Má ruské předky, prosadila se v USA a na svůj věk má zralý styl. Zpěvačka a scénická performerka Zola Jesus vystoupila v neděli v pražské Meet Factory. // Dvaadvacetiletá Američanka ruského původu Nika Roza Danilova slaví čím dál výraznější úspěch z několika důvodů. Potkala se s vlnou oprášených syntezátorů, které připomínají osmdesátá léta, i když už se na ně hraje trochu jinak. Zároveň patří k těm, kteří si vytvářejí vlastní slavnosti: proklamaci ateismu tu doprovází potřeba přece jen si odbýt nějaký rituál. Dívka s pseudonymem Zola Jesus navíc upoutává dost jasnou vizí, která se promítá do jakési perfekcionisticky potemnělé atmosféry. Výsledek: nezávislí posluchači západního světa ji letos vyzdvihli do první ligy svých oblíbenců.
Conatus čili Pohnout se vpřed // Pro nové album si Nika Roza zvolila titul Conatus – tedy termín z psychologie a filozofie, u nějž se tak trochu očekává, že správně loajální fanoušci se vnoří pro porozumění přinejmenším do wikipedie. Z Berlína, kde koncertovala v elektronické mekce Berghain, říká Nika Roza do telefonu: „Sáhla jsem po tom slově, protože jsem cítila, že conatus vyjadřuje, čím zrovna procházím: úsilí udělat krok vpřed, přesáhnout sebe sama, pokračovat v opravdové existenci. Neumím to jinak, než že hudba odráží moje osobní boje, snad i osobní růst.“
Zola, tedy Nika Roza, je spokojená s tím, jak paradoxně se nová deska vyloupla: elektronika tu má větší podíl než dřív, ale celek zní vlastně organicky a pestřeji než starší nahrávky. Také tu trochu roztála Ničina slonovinová věž, zeslábl pocit, že démonická adeptka bílé magie tu zpívá z izolovaného místa o světě, se kterým se nechce moc zaplést. Její hudbu vyhledávají ti, kteří chtějí skrze hudbu dostat únosnou dávku temnoty: ale Zola Jesus na obalu nového alba přitom tone v bělobě. „Temnota neleží v jádru mé muziky. Spíš je to celé o tom, jak tou tmou projít.
První české vystoupení Zoly Jesus v žižkovském Matrixu (na oslavě výročí umělecké a promotérské skupiny A. M. 180 Collective) bylo undergroundově neokázalé. Zásadní proměnu ovšem nabízejí svědectví o jejích aktuálních koncertech: má kolem sebe na pódiu víc postav, celé aranžmá se blíží rituálnímu ceremoniálu. A to i přesto, že Nika Roza na záměrnou obřadnost údajně nemyslí: „Všechno, co dělám, je instinktivní. Kdybych to překoumala, nefungovalo by to. A na scéně už vůbec nemyslím: rozjede se ve mně nějaký mechanismus, který mě přenese přes celý koncert...“
Ruské svaly, česká Valerie // Patrně nejúspěšnější Ruskou v dnešním globálním popu je zpěvačka Regina Spektor. Nika Roza Danilova je jí v patách: bezpochyby u komunity, která sleduje nezávislý pop a elektroniku, tam patří přímo k módním ikonám posledních dvou sezón. V soustředění a dolování písní odněkud z hloubi sebe sama, stejně jako v emotivním sebevyždímání, je nepochybně cítit ruská struna. „Není to přímočaré,“ uvažuje Nika Roza, „ale myslím že mám docela silně ruský charakter: pracovní morálku, principiálnost a skepsi. Obyčejní ruští lidé toho hodně zkusili. Jejich denní chleba je tvrdý: to se vepsalo do jejich odolnosti a do jejich svalů. Cítím to i na sobě.“
České posluchače mohlo překvapit, že když nedávno oficiálně vyšel mix hudby sestavený Zolou Jesus (spolu s producentem Prefuse 73), nechyběla tu hudba Zdeňka Lišky a Luboše Fišera ze starších českých filmů. „Mám nesmírně ráda českou filmovou Novou vlnu,“ objasňuje muzikantka, odkud zná hudbu z titulů jako Valerie a týden divů nebo Sedmikrásky.
Vida: kdyby byla naživu jejich výtvarnice a zásadní spolutvůrkyně, enigmatická a pronikavá Ester Krumbachová, možná by si to čarování se ženskou energií na nedělním koncertě Zoly Jesus upřímně užila.
Žádné komentáře:
Okomentovat