6. 4. 2015

Spiknutí proti Bártovi


Delší verze textu, který byl publikován v Orientaci LN nedlouho po rozhovoru Dana Bárty ve Frontmanu; teď, při doplňování blogu, se mi zdá, že je to docela dobrý ukazatel antipatií a rozdaných sociálních karet na české scéně. Tak to sem kopíruju, třeba to už nikoho nebude zajímat, leda až to dostatečně zestárne.


Zábavu i užitečnou konfrontaci, způsobil na sociálních sítích rozhovor Dana Bárty pro web Frontman. V magazínu pro aktivní muzikanty Bárta vypráví, že spousty lidí, kteří dělají v Česku hudbu, jsou ubozí nedoukové – a co hůř, kritika (doufáme, že myslí i tu v Lidovkách) je oceňuje.

Konkrétně: „Jediný teoretický základ, který mají čeští hudební kritici, je následující: pokud někdo umolousaný nebo divně namalovaný kňourá za doprovodu zvláštních a hlavně zajímavých zvuků chraplavým hlasem mimo rytmus a harmonii pro nikoho, že je sám, je to PRAVDA a jde hlavně o zajímavou REFLEXI SVĚTA. Pokud někdo upravený zpívá za doprovodu šikovných muzikantů pěkným hlasem čistě a v rytmu pro hodně lidí, že je sám, je to jen jímavá LEŽ a jde hlavně o PENÍZE. (...) Teorii nemají, metodologii, referenční entity, kalibraci, systém, nic. Mně je těch lidí vlastně líto.“

Řeč je o kapelách oceněných cenami Apollo a Vinyla (a jejich porotcích). Přeloženo do jazyka bez zášti, Bárta se štítivě odtahuje od světa nezávislé, někdy alternativní muziky, který se vyznačuje „ne umem, ale jeho ostentativním odmítnutím prohlášeným za novátorství“. Kdo si troufá na scénu, měl by mít „zvládnuté řemeslo“, praví Bárta. Nějak při tom přehlíží, že v hudbě je už dlouho řemesel dost.

On sám zpívá v posledních letech pop a popjazz: je obklopený instrumentalisty, kteří si zakládají na hráčské úrovni, zvlášť v jazzu a v profesionální nádeničině nájemných hráčů je zvládnutí nástroje nezbytné. Ale už dávno přece široce žijí, nezávisle na vkusu kohokoli z nás, další proudy. Špinavý zahlcený zvuk Velvet Underground, místy nesnesitelný hlas Dylanův, jednoduché programování mašinek raných Depeche Mode, antizpěv a pouliční umolousanost mnoha hiphoperů: kdo chce soudit, že tohle je míň než scatování za doprovodu Illustratosphere? A těch sto tisíc kapel na Bandzone: mají zvonit u Bártů a ptát se, zda jsou hráčsky na výši?

A mohli bychom jít v čase pořád dál. Výtky vůči nepříjemnému zvuku elektrické kytary, varování před pudovými negerskými rytmy jazzu, výraz impresionismus jako nadávka: vždy, když se v hudbě něco velkého mění, přijdou obvinění z neumětelství. Je to výraz zklamání: my starší se snažíme zlepšovat ve své disciplíně – a přijdou mladí, stanoví jiná pravidla a naše věc jim nestojí ani za boj, kdo ji zvládne lépe. Bárta mluví o hudebním světě, který je pro něj horší: ve skutečnosti je jiný, a není na tom nic k divení. Zároveň hodně rozděluje: Na ty, kdo si vydělají a kdo ne, na ty, kdo hodně cvičí a ty druhé. Kdo aspoň chvíli žil s hudbou, ví, že velmi pitomé výkony se najdou v obou těch hemisférách. Profesionálové umějí víc formálně, těm zdola jde zásadněji o obsah: jedni i druzí můžou vinou jednostrannosti narazit. Což přece dávno víme.

V mnohém má ovšem Dan Bárta pravdu: český populární mainstream se setkává dlouhodobě s lhostejností názorových publicistů. Jako by měli – ok, když odečteme MfD aka Honzu Vedrala a obdivovatele mainstreamu z Musicserveru – sociálně blíž k autorské, nezávislé scéně. Jaká slova pro mainstream všichni ti přispěvatelé (to je trefnější než „kritika“, ne?) nakonec mají - záporné recence? Ani ty ne, spíš mlčení. Odráží se v něm nevýznamnost té tvorby, její únikovost, předvídatelnost, staromilskost a hlavní funkce: pobavit, občas při tom šířit odér vyšší kultury. Kolik znáte muzikologů nebo aspoň fanoušků z vášně, kteří se tímhle poběží zabývat?

Z odpovědí v rozhovoru je dobře vidět, jak starší populárnější generace smýšlí o mladší nezávislejší – a jakou propast tu vidí (a zvětšuje). Jistě, zásadní rozdíly tu jsou, přinesla je doba. V 90. letech ještě pumpoval hudební průmysl peníze do reklamy: dnes už těžko zjistíme, zda by se kapely jako Alice, v níž Bárta začínal, dostaly nahoru bez byznysové podpory – prostě tu byla úzká vrstva . Dnešní kapely se vypracovávají samy: a přece si nacházejí cestu nejen k pošetilé české kritice, ale i k fanouškům a do zahraničí. 

Z toho rozhovoru trochu vane lítost, že tahle zkouška ohněm, dobrodružně nabytá samostanost, nebyla Bártově generaci dopřána.



1 komentář:

  1. BlueHost is definitely the best hosting provider with plans for all of your hosting requirements.

    OdpovědětVymazat