4. 9. 2012

Zázraky na podivných místech // Animal Collective, Antony & Bill Fay


Debutanti z poslední dekády Animal Collective a Antony hledají, jak navázat na svá první díla vřelého ohlasu. Ke zprávě o Centipede Hz a Cut The World přidávám pár slov o Billu Fayovi, protože právě uplynulá dekáda vyzdvihla outsidery jako je on ze zapomnění a refreshnula jimi historii moderní hudby.
 

Ta scéna má několik specifik. Jednak byla první generací, které rychlá internetová komunikace pomohla ke globálnímu nashromáždění nezávislého publika. Zároveň byly kapely Animal Collective, CocoRosie, Antony and The Johnsons, Arcade Fire nebo Fleet Foxes průvodci, kteří odvedli pozornost od urbánní kultury a ukázali, že v naší době (během Bushovy války i rozplývání iluzí z Obamy) leckdo volí „cestu z města“, obrací se k starým tradicím a nepřipadá mu nicotné pracovat pro lokální komunitu. 

Koňská dávka stonožek //Jistě, když vás nominují na Grammy a vystupujete na největších pódiích, je těžší udržet vaše sdělení o nezprostředkovanosti. Kapele Animal Collective v tomhle vždycky pomáhaly masky: dodnes jimi evokují atmosféru masopustního karnevalu, kdy je svět na chvíli vzhůru nohama a člověk se může stát bezstarostně nedokonalým hercem v místní verzi starého mýtu. 

S posledními alby, hlavně úspěšným Merriweather Post Pavillon, se Animal Collective nejvíc přiblížili elektronice: v jejich šamanství sice zůstalo hodně ruční práce, ale už to bylo míň poznat, namísto akustických nástrojů přišly výhradně samply. I na novém (osmém až jedenáctém, podle toho, co počítáte) albu Centipede Hz, jsou výsledkem často salvy beatů, ohňostroje barevných zvuků, extatická atmosféra, sbory v durových melodiích, ovšem hnané plastickým labyrintem dozvuků, zvuků naschvál rozdílné kvality, fragmentů kvákavě zrychlovaných a magicky znějících pozpátku. Tříská tu elektronický vozembouch, čvachtá povolený pásek kotoučáku, ustřižené krátké zvuky připomínají psí dech flašinetu.

Je to trochu jiné než na předchozích dvou albech, ale mise Animal Collective zůstává už nějaký čas stejná. Jsou třeštivou koncertní atrakcí, u níž by byla velká křivda nevyzdvihnout vlastní styl, míru vložené práce a osobní odevzdanost. Dostávají publikum do varu (zčásti improvizovanou) vysokoenergetickou nadstylovou muzikou, od níž si občas odcházejí oddechnout k abstraktnějšímu experimentu (ten nasadili, ke zklamání části publika, i na Colours of Ostrava).

Zuzana Navarová vyprávěla, že v pozdní fázi existence Nerezu museli členové kapely víc pít, aby vydrželi společná vystoupení. Animal Collective působí, jako by museli nasazovat silnější a silnější dávky psychedelie při hledání další cesty pro svou muziku. Okruh elektrotanečních akcí bude dál odvázaný. Jiní posluchači mezitím radši sáhnou po starším albu Sung Tongs, kde Animal Collective - nejméně tak nápaditě - hledali novou akustickou Ameriku a míň utíkali do světa rave parties.

Měsíčky ve filharmonii // Hromotluka v tóze, chráněnce Lou Reeda a byvšího ceremoniáře z homoerotických kabaretů Antonyho Hegartyho v Čechách aktuálně známe trochu víc zblízka. Na ostravských Colours vystoupil, stejně jako na novém albu, pod hlavičkou své kapely Antony and The Johnsons, i když v orchestrálním projektu (u nás ho doprovodila Janáčkova filharmonie) ze skupiny nic nezbylo. Hegarty se díky své vizi a nepochybné 
vysoké inteligenci stal na dnešní mezinárodní umělecké i trendové scéně vřele přijímanou hvězdou a jakýmsi arbitrem, který spojuje svět transgrese (tedy mužů a žen ustupujících od svých genderových rolí) s ostatními. Především asi s těmi, kdo mají pocit, že tu jde obecněji o lidská práva a odstup od společenských pravidel posledních staletí, jež se zas až tak skvěle neosvědčila.

