Když jsem psal (v prosinci) tenhle článek pro A2, netušil jsem, že se podaří Tazartèse dovézt coby jednoho z protagonistů festivalu Babel Prague, viz 1. - 7. říjen, Divadlo Archa, DOX a další venues. Tazartès performuje v sobotu 6. 10. k němému filmu Häxan - Čarodějnictví v průběhu věků, nenechte si ujít, koneckonců i dalších šest kapel ten den stojí za to.
"Ghédalia Tazartès je
nomád. Putuje hudbou od zpěvu k rytmu, od jednoho hlasu k druhému.
Klestí cestu elektronice i lidskému hlasu, někde mezi muezínskou psalmodií a
rockerovým řvaním (...) Ghédalia je orchestr a popová kapela v jedné osobě; jeho osoba exploduje skrze sólovou operu do nekonečna postav.
Jedinec se stává množstvím a naopak. Autor a jeho dvojníci pracují bez
záchranné sítě, ve zcela volném spojení se zvuky, rytmy, svým hlasem, svými
hlasy. Kompozičním principem je permanentní proměna, uniká dozoru a vzdoruje
zařazení. A je-li vystavena tato hudba bez hranic světlu světa, pak klesá,
křičí a naříká.“ // André Glucksmann
Je-li některý umělec „objeven“ po letech, ba desetiletích
tvorby bez širšího zájmu, může se to zdát jako romantický příběh s happyendem.
Dobré je však nezapomenout, že ne každý ta léta bez podpory a reflexe přežije
ve zdraví: někdo ztratí dobré podmínky pro práci (třeba Raymond Scott), někdo
čeká tak dlouho na docenění, že mezitím zemře (třeba Arthur Russell).
Osud francouzského hudebníka jménem Ghédalia Tazartès
- chtělo by se říci
osvíceného naivisty, surrealisty z nezbytnosti,
třeštícího etnografa a
středomořsky vřelého fónického básníka – ukazuje, že občas se to může povést. Tazartèsa
si po několika dekádách tvorby „pro sebe“ a úzký kruh příznivců objevila avant scéna. Nahrávka Repas Froid horečnatě předkládá mix
ingrediencí, které jiní nemíchají do sebe. Lze jej poslouchat jako čistou psychedelickou
poezii i jako obžalobu dvacátého století.
Říká se, že surrealismus v hudbě nemůže existovat.
Jednou za čas se ovšem vynořují osobnosti, které toto přesvědčení zviklají.
Francouzský autodidakt (*1947) se blíží Maxi Ernstovi či Vratislavu
Effenbergerovi momentem široce pojaté koláže, která mnohdy připomíná vysílání
jakési surrealistické rozhlasové stanice. Sám se do této „art brut“ atmosféry
energicky vřezává bezeslovnými vokály, jazykem neologismu a fónické poezie.
Kolem se pak rozprostírají surové rytmy, ruchy, výkřiky, dětské hlasy, zvukové
citace z filmů či médií, orchestr i zvuky neidentifikovatelných akcí ve
smyčce, hospodská a pouliční muzika, vypravěči ze starých nahrávek.
Francouzštinu střídá ruština, ruské mluvčí arabští. Nervní a
hektické pasáže se střídají s (kratšími) vydechnutími: z různých
časoprostorů se tu skládá fiktivní místo, které přesto cítíme zatraceně reálně,
dokonce s živelnou bezprostředností přímořských náleven. Naprosto
přirozeně se tu prolínají zvuky převzaté a vlastní. Neustálá připravenost
odbočit a přestřihnout jinam připomíná dobře zvládnutý akční film; někdy se však hyperaktivní ruleta
zastaví na zpěvu arabských žen a spočine na nich se zálibností po dlouhé
minuty. Vytáhne-li Tazartès syntezátor, rozklene se navíc paradox mezi „umělým“
zvukem v přirozeně bující říši.
Muzikantův pařížský byt přibližuje galerie fotek na webové
stránce časopisu The Wire: je to vetešnické skladiště, muzeum kuriozit, stěny i
police jsou pokryté stovkami předmětů od afrických nástrojů přes votivní sošky,
zrcadla, antikvity, ptačí klece, reprobedny až k soudobým artefektům. Není
těžké propadnout dojmu, že toto je vizuální reprezentace jeho hudby.
