16. 4. 2013

Pop s Nožem v zádech // The Knife


I malá evropská země může hrát silnou roli na mezinárodní hudební scéně. Proč to dlouhodobě jde zemi Abby? A daří se skupině The Knife využít popularitu k politické subverzi? (Oh! Je zde message z Ostravy, že v tomhle článku chybí zmínka, že The Knife budou na Colours! Tak prosímvás: Budou. To jsme nevěděli, že je tenhle blog tak ostře sledovaný.)

Švédská ministryně obchodu se usmívá do fotoaparátů a kamer a předává výroční cenu klukovi v mikině. Tak to vypadalo před několika týdny při udělování ocenění za „export hudby“: obdržel ho osmadvacetiletý Johan „Shellback“ Schuster, který pokračuje v expanzivní tradici Švédska do světové pop-music, kterou zahájila Abba. Shellback nepatří mezi jména, která by byla známá běžným posluchačům – protože není interpret, ale producent. Vyšel z metalových kapel, ale rychle se v něm projevila chuť formovat repertoár hvězd. Když mu bylo třiadvacet, jeho věci zpívaly Pink a Britney Spears, po nich následovali Maroon 5, Taylor Swift, hudba pro seriál Glee nebo Avril Lavigne. Shellback teď dostal cenu za to, že udržuje švédský element v mezinárodních hudebních vodách. Spolu s ním byla oceněna hardcorová kapela Refused, která vloni hrála i v pražské Lucerně.

Co Švéd, to muzikant // Je nepochybně zábavné představit si, že Zdeněk Škromach, Jaromír Drábek nebo současná ministryně práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová udělují cenu nějaké hardcorové kapele. Ale hlavně bychom se měli ptát, co se ve Švédsku stalo tak odlišného, že se jejich hudbě dlouhodobě daří být součástí světového kontextu. Vždyť po Abbě tu byli Roxette a Europe – a obě tyhle kapely komerčně trumfl úmorný, ale obchodně superúspěšný eurodance Ace of Base. Posledních dvacet let pak přineslo desítky mezinárodně úspěšných popových aktů ze Švédska: počínaje retrosongy The Cardigans přes The Hives, Stinu Nordenstam, The Tallest Man On Earth, José Gonzáleze, Lykke Li, kapely Peter, Bjorn and John, Mando Diao a Nikki & the Dove až po superstars taneční scény Swedish House Mafia a zpěvačku Robyn. Mohli bychom mluvit i o opeře (Anne Sofie von Otter) a o jazzu (Esbjörn Svensson Trio).

Jádrem švédského úspěchu je součinnost několika faktorů. Odkaz Abby se projevil pozitivně: manažer skupiny založil z astronomických zisků hudební cenu Polar, kterou každý rok osobně předává švédský král Karel XVI. Gustav dvěma světovým veličinám: naposledy ji převzali Paul Simon a violoncellista Yo-Yo Ma. Stát ví, že hudba jej může silným způsobem reprezentovat, proto tu existuje vytížená kancelář Švédského hudebního exportu, silný prostředník a lobbista ve styku se světem.

Nic z toho by však nebylo platné, kdyby tu nebyla kreativita. Kde se bere? „Úspěch plodí úspěch,“ domnívá se Rikard Lagerberg ze Švédského institutu. „Mnoho Švédů pobídlo, když viděli, jak se daří jejich starším kolegům z Abby a Roxette.“ Taky prý ovšem platí, že „co Švéd, co muzikant“. Autorskoprávně tu bylo v roce 2011 registrováno 68 tisíc autorů: tedy na každého z těch, kdo dokázali prorazit, připadají stovky lidí, kteří si dál muzicírují amatérsky, pro radost. Přirozenou základnu tvoří hudbymilovnost - místní zpívají nejen při každých narozeninách, ale při každé oslavě.

Podle Lagerberga muzicírující Švédi dávno pochopili, že jejich domácí publikum je nepočetné: kdo to myslí s hudbou vážně, cílí na mezinárodní posluchačstvo. Otiskla se sem tedy mentalita, která jde spolu se světovým kontextem: od vnitřních záležitostí se odpoutává k obecnější dikci, s níž se dá komunikovat na propojené globální scéně. To je i případ kapely The Knife, která za posledních sedm let několikrát překvapila. S novým albem Shaking The Habitual vlastně zas.

Pod maskou je další maska // Elektronické motivy a mantry sourozeneckého dua Olofa a Karin Dreijerových jsou při vší prostotě dost chytlavé na to, aby s nimi člověk vydržel právě tak dlouho, než se mu začnou zjevovat jejich další úrovně. Takhle si svět objevil The Knife s jejich třetím a vrcholným albem Silent Shout (2006). Potemnělé písně přinášelo duo v maskách z doby moru, tepal tu souběh výrazných pulsů a zpěvačka se zalykala až k zvířecím témbrům, jako by ji hlas ovládal. Stroboskopické záblesky a znepokojivé obrazy filmaře Andrease Nilssona dopověděly, že pro The Knife není magie a neznámo nikdy daleko. Nordické pohanství předalo svůj impuls taneční elektronice – od frenetického rytmu po myšlenkové zázemí. Psala se čerstvá éra dominujících webových médií, americký Pitchfork prohlásil Silent Shout albem roku (což byla, podotkněme, překvapivě dobrá volba) a pro the Knife to znamenalo status nezávislých hvězd první třídy.

