I troubu napadne správná odpověď na
otázku, proč dnes stoupá poptávka po tichu: protože svět je čím
dál hlučnější – a klidně do toho hluku počítejme i palbu
podnětů ze všech stran. Někdo se chodí ztišit do pařížského
Clubu Silencio (tedy Ticho), který ze svých filmů do reality
přenesl David Lynch. Jiní se potkávají s uměním, které má
rádo tiché taktiky. Z důvodu naznačeného výše zajímá čím
dál víc lidí.
Ale jak zacházet s tichem v hudbě,
není už samo to spojení paradox? „Ticho je materiál, ale i
narušení materiálu,“ napsal kalifornský skladatel Michael Pisaro, který od roku 1990 do své hudby začal vkládat delší
pauzy a tišší zvuky, „aniž bych věděl proč“. Pisaro
pocítil překvapení a radost, když během devadesátých let
narazil na síť hudebníků, které to táhlo podobným směrem.
Byli z různých zemí, od Japonska po Rakousko: jejich centrála je
nedaleko Düsseldorfu a celá umělecká skupina má německé jméno
– Wandelweiser.
Na cestě za ztišením, jemnými
zvuky, novými strukturami a novým nasloucháním se ve
Wandelweiseru setkali dost rozdílní lidé. Jádro zprvu tvořili
skladatelé jako Antoine Beuger a Jürg Frey. Mají akademické
vzdělání a „seriózní“ kariéru nikdy neopustili: podle
Michaela Pisara je snad spojovalo vědomí, že od slavného
pohrávání Johna Cage s tichem se dá postupovat dál různými
směry a v různém stylu.
Pro růst a vývoj Wandelweiseru bylo
zásadní, že skladatelé se potkali s podobně smýšlejícími
improvizátory, tedy lidmi z mnohem méně formální klubové scény,
kterým už nestačil jazz nebo elektronika. Jedním z nich je
rakouský pozounista Radu Malfatti: kdysi hrál v bouřlivých
kapelách jihoafrických jazzmanů, natáčel i s Jiřím Stivínem.
Pak ho ale začala otravovat scéna, kde průměrní hráči
exhibovali chrlením not a rádoby bravurní technikou. Malfatti
začal čenichat kolem vyjádření stručného, křehkého, mnohem
víc spjatého s uvažováním o dnešním světě. Kdo ho viděl
koncertovat v pražské Arše, vybaví si dlouhá čekání na další
zvuk, pro někoho napínavá a zábavná, pro jiné patrně
nesnesitelná.
Jsou ovšem i mnohem radikálnější
akce: kytarista Taku Sugimoto sepsal krásné svědectví o
pětihodinovém koncertě „stále ještě zkrácené verze“
skladby Antoina Beugera, jehož polovinu tvořily pomlky (v živějších
pasážích se mimo jiné čte Etika od Spinozy, jedno slovo za osm
minut). To jsou ale ty nejkrajnější polohy: jiné skladby se
vlastně docela podobají ambientní hudbě, jak ji založil Brian
Eno.
Za poznámku stojí, že první, kdo u
nás o skupině Wandelweiser před lety psal, byl skladatel Martin
Smolka: ano, ten, který svou hokejovou operu Nagano
uvedenou ve Stavovském divadle prodchl tak jemnými pasážemi, že
nějaká vnitřní spřízněnost je docela zřejmá. A
ještě jedna česká spojka: nejmladší ze skupiny, pětadvacetiletý
Sam Sfirri z Pensylvánie, s vřelostí a uznání mluví o tom, jak
mu pomohl studijní pobyt na Ostravských dnech nové hudby: „Bylo
to jako dvouleté magisterské studium kondenzované do tří týdnů,“
říká v rozhovoru. Sfirriho
skladby uvádí v New Yorku i S. E. M. - tamější ansámbl Petra
Kotíka.
O
Wandelweiseru jako reprezentantu „tiché vody“ se mluví čím
dál hlasitěji. Může za to i aktuální šestialbum Wandelweiser und so weiter (vydal je britský
Another Timbre), zatím nejnápadnější vizitka scény. Právě
to, že tu svoje taktiky konfrontují moderní skladatelé a kluboví
improvizátoři, dává téhle scéně velkou živost a přirozenost.
Širší publikum popřálo
během posledního půlstoletí sluchu skladatelům jen jednou: když
nastoupil minimalismus, který měl rytmus, harmonii a hypnotický
šmrnc opakování. Nic z toho mlžné tiché plochy Wandelweiseru
nemají, ale taky se do nich někdy vstupuje podivuhodně
snadno. Možná že jeden
hudební směr čeká podobná vzácná epocha blízkého setkání s
publikem.
Žádné komentáře:
Okomentovat