Forever young

Občas ožijí postavy, o nichž jsme si ani nebyli jistí, zda existují. Ti z nás, kdo svého času proposlouchali Zeď od Pink Floyd od začátku do konce, si nejspíš vybaví song Vera: „Vzpomíná si ještě někdo na Veru Lynn? Vzpomínáte, jak říkala, že jednoho dne se znovu setkáme?“ zpívá Roger Waters. Milá Vera na mě teď vybafla z internetu: kráska, která zpívala spojeneckým vojskům za druhé světové nadějnou mantru We´ll Meet Again, se vydání Zdi dožila už s Řádem britského impéria na prsou. Ba co víc, dožila se dneška a ve dvaadevadesáti letech se stala nejstarší vítězkou britské hitparády: když jí vyšla bestofka, suverénně srazila z vrcholu žebříčku Arctic Monkeys.

„Drahoušek pluku“ (dobová přezdívka!) tedy povzbuzoval vojáky v téže době jako Marlene Dietrich, nahrával na rozbitné šelakové gramodesky – a dnes zasahuje do hitparád a vystupuje v televizních talk show. To mě přivedlo na myšlenku: kteří hudební svědkové dávných časů jsou dnes ještě aktivní? Kdo jsou nejstarší muzikanti, od nichž se můžeme osobně něco dovědět?

Rock´n´roll už není nejmladší, ale starší než bigbít je jazz – a ještě starší je lidová hudba. Mužem, který chodí mezi lidi, zpívá, káže a občas někomu vynadá, je Pete Seeger, ročník 1919. Jeden z otců folku zpíval po boku Bruce Springsteena na Obamově předvolebním finále (2009), pochodoval s průvodem Occupy Wall Street (2011), natočil novou píseň komentující ropnou skvrnu firmy BP (2011) a natočil song a klip Forever Young v poctě Bobu Dylanovi (2012). Podobně vlivných čiperů už nenajdeme moc. Chuck Berry, ročník 1926, projel v roce 2008 Evropu, ale jinak hraje jen jednou za měsíc v domovském St. Louis. Jerry Lee Lewis (1935), rock´n rollový „The Killer“ u piána, si stylově vede svou, ovšem v roce 2010 vydal album duetů Mean Old Man s Mickem Jaggerem či Sheryl Crow.

Osmdesátku vloni oslavila „advokátka obyčejných žen“ Loretta Lynn, před níž v country věru nikdo nezpíval o antikoncepci nebo stresu z opakovaného těhotenství. Lorettino „aktivní stáří“ odpálila spolupráce s Jackem Whitem Van Lear Rose, podle časopisu Rolling Stone druhé nejlepší album roku 2004. Jack White poskytl producentský facelift i královně rockabilly Wandě Jackson (1937), ale snaha navázat na dávné energické třeštění dopadla smutně.

Velcí senioři nežijí v jiném vesmíru, občas přijíždějí: vloni hrál v Lucerně Sonny Rollins (1930), předloni u nás dirigoval Ennio Morricone (1928). Leckdo se dočkal širšího uznání až časem: na festivalu Creepy Teepee v Kutné Hoře tak byl vloni s nadšením přijat pionýr elektronické hudby Hans-Joachim Roedelius (1934), spolupracovník Briana Ena a člen krautrockových Cluster. Osobně bych moc rád ještě zastihl klasika freejazzového třískání do piána Cecila Taylora (1929), často vystupujícího Ornetta Colemana (1930), minimalistu Terryho Rileyho (1934) a báječné by bylo prohodit pár slov s Pierrem Boulezem (1925), který ještě nedávno na londýnských Proms dirigoval Janáčka.

Někteří z nich jsou už spíš zdvořilí zástupci minulosti, ale stejně dokážou potěšit. Viz klasik swingu Tony Bennett, který letos coby sedmaosmdesátiletý vydá album s Lady Gaga. Projekt se teď musel trochu odložit, protože jeden z umělců si poležel v nemocnici. Pochopitelně: byla to ta o šedesát let mladší holka.

// psáno pro Orientaci LN //