Patříte mezi ty, co nosí v peněžence fotku někoho blízkého? Existuje básník a muzikant, který tvrdí, že skutečný portrét, který tam nosíme, je náš vlastní. Dokáže ho tam najít a udělat z něj koncertní vypalovačku.
Hudebníci, kteří se vydají na dráhu takzvaného konceptu a systematicky pěstují jeden trik, se ocitají v nebezpečí předvídatelnosti. Taky riskují, že praktický výsledek jejich výzkumu bude sice zajímavý, ale obtížně poslouchatelný. Do takových rizik se vydal i francouzský „sound poet“, tedy hovořící básník a beatboxer jménem Anne-James Chaton. Zabývá se, jak sám říká, slabou literaturou: čte, rytmizuje a do kompozic vplétá účtenky, jízdenky z metra, nebo novinové titulky. Při svých koncepčních portrétech odebírá portrétovanému peněženku a trochu jako robot, trochu jako raper chrlí všechna čísla z bankovek, vizitek, kreditních karet. Anne-James Chaton spolupracuje především s dvěma muzikanty, shodou okolností v těchto dnech oba dva koncertují v Praze: Andy Moor jako člen nizozemských The Ex, elektronik Carsten Nicolai se zjevil v duu s Blixou Bargeldem na festivalu Stimul (Archa, 16. dubna). Právě Nicolai produkčně a vydavatelsky zaštítil nové album, které Chatona průlomově vyzdvihuje na širší scénu než dosud. Mluvič, raper a lidský scanner, který našinci může připomenout fyzické básnictví Petra Váši posunuté blíž k Daft Punk, na albu Événements 09 (vydal label Raster Noton) explozívně nabízí titulky z novin, vždycky z jednoho vybraného dne roku 2009.
Povzbuzován vlastním beatboxerským rytmem (tedy zvuky vytvořenými jenom ústy a tělem), chrlí ta sdělení třeba v pěti vrstvách najednou: přesto je hlavní událost dne někdy dost zřejmá. Lze rozeznat novinové titulky z vydání, jež oznamovalo zvolení nového amerického prezidenta: hlásky „b“ ve jménu Barack Obama se tu mění ve zvuk pádného kopáku, tedy hlubokého bubnu. Anne-James Chaton, uhranutý „slabou literaturou“ médií, bere práci žurnalistů jakoby vážně a titulky, určené (aspoň v papírových novinách) k jepičímu jednodennímu zájmu, vyzdvihuje na piedestal. Do zvuku, fyzicky strhujícího cválajícím rytmem (rychlost rotaček, megabajty dat!), se tak překládá průčelí novinového stánku: v několika řečech se opakuje trhák dne (šestadvacátý červen: „King of pop is dead!“), obklopený trsy dalších sdělení – lokálních, bulvárních, hospodářských, diplomatických…
Čtyřicetiletý performer s megafonem, polyglot, jehož domovem je momentální místo, kde vystupuje nebo kde má stipendijní pobyt, je založením transformátor: mění jedno médium v druhé, a to i ve svých knihách, kde třeba vytváří Kolumbův životopis stylem Julese Verna a Wagnerův, jak by ho napsal Nietzsche. Časem možná načte titulky recenzí na svou novou desku a zacyklí tak svoje dílo do smyčky. Než ho potkáme na koncertě, kde nás požádá o peněženku a přerecituje čísla ze všech našich karet, můžeme otestovat pádnost jeho metody: otočit na první stranu novin, které právě držíme v ruce, poklepat si nohou a v rytmu předrtit všechny titulky.
Žádné komentáře:
Okomentovat