Olda Říha je jedním z významných autorů

S režisérem Janem Gogolou o architektech prostoty, českých rockerech Katapult a filmu o Hance Zagorové

K českému hudebnímu kronikářství jste teď přispěl filmem Rock života, portrétem Oldy Říhy. Poutavost toho celovečerního dokumentu spočívá v tom, že jste nevytvořil oslavný, ale ani kritický portrét. Zdá se, že „Vedoucího“, jak mu říkali v Katapultu, berete jako určitý živý příznak života v Čechách.

Náš film je kritický a proto rovněž oslavný. Existuje velmi málo portrétů, v jejichž rámci portrétovaný přistoupí na nepřetržitou ambivalenci tak, jako na to přistoupil Olda „Vedoucí“ Říha. A v mých očích roste člověk, který je schopný kritického vztahu, kdy se k někomu přibližujete a zároveň ho atakujete, protože tím otevíráte další možnost, jak být spolu. Film je přitom o univerzální – a nejen české či dokonce hudební - situaci člověka, který je po šedesátce zase na začátku.

Jak vás napadlo točit o Říhovi? Patříte mezi posluchače „Kaťáků“, nebo vás zaujal jako rázovitá postava?

Kaťáky asi tak osm let poslouchám a to na základě televizní besedy, kdy Vedoucí vypudil moderátora ze záběru, aniž by bylo jasné, jestli jde o humor či nikoliv. Ale bylo to na poměry našich médií ojediněle vnitřně svobodné gesto. Na druhý den jsem si koupil jejich zlaté hity, které mě dodnes přitahují tím, jak se zde životní pravdy říkají způsobem – řečeno s Vedoucím – jako když sere kráva. Plesk! Plesk! A filmem jsem se chtěl pokusit přijít na to, jak se něco tak obyčejného stalo tak neobyčejným: obyčejnou legendou.

Před filmem jste se s Oldou Říhou setkal, abyste s ním udělal rozsáhlé interview pro Rozrazil, časopis Divadla Na provázku. Měl tehdy Říha důvěru k někomu, kdo mu chtěl klást zčásti filozofické a zčásti nonsensové otázky, navíc po dobu několika hodin?

Právě tento rozhovor byl důležitý pro to, že jsem o filmu začal uvažovat. Tady jsem si totiž ověřil, že Vedoucímu jde spíš o prožitek než o jeho ego, i když jde o ego s velkým E.

Jak reagoval na oznámení, že o něm vznikne celovečerní film?

Ještě musím doplnit, že film by nevznikl bez producenta Ladislava Cmírala (posléze do filmu vstoupili HBO a distributor Verbascum Imago), který mě k natáčení nejen dlouho hecoval, ale který za filmem dlouho stál bez toho, že bychom na něj měli korunu. Většinu času jsme na filmu dělali zadarmo. A ani Láďa, ani Vedoucí a ani já, jsme na začátku nevěděli, jestli to bude celovečerák nebo ne a jak dlouho a co se bude točit. První natáčecí den měl být poslední koncert Katapultu a pak jsme chtěli sledovat, jak budou Kaťáci žít to, co hráli. Ovšem prvním natáčecím dnem se stal pohřeb Vedoucího celoživotního přítele a spoluhráče Jiřího „Dědka“ Šindeláře. A když za měsíc zemřel tehdejší bubeník Katapultu Karel „Káša“ Jahn, tak bylo jasné, že Vedoucímu umřel jeho svět. A že začíná film o tom, jestli šlo o svět natolik silný, že umožní jít Vedoucímu dál.

Při sledování Rocku života může divák získat dojem, že sleduje jakousi měkkou podobu rocku, jak zmutoval a vykvetl v české kotlině. I ten Josef Lada, jehož obrázky si tu Říha pochvaluje, k tomu nějak ladí. Zdá se vám Olda Říha v něčem reprezentativně český?

Nemyslím si, že je projevem změkčilosti, když se přiznáte k obdivu k Ladovým obrázkům. Ba spíš naopak. Vidíme, že nemáme před sebou pozérského drsňáka. Mimochodem pro Vedoucího je minimálně stejné podstatným výtvarníkem potemnělý Schikaneder. V tom rozpětí by mohlo být něco českého, a sice rovnostářského: od „menšinového“ Schikanedera k lidovému Ladovi.

