Pouliční reklama na oblečení Gap ukazuje dva mladíky, jeden
hraje na banjo a druhý se chystá zpívat: nevypadá to na ironii, brnkání na
banjo je prostě cool. Osmnáctiletý kluk v kostkované flanelové košili,
jaké se po letech vrátily i díky Gapu, na newyorském farmářském trhu očichává papriku: bude-li mu vonět
autenticitou, případně trochu smrdět hnojem, koupí ji. Amerika se v novém
století tak proměnila! V obyvatelích megapolis vyrašila touha po sepětí s lesy
a biozeleninou, banjem a starými tradicemi, nezprostředkovaností, ručními
pracemi, kočovnickou volností…
Jakmile z toho zbyde znak na billboardu Gapu, je to legrační. Smích jiného druhu se nás ale zmocní, když se podíváme, co dnes dělá
generace muzikantů, která k „cestě z města“ lidi svým postojem naváděla. Radikálnost
leckterých z nich jde daleko za farmářský trh. Dokládá to i newyorská výstavaBianky Casady: jedna ze sester, které coby CocoRosie koncertovaly před měsícem
v Praze, teď vzbuzuje rozruch coby výtvarnice.
Galerie ve čtvrti Chelsea jsou prestižní a aseptická
hnízdečka, v nichž mají nákupčí „artu“ tak měkce podestláno, až radši jdete
živé umění hledat jinam. Jiný pohled může ovšem říct, že tu lze potkat
vrcholnou profesionalitu v servisu umělcům. Čistota galerie v případě Bianky
zpočátku trochu překryje „špinavější“ sdělení, ale po chvíli se rozkoukáme.
Sestry na kresbách mají zjizvené tváře, putujícím motivem je smutný klaun, pořád
tu těsně koexistují věci jako zašité rty a pěkná duhová aura vyzařující
z hlavy. „Když pracuju sama,“ říká polovička CocoRosie, „vždycky se mi tam
vloudí kus ošklivosti.“
Každé vystoupení na pódiu disponuje určitým alibi: je to karneval,
masky jsou povolené. Přesto, když si CocoRosie malují pod nos knír a nosí
vojácké uniformy, cítíme, že nejasnou hranici mezi pohlavími si neschovávají
jen pro show. I na Biančiných kresbách a kolážích potkáváme ženy s penisy a
muže v burkách. Postavy mají snivé tváře, jako by v duchu unikaly ze
světa, který si je pevně drží v pasti genderových rolí „správné ženy“ a jiných
vnucenýmćh norem. Bianca pěstuje obrazy, které nejsou pro každého: viz svalnatá
masturbující žena, které z klína pučí pugét lučního kvítí. Celá výstava
nese název Daisy Chain: Věnec kopretin
je (jak mi vysvětlila tisková zpráva galerie Cheim & Read) výraz pro kruhové
spojení účastníků hromadného sexu. Pro Bianku je typické, že provokativní motiv
užívá jako metaforu: žádný grupáč, ale kosmické spojení všeho se vším, naše
nezrušitelné objetí s vlastním stínem.
Velkoformátové kresby Bianca obložila vetešnictvím starých
fotek, lahviček, ptačích perutí, mopů, rozbitého nádobí, spousty starých bot, též
tu lze vidět barevně omalované umělé zuby. Jako by se tu beze slov vystavil příběh čísi
minulosti. Je to nepochybně historie posledních staletí, která upevnila
genderové a jiné normy, od nichž se dnes pár procent obyvatel snaží odejít. Ale
stejně jako na Biančině výstavě Popelka posílá z domácího vězení dopis v láhvi,
i v reálném světě je to někdy zápas.
Ta výstava je pokračováním
písniček CocoRosie, dokonce se jí skrze médium starých škrpálů a zubních
protéz daří doříct něco nového. Žádá svobodu v míře, která asi je pro někoho
nezvyklá, troufalá a na hranici obscénnosti. Zároveň ale promlouvá tak
poeticky, že primitivové se k tomu hovoru nikdy nepřipojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat