Mít rád hudbu (fyzicky)

Christian Marclay & more na Art 41 Basel, 16. - 20. 6. 2010

Na basilejském veletrhu s uměním vypadá leccos záhadně, ale brzy se to vyjasní. Tak třeba pán vedle vás ukáže na svařenou věc, o kterou jste před chvílí div neškobrtli, a řekne galeristovi: „Co tohle?“ Galerista vzhlédne od notebooku (všichni galeristé dělají, že je návštěvníci příliš nezajímají, a vyřizují e-maily) a řekne: „Tři a půl milionu dolarů.“ Návštěvník kývne hlavou a s nezměněným, mírně znechuceným výrazem neukojeného estéta si prohlíží další možné formy investic. My, co jsme nepřišli nakupovat, si nejdřív přijdeme méněcenně, ale pak se dovíme, že nás přišlo celkem 62 500. Což znamená, že na našem vstupném to tu celé stojí, ne?

Veletrh letos lákal i na sekci Art Records věnovanou gramodeskám: pokud se do Basileje někdo rozjel jen kvůli ní, musel být na místě pěkně otrávený. To, co na webu bylo ohlašováno jako současný a silný kurátorský počin, byl ve skutečnosti obchůdek, v němž sice nabízeli snad všechny drahé rarity mezi vinylovými deskami, ale bez jakékoli další koncepce. Z nejslavnějších divných alb nechyběly Footsteps čili Šlápoty: jedna z desek, na které nahrál slavný americký umělec Christian Marclay rytmus stepování a zvuk vlastních kroků. Potom jimi vydláždil galerii a pustil do ní návštěvníky. Ti – nebylo zbytí – po deskách přecházeli, takže jim dodávali patinu a škrábance. Po výstavě Marclay alba sklidil a rozprodal. Basilejský majitel mi svědomitě ukazoval, jak autenticky nese deska stopy podrážek a dokonce je z druhé strany cenně oblemcaná originální lepicí páskou, jíž byla připevněná k podlaze. Odolal jsem a podupaný kus avantgardní historie nekoupil, ba ani Knížákovu klasickou Broken Music, vystavenou hned vedle.

Zmíněný Christian Marclay (zastoupený hvězdnou londýnskou galerií White Cube) vystavoval na Art Basel svůj nedávný film: tak jako snad všechno v Marclayově pětatřicetileté tvorbě, i on se týkal hudby. Do kóje s krátkým filmem Solo směly děti jen v doprovodu rodičů, což se záhy ozřejmilo. Snímek začíná pohledem na pootevírající se dveře: do jakéhosi kamrlíku nahlíží mladá dívka. Vklouzne dovnitř a zjišťuje, že se ocitla v rockové zkušebně. Napětí, nikdo tu není, zato ve stojanu tu čeká elektrická kytara, klasický Stratocaster. Když se jí žena dotkne, ukáže se, že je zapnutá. Zatímco leckdo by v tuto chvíli zkoušel na nástroj zahrát, návštěvnice si ho fascinovaně prohlíží a ohmatává. Všem je už v tuhle chvíli jasné, o čem film bude dál, a uvažují, zda je elektrická kytara fakt takový sexsymbol, aby s ním někdo chtěl provádět takové věci jako slečna navedená Marclayem. Ještě než si herečka strhne kalhotky, různě o sebe kytaru tře a naklepává, což vede k zvukům mnoha podivných podob. Mimochodem v titulcích snímku je jako „poradce pro kytaru“ uveden Keith Rowe, tedy elitní britský kytarový experimentátor. Žádný poradce pro herečku a široký rejstřík poloh, jež našla pro interakci s kytarou, v titulcích uveden nebyl, což jen svědčí o správném obsazení ústřední role.

Marclayovo Solo je v jeho tvorbě výjimečné: uměleckému pornu se v minulosti nijak neblížil. Je ale fakt, že po několik dekád hledá témata v popkultuře: třeba se mu zdá, že do té dnešní se explicitní sex už prostě vecpal, ať se nám to líbí nebo ne. Zanedlouho propukne velká retrospektiva Christiana Marclayho v newyorském Whitney Museu: tam se publikum vrátí do cudných časů, kdy umělec třeba upletl polštář z magnetofonového pásu s kompletními Beatles. No jo, jenže to byla éra magneťáků! Dneska jsme dál.

P. S.: Po dopsání vidím, že nějaký pohotový návštěvník natočil přímo na místě kus Sola a dal na web. Jak říkal Vladimír Menšík: Prosím, podívejte se.
Psáno pro Orientaci, LN //