčou horkou sůl“, měl v repertoáru i Karel Gott). Neodolatelné citace Elvise Presleyho pak zdobí Zběsilost v srdci, včetně Love Me Tender v podání frajerského Nicolase Cage, stvrzující poťouchle naddimenzovaný happyend.
Jakmile na Lynchově albu Crazy Clown Time zarezonuje zkreslená kytara, zavane démonický průvan nejasných hukotů v pozadí a ozvou se skřetovsky pokroucené hlasy, je jasno: toto je přímé pokračování jeho filmového světa v médiu písní. Rozevírá se tu ambivalence mezi šílenstvím a svévolí, láskyplné objetí přerůstající v násilí. Vedle režiséra tu hostuje zpěvačka Karen O z newyorských Yeah Yeah Yeahs: ani jeden hlas ovšem neusiluje o pochybnou kategorii osobní autenticity. Spíš jako by se s písní na rtech vrátily postavy z Twin Peaks: Dáma s polenem, trpaslík z Červeného vigvamu, major Briggs, Audrey Hornová či samo nadreálné zlo, u Lynche nazývané Bob. Práce se zvukovou maskou připomene populární švédské duo The Knife, které se zpětně zdá o to lynchovštější.
Je zarážející, že některé recenze si stěžují na „rušivé“ sedmiminutové elektro uprostřed alba, kde Lynch čte přes vokoder text o transcendentální meditaci; copak od autora formálních
výmyků ráže Inland Empire nečekáme právě nějaký takový úskok? Navíc – proč bychom z psychedelického blues nemohli na chvíli přeladit na Kraftwerk? To nás Lynch mohl napálit drsněji. Zkušenost filmového sound designéra letos nasadila vysokou laťku albům těch, kdo se na rozdíl od Lynche prohlašují za hudebníky na plný úvazek.
Žádné komentáře:
Okomentovat