Debutanti
z poslední dekády Animal Collective
a Antony hledají, jak navázat na svá
první díla vřelého ohlasu. Ke zprávě o Centipede Hz a Cut The World přidávám
pár slov o Billu Fayovi, protože právě uplynulá dekáda vyzdvihla
outsidery jako je on ze zapomnění a refreshnula jimi historii moderní hudby.
Ta scéna má
několik specifik. Jednak byla první generací, které rychlá internetová
komunikace pomohla ke globálnímu nashromáždění nezávislého publika. Zároveň
byly kapely Animal Collective, CocoRosie, Antony and The Johnsons, Arcade Fire
nebo Fleet Foxes průvodci, kteří odvedli pozornost od urbánní kultury a
ukázali, že v naší době (během Bushovy války i rozplývání iluzí
z Obamy) leckdo volí „cestu z města“, obrací se k starým
tradicím a nepřipadá mu nicotné pracovat pro lokální komunitu.
Koňská dávka stonožek //Jistě, když vás nominují na Grammy a
vystupujete na největších pódiích, je těžší udržet vaše sdělení o
nezprostředkovanosti. Kapele Animal Collective v tomhle vždycky pomáhaly
masky: dodnes jimi evokují atmosféru masopustního karnevalu, kdy je svět na
chvíli vzhůru nohama a člověk se může stát bezstarostně nedokonalým hercem
v místní verzi starého mýtu.
S posledními
alby, hlavně úspěšným Merriweather Post
Pavillon, se Animal Collective nejvíc přiblížili elektronice: v jejich
šamanství sice zůstalo hodně ruční práce, ale už to bylo míň poznat, namísto
akustických nástrojů přišly výhradně samply. I na novém (osmém až jedenáctém,
podle toho, co počítáte) albu Centipede
Hz, jsou výsledkem často salvy beatů, ohňostroje barevných zvuků, extatická
atmosféra, sbory v durových melodiích, ovšem hnané plastickým labyrintem
dozvuků, zvuků naschvál rozdílné kvality, fragmentů kvákavě zrychlovaných a
magicky znějících pozpátku. Tříská tu elektronický vozembouch, čvachtá povolený
pásek kotoučáku, ustřižené krátké zvuky připomínají psí dech flašinetu.
Je to trochu
jiné než na předchozích dvou albech, ale mise Animal Collective zůstává už
nějaký čas stejná. Jsou třeštivou koncertní atrakcí, u níž by byla velká křivda
nevyzdvihnout vlastní styl, míru vložené práce a osobní odevzdanost. Dostávají
publikum do varu (zčásti improvizovanou) vysokoenergetickou nadstylovou
muzikou, od níž si občas odcházejí oddechnout k abstraktnějšímu
experimentu (ten nasadili, ke zklamání části publika, i na Colours of Ostrava).
Zuzana
Navarová vyprávěla, že v pozdní fázi existence Nerezu museli členové
kapely víc pít, aby vydrželi společná vystoupení. Animal Collective působí,
jako by museli nasazovat silnější a silnější dávky psychedelie při hledání
další cesty pro svou muziku. Okruh elektrotanečních akcí bude dál odvázaný.
Jiní posluchači mezitím radši sáhnou po starším albu Sung Tongs, kde Animal Collective - nejméně tak nápaditě - hledali
novou akustickou Ameriku a míň utíkali do světa rave parties.
Měsíčky ve filharmonii // Hromotluka v tóze, chráněnce
Lou Reeda a byvšího ceremoniáře z homoerotických kabaretů Antonyho
Hegartyho v Čechách aktuálně známe trochu víc zblízka. Na ostravských Colours
vystoupil, stejně jako na novém albu, pod hlavičkou své kapely Antony and The
Johnsons, i když v orchestrálním projektu (u nás ho doprovodila Janáčkova
filharmonie) ze skupiny nic nezbylo. Hegarty se díky své vizi a nepochybné
vysoké inteligenci stal na dnešní mezinárodní umělecké i trendové scéně vřele
přijímanou hvězdou a jakýmsi arbitrem, který spojuje svět transgrese (tedy mužů
a žen ustupujících od svých genderových rolí) s ostatními. Především asi
s těmi, kdo mají pocit, že tu jde obecněji o lidská práva a odstup od
společenských pravidel posledních staletí, jež se zas až tak skvěle
neosvědčila.