„Nejsem experimentátor... Moje hudba, to je jazz a soul... A
hlavně: Rock´n´roll forever!“ říká Ghédalia Tazartès, když se má představit na
kameru. Jeho hudba je skutečně přes všechnu sofistikovanost (nebo možná spíš nezvyklý
výběr prostředků) především vášeň a drive: říká-li rock´n´roll, míní původní
neregulovanou třeštivou sílu v linii mladý Chuck Berry – mladý Presley – Iggy
Pop – první vlna punku – Keiji Haino. Souběh horoucí bezprostřednosti a inteligence
dokumentuje i jeho zacházení s vokály. Nejprve jeho vlastní hlas: zpívá
buď beze slov, anebo ve fiktivních jazycích. (Debutové album Diasporas z roku 1979 bylo dokonce
koncipováno jako mystifikace: jako zvukové dokumenty afrických a arabských národů
a kmenů, vše pečlivě popsáno s vybájenými situacemi a funkcemi, zpěv při
lovu ptáků atd.) Říká k tomu: „Zpívám v jazyce, který jsem si pro
svou hudbu sám vymyslel. Mí rodiče mezi sebou mluvili španělsky a my děti jsme
jim nerozuměly. Tak jsem si vymyslel vlastní jazyk, aby oni nerozuměli mně.“ V jeho
hudbě je to však nakonec prvek velmi ambivalentní: tajemně nesrozumitelný je
samotný kód, emoce v hlase však cosi pronikavě sděluje.
A pak jsou tu, pro Tazartèsa velmi charakteristicky, vokály
z neevropských kultur. Je v tom myslím něco z francouzské
koloniální minulosti: takovým jako Tazartèsovi se dodnes chce postavit arabské,
africké či tichomořské hlasy do jediného kontextu s evropským uměním a
říci – pro nás jste nikdy nebyli ti druzí! Nakonec to není nic radikálně
nového: dobloudit z labyrintu moderního člověka k „ráji srdce“ extatických kmenových
zpěvů, které v tu chvíli působí jako staletími prošlapaná zkratka
k podstatě vesmíru. Když po svérázovi v klobouku videoreportér chce,
aby při zvukové zkoušce něco zazpíval na kameru, Ghédalia Tazartès se brání.
„Nemůžu dělat koncert před koncertem... Jsem tak trochu mystik. Nebo povrchní.
Jak se vám líbí.“
Obnovený zájem o Tazartèsa přišel kolem jeho šedesátého roku
a zastihl ho zaplaťbůh ještě ve formě. Autor zvukových koláží se dokonce
rozhýbal k živému vystupování: v Paříži byl pozván k účinkování
na výstavě fotografií Patti Smith, připravil také živý soundtrack pro (dnes už
kultovní, obrazný, názorově silný i absurdně humorný) dánsko-švédský němý film Häxan - Čarodějnictví v průběhu věků: s ním vystoupí i na festivalu Babel Prague v pražské Arše.
Zároveň byla remasterována a s péčí vydána jeho pozapomenutá alba; nové Repas Froid vyšlo u výtečného berlínského labelu PAN specializovaného
jen na vinyly.
Tazartès vyšel ze stínu „neexistence“ do živoucí aktivity podobně jako před
časem americký radikální zpívající solitér Jandek. U něj však bylo čtvrtstoletí
anonymity neodlučnou součástí díla; Tazartès se jen dobře potkal s érou, kdy undergroundové
DIY kladou kurátoři vedle toho živějšího od akademicky studovaných
avantgardistů.
Pro srozumitelný poslech leckteré dnešní hudby musíme znát
dějiny novější (pop)kultury, abychom rozkryli kontext nebo koncept. Tazartès je
v tomhle pro posluchače velmi svobodný: úplně stačí vědět své o dvacátém
století, nejlépe ho kus osobně pamatovat. Francie jako pravlast musique concréte dává
znát, že tenhle proud má v Tazartèsovi svůj divoký podzemní výhonek.
Ghédalia Tazartès: Repas Froid. Album na LP vydal PAN,
Berlín 2011.
Žádné komentáře:
Okomentovat