Album Cut The World (Pořezat svět) je důvtipným krokem. Antony dnes píše trochu komplikovaněji než v době svého průlomu, což mu přináší víc kritického než posluchačského ohlasu: a tak shrnul silné songy ze všech čtyř alb do živé „bestofky“ – přičemž písně nechal přearanžovat pro symfonický orchestr (klíčový podíl na zvuku má Nico Muhly, mladý neoklasik pracující třeba pro Björk). Mohl tak mj. vrátit do hry nejlepší ze svých starých písní, jež vydal ještě před průlomem k popularitě. V Ostravě komentoval I Fell In Love With A Dead Boy (Zamiloval jsem se do mrtvého chlapce)jako vztah k obětem neštěstí a osudových kolizí – a pohotově při tom ukázal na těžní věže na obzoru: „Je to i o klucích, co tady umřeli pod zemí.“ Pro některé domácí, rozpačité vůči queer  rovině koncertu, bylo obejmutí havířského fenoménu nalíčeným performerem možná vůbec prvním momentem skutečného propojení.

Na programu Cut The World je klíčová jedna věc. Antony se záměrně posunul do role sólového pěvce před orchestrem: zůstává soulovým šansoniérem, zároveň převzal určité rysy operní divy. Nechybí mu šarm, důraz na eleganci, až smyslné odevzdání hudbě, vděk za vokální talent se u něj přelévá do sebezálibnosti. Pochopitelně se nabízí vybavit si, jak podstatné je pro svět transsexuálů převtělování do ženských zpěvaček. Antony to s feminizací v hlase a projevu nepřehání: tím spíš svou poctu ženskému světu explicitně vypoví mezi písničkami. Když mluví o měsíčním cyklu ve vesmíru a u žen, už to ani nejde brát jako provokaci: scéna, na níž je doma, se o těchhle věcech prostě baví, a to i ve filharmonických sálech.

Antony v sobě spojuje humánní apel (i toto album má v sobě ekologickou výzvu) a demonstrativní reprezentaci menšin, včetně rozmanitých neheterosexuálních. Klíčem k tomu, abychom porozuměli jeho míře stylizace, je výraz camp, jak ho popsala Susan Sonntag: osoby i komunity se skrze camp reprezentují v přehnaných gestech, s okázalostí, určitou lehkovážností, chtějí být viděni a rozeznáni. Výraznému znaku dají přednost před čistoskvoucím vkusem: a přece koketují s kýčem jaksi přiznaně, dobře o něm vědí. 

Antony balancuje na hraně vysoké a nízké kultury právě takhle. Jeho novinka s orchestrem Cut The World se fdá poslouchat i „jen tak“, ale nejvíc si ji užije posluchač, který dokáže vycítit, proč se někdo vydává riskovat právě na tuhle hranici.

Kosmický poutník z jiných časů // V utváření dnešní scény nemají místo jen debutanti posledních let. Nastal zvláštní efekt: nová generace s sebou přinesla i nový dějepis. Jako by chtěla trochu přepsat dějiny a vynést na piedestal přehlížené figury, kterým je ovšem dnes přiznaná zásadní role jako inspirátorům. Takovou událostí „nového kánonu“ byla třeba zevrubná reprospektiva německých elektroniků Kraftwerk v newyorském Muzeu moderního umění. Kraftwerk měli svou váhu i předtím, toto však bylo jejich definitivní „nanebevzetí“ mezi klasiky ráže Led Zeppelin.

