6. 4. 2015

I hudba má svůj art brut


Přijměte pozvání do vesmírů, jež se řídí vlastními pravidly. Český a slovenský hudební outsider art nechce dobýt žebříčky: místo toho představuje radikální osobní vize. První festival hudební art brut scény se konal v Brně. 

 
Klubové pódium, minulý víkend, pár odlišností od standardního koncertu. Na scéně sledujeme mladíka s mikrofonem, jak zaujatě rapuje o svém pokusu o sebevraždu. Na střeše se však – ve svém příběhu – potkal s druhým sebevrahem, takže rapový žánr „battlu“, trumfování a urážení protivníka, tu nabývá rysů hádky, kdo má větší právo na smrt. Kluk končí svou tirádu řevem „Skoč! Skoč!“, načež se stane něco zvláštního. S posledním zvukem seskočí z pódia, a jako by nechtěl nic vědět o reakcích publika, proběhne jím, vyrazí ze dveří klubu ven, utíká pořád pryč a zmizí kdesi v ulicích města Brna.

Džumelec aka Erik Sikora



Poctiví zaražení lidé // To je jen jeden z řady nečekaných momentů, které se daly zažít na prvním festivalu věnovaném české a slovenské hudbě outsiderů, jinak též art brut v domácí muzice, hudbě v syrovém stavu, no-fi. „Hudba, která nepočítala s tím, že bude slyšena“: tak charakterizoval tenhle fenomén slovenský autor hudby a videí, který si říká Samčo, brat dážďoviek. On a kurátorka Barbora Šedivá iniciovali brněnskou celodenní akci, která se odehrála v klubu Praha – novém variabilním kulturním prostoru na nádvoří Pražákova paláce; Praha je tedy nezávislou off-scénou Moravské galerie.

Kurátoři „dne s outsidery“ se mohli opřít o významný zdroj. Před několika lety začal radikální tvorbu z okrajů mapovat Tomáš Procházka – divadelník (ex-Buchty a loutky, HandaGote) a hudebník (B4, Gurun Gurun a další spolupráce). Procházka se neostýchal zacházet s projevy lidí, kteří do té doby měli minimální ohlas. Některé domácí nahrávky nacházel na serverech typu Bandzone, jiné získával třeba na kazetách a publikoval je na webu jako první.

Art brut ve výtvarném umění má u nás silné ambasadory v Terezii Zemánkové a dalších teoreticích; Vladimír Borecký zase popsal české literární „mašíbly“, viz jeho knižní studii Zrcadlo obzvláštního. Hudba dlouho zůstávala stranou: Procházkův blog Endemit Archives se stal prvním seriózním komentovaným katalogem. V prvním příspěvku se Procházka zaštiťuje citátem z Josefa Kroutvora: “Umělci známí, uznávaní a také obdivovaní naplňují obraz umění a zjednodušují ho nakonec až na nudná schémata. Někde stranou ale stojí ti, co takové štěstí neměli a kteří propásli nejednou velkou příležitost. Bývají to váhavci, samotáři, často poctiví, ale zaražení lidé. Bez outsiderů, bez těch, co nestrhl hlavní proud, by byly dějiny umění jen jednou hlavní linkou.”

Z tvorby Petra Válka

Pohřbít normální prostředky // Den plný živých vystoupení připomíná v něčem burzu entomologů, kongres těch, kteří si poprvé potřásají rukou, i když se předtím setkávali skrze své webové avatary. Posluchačský profit je jasný: střetáváme se s tvorbou, která nenaplňuje známé žánry, namísto toho si stanovuje své vlastní standardy. Ty mohou být velmi různé: někdo lacinými prostředky napodobuje elektronický sound, někdo jiný hodně vypravuje... Většina autorů staví svůj svět do překvapivé hloubky a šíře: „Nějaká alba jsou na ulož.to, ale posledních padesát tam ještě není,“ sděluje mi Petr Válek, který vystupuje pod jménem DerMarebrechst (v odkazu lze najít velmi neobvyklé množství videí s hudbou P. V.).

Válka nikdy nezajímala „normální“ hudba, jakou slýchal vyhrávat v rádiu, dokonce v mládí rozšrouboval a pohřbil jednoduchá klavesová „pípátka“. Zato začal vyrábět nástroje vlastní - z plechovek, dřeva či drátů. Jeho vystoupení je přehlídkou desítek, snad stovek drobných objektů, v nichž na podlaze rotuje ptačí peří, jsou v nich zasazeny předměty denní potřeby a spojuje je elektronika. Válek lituje, že z domovské Loučné nad Desnou nemohl dotáhnout na koncert ještě víc věcí, ale je ujištěn, že i toto má parametry jedinečnosti. Zvuk jeho živé instalace, stejně jako pohled na ni, je skutečně výtečný: však se taky Der Marebrechst mihl v miniportrétu na ČT 2 a vystupoval po boku zavedených hudebníků.



To je však v line-upu brněnské přelomové akce spíš výjimka. Nezkušenost s koncertováním znamená, že pod přívalem pořadavků a nervních změn začínají být organizátoři trochu vyčerpaní („Mám pocit, že je půlnoc,“ říká kurátorka Šedivá po čtvrté odpoledne). Martin Sprock, poněkud tajemná postava od Banské Štiavnice, si na své texty hodlá svítit svíčkami: zčásti je však vypálí při zkoušce nanečisto, shání se svíčka. Nakonec mu domácí nabídnou baterku: hráč ji bude svírat po celý koncert v ruce, jíž zároveň hraje na kytaru. Meditativní atmosféra příprav ustoupí, když Sprock vytáhne robustní paralyzér a zkouší, jak jeho elektrický oblouk praská před mikrofonem. V takové chvíli publiku dochází, že účastí na večeru riskuje nejen esteticky, ale i fyzicky.

