(LN, 26. 4.)
Jestliže hudební průmysl postihla těžká hodinka, proč se tolik kapel vrací na scénu a energicky obnovuje činnost? Tím prosím nemáme na mysli avízovaný koncert Smokie v Krnově: spíš britské artrockery Van der Graaf Generator, které věhlasný kytarista Peter Hammill po letech povolal z hibernace a společně dorazí s novým albem do pražské Akropole.
Jaro vtrhlo k posluchači s takovou úrodou navrátilců, že to evidentně strčí do kapsy předchozí léta. Ohlasy v médiích jsou u mnoha z nich přinejmenším uznalé. Po šestnácti letech se vrátili maestrové postpunkových let Gang of Four, kteří na albu Content kombinují odtažitý robotický chlad a funkovou jízdu. Báječná Marianne Faithfull nikdy od hudby na dlouho neodešla, ale nezmiňte ji, když svou delikátní dekadenci uplatňuje nejméně v půli alba Horses and High Heels (Koně a vysoké podpatky!) zkušeně a pod napětím. Svou chvíli také vycítili londýnští Asiaté: vracejí se jak anarchističtější Asian Dub Foundation, kteří věští Evropě drsnou budoucnost, tak hravější Cornershop, který v roce 1997 s hitem Brimful of Asha přirozeně zkřížil beaty a Bollywood do iluze, že „multikulti“ společnost je na dosah…
Procitli i britští zástupci inteligentní hlučnosti Wire: na novince Red Barked Tree nabízí písně psané při akustické kytaře, čímž zkombinovali zkušenost veteránů se svým stylem z roku 1980. Podobná léta evokují další navrátilci, projekt ďábelsky chytrého Greena Garthsidea, u nás méně známí Scritti Politti: snad jediná popová, místy až disko kapela, s níž hostoval nekompromisní jazzový guru Miles Davis.
Jako přeludně věrná kopie hudby vyvěrající cca z roku 1983 zní Interplay od navrátilce Johna Foxxe: výtvarník a zpěvák Foxx kdysi zakládal novovlnné Ultravox a jeho vztah k hradbám syntezátorů popisují kritici jako fetišismus. Na Interplay se Foxx spojil s výzkumníkem jménem Benge, který v minulých letech shromáždil a koncepčně využil syntezátory od šedesátých let až k jejich komerčnímu boomu v osmdesátých letech. Spolu natočili písně, které by od minuty mohla hrát komerční rádia, a přece je v nich něco podezřelého: skrze napodobování povrchu si tvůrci vlastně prohlížejí osmdesátá léta a přemítají, jaké sny, ideály a myšlenky tehdy lidmi zmítaly, když ústily do takovéhle hudby. Připomíná to Borgesovu povídku o autoru, který podruhé píše Dona Quijota; ale protože píše staletí po Cervantesovi, zákonitě musejí tytéž věty vznikat z naprosto jiných pohnutek.
Vůbec se zdá, že obecné vyvolávání duchů osmdesátých let (ve zvuku, módě, eskapistické zábavě, ale i bystřejší reakci na ni) láká zpět na scénu ty, kteří tehdy začínali, nebo prožili velkou éru. Thurston Moore z newyorských progresivistů Sonic Youth dokončil sólové album, pomohl mu s ním Beck. A Paul Simon, jehož novinka vyjde v půli dubna, tvrdí, že titul So Beautiful Or So What se vydařil „nejvíc za posledních dvacet let“ – čímž evidentně připomíná populární alba, jimiž tehdy zasnoubil své písně s world music, hlavně jihoafrický Graceland (1986).
„Jít vpřed je můj návrat,“ zpívá Vladimír Václavek. Současné druhé vlně revivalů dodalo jistě odvahu i to, že hudebníci dnes mohou být mnohem víc sami za sebe: nastal soumrak prostředníků. Kapely se mohou samy vydat, samy hodně prodají na webu i na koncertech. Dnes je nezdržují jednání s opatrnými firmami: dovolí si tedy občas i to, co dřív padlo za oběť (auto)cenzuře. A ještě jeden překvapivý efekt: rock a synťáky už byly pokládané za mrtvé, ale nová aktivita veteránů je vrací do hry, ovlivňuje mladší… Je tak pěkné, že v tvorbě se nedá věštit.
Žádné komentáře:
Okomentovat