Album Cut The World (Pořezat svět) je
důvtipným krokem. Antony dnes píše trochu komplikovaněji než v době svého
průlomu, což mu přináší víc kritického než posluchačského ohlasu: a tak shrnul
silné songy ze všech čtyř alb do živé „bestofky“ – přičemž písně nechal
přearanžovat pro symfonický orchestr (klíčový podíl na zvuku má Nico Muhly,
mladý neoklasik pracující třeba pro Björk). Mohl tak mj. vrátit do hry nejlepší
ze svých starých písní, jež vydal ještě před průlomem k popularitě.
V Ostravě komentoval I Fell In Love
With A Dead Boy (Zamiloval jsem se do mrtvého chlapce)jako vztah
k obětem neštěstí a osudových kolizí – a pohotově při tom ukázal na těžní
věže na obzoru: „Je to i o klucích, co tady umřeli pod zemí.“ Pro některé
domácí, rozpačité vůči queer rovině
koncertu, bylo obejmutí havířského fenoménu nalíčeným performerem možná vůbec
prvním momentem skutečného propojení.
Na programu Cut The World je klíčová jedna věc.
Antony se záměrně posunul do role sólového pěvce před orchestrem: zůstává
soulovým šansoniérem, zároveň převzal určité rysy operní divy. Nechybí mu šarm,
důraz na eleganci, až smyslné odevzdání hudbě, vděk za vokální talent se u něj
přelévá do sebezálibnosti. Pochopitelně se nabízí vybavit si, jak podstatné je
pro svět transsexuálů převtělování do ženských zpěvaček. Antony to
s feminizací v hlase a projevu nepřehání: tím spíš svou poctu
ženskému světu explicitně vypoví mezi písničkami. Když mluví o měsíčním cyklu
ve vesmíru a u žen, už to ani nejde brát jako provokaci: scéna, na níž je doma,
se o těchhle věcech prostě baví, a to i ve filharmonických sálech.
Antony
v sobě spojuje humánní apel (i toto album má v sobě ekologickou
výzvu) a demonstrativní reprezentaci menšin, včetně rozmanitých
neheterosexuálních. Klíčem k tomu, abychom porozuměli jeho míře stylizace,
je výraz camp, jak ho popsala Susan
Sonntag: osoby i komunity se skrze camp reprezentují v přehnaných gestech,
s okázalostí, určitou lehkovážností, chtějí být viděni a rozeznáni.
Výraznému znaku dají přednost před čistoskvoucím vkusem: a přece koketují
s kýčem jaksi přiznaně, dobře o něm vědí.
Antony
balancuje na hraně vysoké a nízké kultury právě takhle. Jeho novinka
s orchestrem Cut The World se
fdá poslouchat i „jen tak“, ale nejvíc si ji užije posluchač, který dokáže
vycítit, proč se někdo vydává riskovat právě na tuhle hranici.
Kosmický poutník z jiných časů
// V utváření
dnešní scény nemají místo jen debutanti posledních let. Nastal zvláštní efekt:
nová generace s sebou přinesla i nový dějepis. Jako by chtěla trochu
přepsat dějiny a vynést na piedestal přehlížené figury, kterým je ovšem dnes
přiznaná zásadní role jako inspirátorům. Takovou událostí „nového kánonu“ byla
třeba zevrubná reprospektiva německých elektroniků Kraftwerk v newyorském
Muzeu moderního umění. Kraftwerk měli svou váhu i předtím, toto však bylo
jejich definitivní „nanebevzetí“ mezi klasiky ráže Led Zeppelin.