Váš předchozí film nesl název Mám ráda nudný život. Pokračujete skrze Oldu Říhu skrze portrétování obyčejnosti? Proč se k ní, skoro fascinovaně, vracíte jako k svému tématu? A zdá se vám ta banalita, kterou s Říhou potkáváte „nevím už v kolikáté šatně“, typicky česká, nebo obecná?

Pokouším se v obyčejném zviditelnit neobyčejné. Nejsem to přitom já, kdo naplňuje nějakou prázdnotu. Jde o to setkat se nečekaně naplňujícím způsobem. Mám ráda nudný život je filmový deník o životě „jedné“ babičky a úřednice, která ovšem nakonec vnímá svět jako zenové kontinuum. V posledním zápise filmu píše o tom, jak se snaží, aby se jí všechno líbilo. Rock života je zase filmovým setkáním s „jedním“ rockerem Oldou, který se stává hrubozrným Quijotem. Mluví o něm jako o středověkém rockerovi a to právě „nevím už v kolikáté šatně“. A myslím, že rock či Quijote nejsou ani banální ani typicky čeští, ale něco českého může být v tom míchání vysokého s nízkým.

„Hlavně jednoduše,“ zdůrazňuje Olda Říha na mnoha místech filmu. Dá se předpokládat, že úspěch Katapultu vyrůstá právě z jeho prostoty a srozumitelnosti. Ale aby muzikant zaujal, nemůže být jen prostý: v něčem musí být i výjimečný.

On je architekt prostoty. Má v sobě dětskou jednoduchost i analytičnost profesionála. Jde tady o reflektovanou obyčejnost:“My hrajeme nejlíp, když nehrajeme.“ To jednou řekl bubeník Tolja Kohout a Vedoucí to komentoval tím, že chce hrát „málo“, že jde o to, aby muzika byla děrovaná a tím rozevřená, živá.

S Katapultem se po dekády táhne pověst jednoduché kapely, někdy až moc. Váš film chce, zdá se mi, poskytnout obranu téhle prostotě a ukázat, že pro hodně lidí jsou takové písničky potřebné. Takový postoj se mi zdá výborný – ale myslíte si, že konkrétně při Hlupák váhá nebo Vlacích v hlavě může někdo prožít něco podstatného?

Náš film není prvotně o hudbě a už vůbec ne nějakou obranou. A já podstatné věci u Katapultu prožívám, ale to může být dáno i tím, že podstatná není moje existence.

Říha má ve filmu hodně prostoru pro sebeprezentaci. Pošťuchujete ho otázkami, ale prakticky tu nemá názorového oponenta, třeba někoho, kdo by nabídl jinou podobu rockerství. Není pak takový portrét, ořezaný o kontext doby, kolegů a různých důvodů pro rock, prostě neúplný?

Jak je ze struktury a rámce filmu patrné, sledujeme jeden rok s rockerem v mezníkové životní situaci, která má obecně lidský rozměr. Takže námitku vztahující se k neúplnosti filmu je třeba vznést na Vedoucího:“Oldo, žiješ neúplný život!“ Omlouvám se, ale my jsme netočili životopisný film či vyváženou úvahu o podobách rocku.

Žije podle slov, která zpívá?

Snaží se podle nich žít i umřít. Narážím na scénu z filmu, kde v souvislosti s písní Živýho mě nedostanou řešíme to, jestli ho nedostanou ani mrtvého.

Nastal při natáčení někdy konflikt? Padly otázky nebo témata, která rocker odmítl?

Konflikty probíhají ve filmu průběžně. A i ve filmu je přítomné to, jak nás jako štáb Vedoucí odmítl pustit do hospody v dědině, kde má chalupu. Měl obavu z toho, že by zamořil místo, kde se potkává s přáteli, mediální voňavkou.

Film se dotýká seřizování hodinek i barvení vlasů, nepřijde však řeč na předlistopadovou éru. Katapult tehdy přijal místo na výsluní a prožíval konjunkturu, aniž by někdy vyjádřil solidaritu s cenzurovanými a umlčenými kolegy. Dával režimu alibi, že podporuje kulturu pro mladé. Právě puncem kariéristických „oficiálních rockerů“ otrávili Říha a spol. část bigbítového publika už napořád. Myslíte, že k vám jako režiséru cítil vděčnost, že jste ho netrápil připomínáním minulosti?