Kdo si chce představit Sprockův koncert, ať hromadí vjemy: pustí se videoprojekce, v ní vrčí promítačka a běží záznam ze staré spartakiády, mimo záběr hraje protagonista free stylem na klavír. Do této „předtáčky“ pak živě hraje na kytaru (obdiv ke Captainu Beefheartovi je znát) a deklamuje. Kdo se těšil na něco, jako byla starší Sprockova komická mikroopera Já mám na Slovensku strýca, dočká se něčeho zcela jiného. Martin Sprock začne hovořit italsky, text je rozsáhlý – a pokryje celé čtyřicetiminutové vystoupení. (Tomáš Procházka mi říká, že Sprock má teď italské období; předtím vytvářel texty v morseovce.) Po vystoupení se informuji: texty v italštině byly vybrané ze spisů populárního guru jménem Osho.

Sprock na rovinu řekl pořadatelům, že na pódiu nedokáže odhadnout, kdy skončit: svěřil jim pro tento účel zvoneček. Když pořadatelé zacinkali, hudebník skutečně bez průtahů vystoupil z hlubin zadumání, během dvou vteřin uťal svůj proud a skončil.


Od obskurnosti k popularitě // Festival je vodopádem zážitků, které se vymykají běžnému koncertnímu provozu. Jedna ze skupin, Depressive Directions, křtí své nové album tak, že je posype tabletami léků ("zpěvákova přítelkyně studuje farmacii"). Andrej Danóczi nechá svůj výstup uvádět ženský hlas z Google překladače, pro který napsal veškerý komentář; už bez humoru pak odehraje výborné sólo na zvuk starého syntezátoru Arp (skladba se jmenuje Dovolená v Arpách). Jiný z účinkujících odzpívá polovinu výstupu v mužských a polovinu v ženských šatech.

Mohou hudební outsideři dojít širšího uznání, popularity, začlenění do „normální“ hudební scény? V minulosti se to opakovaně stalo. Za nekompatibilní potřeštěnce byli zprvu pokládaní Frank Zappa či Velvet Underground. Kurt Cobain nosíval tričko se svým oblíbencem – Danielem Johnstonem, o jehož písňovém boji se schizofrenií byl natočen celovečerní film. Sonic Youth po léta propagovali anonyma, který pod jménem Jandek vydával svébytnou písňovou poezii – a svou identitu odhalil až po „období utajení“ v letech 1978-2004.

Mezi české outsidery koneckonců Tomáš Procházka počítá Petra Marka: než přišel jeho úspěch s populární kapelou Midi lidi, Marek natočil dlouhou řadu domácích alb, od pečlivě vystavěných písní po spontánní improvizace. Tehdy si říkal Muzikant Králíček: když – až po třicítce – začal brát tvorbu ambiciózněji, odložil obývákovou primitivnost techniky a vybavený mnoha zkušenostmi se vydal do profesionálnějších kruhů. Staré nápady nikdy nepoužil: dodnes čekají na své publikum, jsou tu nestravitelné zapeklitosti i hity.

Na podobné hranici širší popularity se dnes nachází mladík, který studoval výtvarné umění v Praze na AVU a dnes žije doma v Košicích: Erik Sikora, který si říká Džumelec. Pokud na festivalu nebyla nouze o určitou potemnělost, Džumelec rozsvítil sál svojí pozitivitou. Má v sobě energii stand-up komika a dar zaujmout i s pouhou jednou kytarou (což je protiváha bohatšímu zvuku jeho nahrávek). Vypráví o důležité hlásce „dž“, která je zvukem pro střet a setkání, vypráví o imagi Slovenska a o tom, jaký vymyslel emotikon pro Košice. Vypráví o látce jménem popein: dá se najít v hitových popových písních a je abstraktní paralelou k heroinu.

Když slyšíme naivistickou, mile bezbrannou píseň Fabka (epos o tom, jak se zpěvákova rodina musela vloupat na vlastní chalupu), je zřejmé, že Džumelec Sikora do scény outsiderů patří. Zároveň dobře ví, s čím zachází: vymyslel si koncept „krajinárskeho rapu“, v němž odvádí hiphop z urbánní scenérie na venkov. A nejnovější písně, třeba o životě na facebooku (s refrénem „lajkni a bude ti lajknuté“), mají zkrátka a dobře potenciál normálního hitu. Nepochybně by osvěžil vody mediálně šířené produkce. Srozumitelný Džumelec byl nejaplaudovanějším z muzikantů během celého festivalu; něčím připomněl mladého Xaviera Baumaxu.


Díky za syrovost // Jak několik let Procházkovy průběžné práce na katalogu outsiderů Endemit Archives, tak živé setkání ukazují, že muzikantský art brut je na vzestupu. Hudba jež má vlastní standard, nabízí vstup do úžasných světů těch, kteří ignorují žánry či očekávání publika. Někdy za svou výlučnost platí samotou a někdy je hudba vedlejším produktem jejich nesnadných duševních stavů: o to větší chybou by bylo brát outsidery jako raritu pro zasmání.

Podobně jako ve výtvarném umění, jsou i hudební autoři „umění v syrovém stavu“ lidé křehcí, mnohdy naprosto bez ambicí, ale vlastně s radostí přijímající ohlas – jako signál, že se svými hodnotami a jinakostí nejsou sami. „Ve světě plném přeprodukovaného popu představují návrat k původní radosti z hudby,“ říká Tomáš Procházka a vyhrazuje si čas pro další práci na jedinečném archivu, který už teď znamená pro zdejší hudbu evidentní přínos.

Žádné komentáře:

Okomentovat