Minulost nahlížená přes nové hodnotové filtry občas způsobí rozruch i v přítomnosti. Což se stalo právě teď, kdy se překvapivě zjevil anglický folkrocker Bill Fay a vydal studiové album po čtyřiceti letech: to je slušná pauza i při současné husté úrodě návratů všeho druhu. Obrýleného seniora s šedivým vrabčím hnízdem na hlavě, opěvují na přebalu alba Life Is People Nick Cave, Jim O´Rourke a zpěvák kapely Wilco Jeff Tweedy. Kdo je tedy Fay? 

Jeho první písně z poloviny šedesátých let se líbily bubeníku slavných Them: dohodl Fayovi smlouvu u labelu Decca (byli na něm i Rolling Stones). Fay měl v sobě prostotu autora lidových písní, kterou čeřil umírněným moderním básnictvím. Singl Some Good Advice (Užitečná rada) kombinuje zen, absurdní humor a pacifismus sixties, má v sobě hravé podivínství Syda Barretta a stojí na „cimrmanovských“ absolutních rýmech: „Jestli si chceš stavět srub, běž si klidně stavět srub. Máš chuť jezdit na kole? Zajezdi si na kole,“ praví song, který se přestane rýmovat až v pointě:  „Ale nikdy neposlouchej lidi, kteří ti říkají, co máš dělat.“ Dvě elpíčka se neprodávala nijak zářně, takže label přestal Faye podporovat. Ze světa amatérského hraní ho vyzdvihli až mladší obdivovatelé v posledních letech. Fay se taky překvapivě objevil jako host na koncertě kapely Wilco: „Ničí nahrávky pro mě neznamenají tolik jako jeho,“ vyprávěl zpěvák Tweedy publiku.

„Ale já neumím natáčet alba. Já už umím jen imaginární alba,“ odpověděl vloni devětašedesátiletý Bill Fay na výzvu producentu Joshuovi Henrymu, mladšímu o čtyřicet let. Dlouholetý příznivec Henry zorganizoval natáčení tak dokonale, že ho lze chápat jako satisfakci za hubená léta: folkrockové sessiony s dobrými kytaristy a hammondkami několikrát korunuje smyčcová sekce a gospelový sbor. Na hudebním webu Pitchfork si dobře všimli, že košatější aranžmá připomenou rozmáchlost britských Spiritualized.
Ze všeho nejvíc ovšem desku určuje Fayův dnešní styl. Písně jako This World jsou přímým díkůvzdáním za to, že jejich autor může být na světě a sledovat, že „zázraky se občas dějí na těch nejpodivnějších místech“. Posloucháme ty písně plné stromů, údolí, souznění s vesmírem, výzvy „uzavři sám se sebou mír“ – a říkáme si, že je troufalé přijít dnes s tak neironickým vyjádřením. Kdo dnes pojmenuje píseň Thank You Lord, aniž by to mínil jako paradox?

Kdo potřebuje v písničkách kus dekadence, pro toho Fay není. A přece postoj člověka, jehož nevinnost jako by přifrčela do dneška strojem času, má náboj vzpoury. Fayovi hraje do karet jeho pevný starý hlas (občas připomene pozdního Petera Gabriela, občas bluesové naturščiky) a naprostá absence agitace, horlivosti či teatrálnosti. Klidnou intimitou nakazí i převzatou Jesus Etc., jednu z nejslavnějších písní Wilco. 

Je to zvláštní: generace, která si přikrývá tvář maskami, nakonec přivede z minulosti někoho, pro nějž je alfou i omegou totální odmaskování. Ale možná je to skutečně týž rodokmen: vždyť rovnost pro všechny, vazba k přírodě a až utopická vize smířené společnosti v písních Antonyho a dalších, to je přesně to, co Bill Fay od šedesátých let pálí napřímo do svých posluchačů. Ovšem dnes už si takové věci málokdo troufne vyprávět bez karnevalové masky.

Animal Collective: Centipede Hz. CD / LP / Download vydali Domino Records, 2012. 
Antony and The Johnsons: Cut The World. CD / LP / Download vydali Rough Trade, 2012.  
Bill Fay: Life Is People. CD / LP / Download vydali Dead Oceans, 2012.

Žádné komentáře:

Okomentovat