Minulost
nahlížená přes nové hodnotové filtry občas způsobí rozruch i
v přítomnosti. Což se stalo právě teď, kdy se překvapivě zjevil anglický
folkrocker Bill Fay a vydal studiové album po čtyřiceti letech: to je slušná
pauza i při současné husté úrodě návratů všeho druhu. Obrýleného seniora
s šedivým vrabčím hnízdem na hlavě, opěvují na přebalu alba Life Is People Nick Cave, Jim O´Rourke a
zpěvák kapely Wilco Jeff Tweedy. Kdo je tedy Fay?
Jeho první
písně z poloviny šedesátých let se líbily bubeníku slavných Them: dohodl
Fayovi smlouvu u labelu Decca (byli na něm i Rolling Stones). Fay měl
v sobě prostotu autora lidových písní, kterou čeřil umírněným moderním
básnictvím. Singl Some Good Advice
(Užitečná rada) kombinuje zen, absurdní humor a pacifismus sixties, má
v sobě hravé podivínství Syda Barretta a stojí na „cimrmanovských“
absolutních rýmech: „Jestli si chceš stavět srub, běž si klidně stavět srub.
Máš chuť jezdit na kole? Zajezdi si na kole,“ praví song, který se přestane
rýmovat až v pointě: „Ale nikdy neposlouchej
lidi, kteří ti říkají, co máš dělat.“ Dvě elpíčka se neprodávala nijak zářně,
takže label přestal Faye podporovat. Ze světa amatérského hraní ho vyzdvihli až
mladší obdivovatelé v posledních letech. Fay se taky překvapivě objevil
jako host na koncertě kapely Wilco: „Ničí nahrávky pro mě neznamenají tolik
jako jeho,“ vyprávěl zpěvák Tweedy publiku.
„Ale já
neumím natáčet alba. Já už umím jen imaginární alba,“ odpověděl vloni
devětašedesátiletý Bill Fay na výzvu producentu Joshuovi Henrymu, mladšímu o
čtyřicet let. Dlouholetý příznivec Henry zorganizoval natáčení tak dokonale, že
ho lze chápat jako satisfakci za hubená léta: folkrockové sessiony
s dobrými kytaristy a hammondkami několikrát korunuje smyčcová sekce a
gospelový sbor. Na hudebním webu Pitchfork si dobře všimli, že košatější
aranžmá připomenou rozmáchlost britských Spiritualized.
Ze všeho
nejvíc ovšem desku určuje Fayův dnešní styl. Písně jako This World jsou přímým díkůvzdáním za to, že jejich autor může být
na světě a sledovat, že „zázraky se občas dějí na těch nejpodivnějších
místech“. Posloucháme ty písně plné stromů, údolí, souznění s vesmírem,
výzvy „uzavři sám se sebou mír“ – a říkáme si, že je troufalé přijít dnes
s tak neironickým vyjádřením. Kdo dnes pojmenuje píseň Thank You Lord, aniž by to mínil jako
paradox?
Kdo
potřebuje v písničkách kus dekadence, pro toho Fay není. A přece postoj
člověka, jehož nevinnost jako by přifrčela do dneška strojem času, má náboj
vzpoury. Fayovi hraje do karet jeho pevný starý hlas (občas připomene pozdního
Petera Gabriela, občas bluesové naturščiky) a naprostá absence agitace,
horlivosti či teatrálnosti. Klidnou intimitou nakazí i převzatou Jesus Etc., jednu z nejslavnějších
písní Wilco.
Je to
zvláštní: generace, která si přikrývá tvář maskami, nakonec přivede
z minulosti někoho, pro nějž je alfou i omegou totální odmaskování. Ale
možná je to skutečně týž rodokmen: vždyť rovnost pro všechny, vazba k přírodě a
až utopická vize smířené společnosti v písních Antonyho a dalších, to je
přesně to, co Bill Fay od šedesátých let pálí napřímo do svých posluchačů.
Ovšem dnes už si takové věci málokdo troufne vyprávět bez karnevalové masky.
Animal Collective: Centipede Hz. CD
/ LP / Download vydali Domino Records, 2012.
Antony and The Johnsons: Cut The
World. CD / LP / Download vydali Rough Trade, 2012.
Bill Fay: Life Is People.
CD / LP / Download vydali Dead Oceans, 2012.
Žádné komentáře:
Okomentovat