Necítil, protože jsme o tom vícekrát v průběhu natáčení mluvili a to podobně jako ve zmiňovaném rozhovoru pro Rozrazil. Ale jak jsem již uvedl, náš film má rámec jednoho roku a snaha cpát tam za každou cenu jakoby povinnou reflexi minulosti vyznívala ve střižně cizorodě. U Katapultu je to navíc jinak, protože oni měli na několik let zákaz vstupu do médií, studií a koncertování na většině území republiky. A jestliže předtím hráli a nahrávali, tak to nebyli zdaleka jediní (a to včetně třeba art-rockových či jazz-rockových formací) a v jejich repertoáru nenajdete jedinou tzv. „socialistickou“ píseň. Já si myslím, že na Festival politické písně jezdit nemuseli (zde navíc paradoxně padlo rozhodnutí o jejich zákazu), ale zároveň mám za to, že za jejich politicko-muzikologickou démonizací stojí děs elity z toho, že se lidu líbí něco, co by se mu líbit nemělo. A navíc také nesdílím názor, že o charakteru člověka se dozvíme víc prismatem doby komunismu než prostřednictvím zdánlivě titěrných poznámek k barvení vlasů.

Točíte teď, už podruhé, film s Jožo Rážem, protagonistou Elánu. Co mají s Říhou společného a v čem se zásadně liší?

Mám rovněž rozpracované filmy o výtvarnici Kateřině Šedé a básníkovi a esejistovi Petrovi Královi. A všechny tyto čtyři osobnosti mají společné to, že žijí, co si myslí a liší se v tom, co a jak si myslí. Vedoucí odpovídá selským rozumem, Katka sociálně-uměleckou akcí, Petr poezií tady a teď a Jožo tichem, k němuž neustále odkazuje a v němž cítí sebe i svět nejvíc. Film o něm možná bude o přípravě a přechodu na druhou stranu. A film o Vedoucím je vlastně o návratu z té druhé strany.

Ve starším dokumentu Ave Braník jste měl, pokud se nepletu, Daniela Landu, teď následovali Olda Říha a Jožo Ráž. Napadá mě, že v kategorii „jednoduchých rockerů“, kteří strhli na svou stranu davy, by měl následovat Kabát. Zkusme si představit, že „jako“ točíte o Kabátech: O čem by ten film byl?

Landu jsem v životě neviděl, pletete si ho v Ave Braník s Fanánkem, ale Landa je také inspirativní. Je to kulturista ducha, který nám připomíná, že i svaly mentality je třeba posilovat. To neznamená, že je třeba cvičit podle něj, ale minimálně nás znovu nutí k úvaze, co nás tady a teď může sjednocovat a jestli na to vůbec máme vůli a sílu. A o síle by asi byl i film o Kabátech a to o síle, která je chlapácká a zároveň se uculuje. Ta Landova se nesměje. Zato Kabáti burácí vesele: film by se mohl jmenovat Síla v Kabátu a mohl by být o povaze jedné verze aktuální české energie.

Nejste hudební expert, přesto mi to nedá: V Česku vzniklo minimum celovečerních filmů o silných muzikantech, vlastně jen o Plastic People a – ještě za socialismu – o Karlu Gottovi. Žádný Mišík, Kryl, Třešňák, Merta, Hegerová, Pražský výběr. Slováci natočili krásný film o Dežovi Ursinym a chystá se Marian Varga: u nás je to jiné. Napadá vás někdo z těch, kdo jsou silní nejen „říhovsky“ osobně, ale i jako tvůrci, o kom by se vám dobře točilo? (A neříkejte, že ten zásadní hudební autor je pro vás Olda.)

Já si myslím ještě na film o Hance Zagorové. Ona má hlas jako dívčí úsměv. Podobně a jinak ontologický jako Ráž. Neslyšíte v těch hlasech člověka, ale spíš nadpřirozenou či pohádkovou postavu, jsou něčím živým až živelným. Rážův hlas je sbor v jednom: slyšíte tam muže, ve výškách ženu, ale i holku či touhu puberťáka. A v rozhovoru pro Rozrazil s ním i s Hanou Zagorovou opět zjistíte, že jsou to lidi – podstatná slovesa a nikoliv podstatná jména, že s vámi hovoří jako otevřené postoje v určitém stavu a to i v souvislosti s nepříjemnými či atakujícími otázkami. No a zvuk Katapultu, to je nepravidelně bušící soustruh. Víte, možná je to tím, že nejsem hudební expert, ale pro mě je opravdu jedním ze zásadních hudebních autorů Olda. A setkání s ním je pro mě také zásadní. A z našeho filmu by mělo být patrné proč.