6. 9. 2012

Věneček CocoPretin



Pouliční reklama na oblečení Gap ukazuje dva mladíky, jeden hraje na banjo a druhý se chystá zpívat: nevypadá to na ironii, brnkání na banjo je prostě cool. Osmnáctiletý kluk v kostkované flanelové košili, jaké se po letech vrátily i díky Gapu, na newyorském farmářském trhu očichává papriku: bude-li mu vonět 


autenticitou, případně trochu smrdět hnojem, koupí ji. Amerika se v novém století tak proměnila! V obyvatelích megapolis vyrašila touha po sepětí s lesy a biozeleninou, banjem a starými tradicemi, nezprostředkovaností, ručními pracemi, kočovnickou volností…

Jakmile z toho zbyde znak na billboardu Gapu, je to legrační. Smích jiného druhu se nás ale zmocní, když se podíváme, co dnes dělá generace muzikantů, která k „cestě z města“ lidi svým postojem naváděla. Radikálnost leckterých z nich jde daleko za farmářský trh. Dokládá to i newyorská výstavaBianky Casady: jedna ze sester, které coby CocoRosie koncertovaly před měsícem v Praze, teď vzbuzuje rozruch coby výtvarnice. 

Galerie ve čtvrti Chelsea jsou prestižní a aseptická hnízdečka, v nichž mají nákupčí „artu“ tak měkce podestláno, až radši jdete živé umění hledat jinam. Jiný pohled může ovšem říct, že tu lze potkat vrcholnou profesionalitu v servisu umělcům. Čistota galerie v případě Bianky zpočátku trochu překryje „špinavější“ sdělení, ale po chvíli se rozkoukáme. Sestry na kresbách mají zjizvené tváře, putujícím motivem je smutný klaun, pořád tu těsně koexistují věci jako zašité rty a pěkná duhová aura vyzařující z hlavy. „Když pracuju sama,“ říká polovička CocoRosie, „vždycky se mi tam vloudí kus ošklivosti.“

Každé vystoupení na pódiu disponuje určitým alibi: je to karneval, masky jsou povolené. Přesto, když si CocoRosie malují pod nos knír a nosí vojácké uniformy, cítíme, že nejasnou hranici mezi pohlavími si neschovávají jen pro show. I na Biančiných kresbách a kolážích potkáváme ženy s penisy a muže v burkách. Postavy mají snivé tváře, jako by v duchu unikaly ze světa, který si je pevně drží v pasti genderových rolí „správné ženy“ a jiných vnucenýmćh norem. Bianca pěstuje obrazy, které nejsou pro každého: viz svalnatá masturbující žena, které z klína pučí pugét lučního kvítí. Celá výstava nese název Daisy Chain: Věnec kopretin je (jak mi vysvětlila tisková zpráva galerie Cheim & Read) výraz pro kruhové spojení účastníků hromadného sexu. Pro Bianku je typické, že provokativní motiv užívá jako metaforu: žádný grupáč, ale kosmické spojení všeho se vším, naše nezrušitelné objetí s vlastním stínem.

Velkoformátové kresby Bianca obložila vetešnictvím starých fotek, lahviček, ptačích perutí, mopů, rozbitého nádobí, spousty starých bot, též tu lze vidět barevně omalované umělé zuby. Jako by se tu beze slov vystavil příběh čísi minulosti. Je to nepochybně historie posledních staletí, která upevnila genderové a jiné normy, od nichž se dnes pár procent obyvatel snaží odejít. Ale stejně jako na Biančině výstavě Popelka posílá z domácího vězení dopis v láhvi, i v reálném světě je to někdy zápas.  

Ta výstava je pokračováním písniček CocoRosie, dokonce se jí skrze médium starých škrpálů a zubních protéz daří doříct něco nového. Žádá svobodu v míře, která asi je pro někoho nezvyklá, troufalá a na hranici obscénnosti. Zároveň ale promlouvá tak poeticky, že primitivové se k tomu hovoru nikdy nepřipojí.

Žádné komentáře:

Okomentovat