Silent Shout byl pop efektní, strhující, zvukem rozpoznatelný po pár vteřinách (což dnes zásadně pomáhá k úspěchu). Ale vůbec nebyl bezobsažný: jako by říkal, že člověk si má dávat pozor na to, do jakých zvuků se noří. Bratr a sestra si vybudovali silný obraz: hlas Karin byl v nahrávce vždy nějak upravený, skoro nikdy neukázali své tváře. Když později sama Karin vydala víc než zdařilé pokračování pod pseudonymem Fever Ray, neodkryla svou tvář ani při přijímání výroční ceny. Zpod rudé burky a znetvořené tváře vydala jen jakýsi marný sten: na popové slavnosti to byla scénka z jiného světa. „Pod maskou je jen další maska. Poznat nás můžete jedině z naší hudby,“ říká Olof ve filmovém manifestu Interview, který skupina zveřejnila spolu s novým albem.

Pokud dosud patřili mezi elitu elektronického popu, pak na Shaking The Habitual The Knife znejisťují svou příslušnost jak k elektronice, tak k popu. Několikrát se jim daří navázat na pulsaci svých starších úspěšných tracků, ovšem tentokrát se rozmáchli do šířky (je tu řada devítiminutových skladeb) a hlavně podnikli „cestu na jih“: polyrytmy i chřestící perkuse evokují africkou hudbu (A Tooth For An Eye).

Mnohem důležitější však je, jak silně The Knife posunuli svou roli. „Pod maskami to pro nás začalo být až moc pohodlné. To, co mělo znejistit identitu a klást otázky, se najednou stalo komerčním produktem, institucí,“ říkají. V rozsáhlém komentáři představují celý projekt jako politický: při privilegiu své popularity dlouho promýšleli, jak redefinovat svou kapelu i samotnou formu popového alba. Nakonec písně s názorovými texty („inspirované protestsongy ze sedmdesátých let“) proložili několika abstraktními hudebními plochami, které nemají nic společného s pop-music, spíš působí jako zklidněnější Revolution No. 9 od Beatles. Celý projekt doplnili komiksem, který agituje za odpovědnost bohatých elit: jeho humor kulhá pod náloží plamenných idejí a je to jediný slabý článek projektu.

Přidat k hudbě vysvětlující krátký film se může zdát prvoplánové, ale pop prvoplánový je – a navíc od Dreijerových, kteří konečně přestali mlčet, je to dost inteligentní zasnoubení své tajemnosti s naproto konkrétní angažovanou agendou. Viz Karin: „V textech kritizujeme: třeba instituci královské rodiny, která se stala symbolem pro iluzi, ve které se svět zabydlel. A taky konstrukt tradiční nukleární rodiny: skrze tuhle iluzi se dnes jen konzervuje nerovnost, nespravedlnost a výlučnost. Výzva zní – vytvářet solidaritu nad rámec rodin, národů a ekonomických jednotek. Nastal čas pohnout se dál – odvážit se k pádu nebo k letu.“

Trumfnout jazyk nepřítele // Svým „obohaceným“ popovým produktem tentokrát The Knife skutečně podnikli cosi nezvyklého. Přivedlo je k tomu předvědčení, že sám pop už dnes neumí sdělovat: je třeba být napřed před formami reklamy a propagandy. Mluvit jazykem, na který protihráči dnešní svobodné kreativity zatím nepřišli a nestihli si ho přivlastnit. Zároveň je jasné, že cokoli výrazného vymyslíme, to si záhy přivlastní byznys. Je třeba s tím počítat – a vědět, že naprostá většina „nezávislých“ principů má dnes omezenou životnost a po nějakém čase ztratí nevinnost.

Sourozenci Dreijerovi se vyjadřují konfrontačněji než takoví Antony and The Johnsons, dokonce lze z jejich prohlášení cítit aroganci - ale vlastně jim jde o totéž. Cestu ke svobodné společnosti vidí v odmítnutí autorit – a to jak ekonomických, tak těch, které přidělují společenské role. Olof a Karin, kteří s dlouhými vlasy vypadají jako dvě podobné surreálné bytosti, podobné „předprogramování“ ostře odmítají.

Na konci videomanifestu se v pařícím davu vášnivě líbají páry různého pohlavního složení včetně homosexuálních. Taková proklamace „pozitivnější budoucnosti“ je na většinové Česko pořád silná káva, leckdo v ní bude spatřovat buď radikální křik dekadentů, nebo politickou agendu. Je ale třeba si uvědomit, že ve skandinávské či angloamerické společnosti je dnes mnohem přítomnější příběh queer skupin, jejichž žádost o rovnoprávnou a nezpochybňovanou pozici se stal zčásti silnou metaforou, zčásti zcela konkrétním precedentem pro nové uvažování o spravedlivější společnosti, v níž nebudou přirozený běh věcí brzdit shora mocenské autority a přežité, pomalu odstraňované zákony.

Nad Shaking The Habitual se vznášejí otazníky. Délka alba je přepísknutá, experimentální části samy o sobě nejsou až tak výrazné. Uvidíme, jak se politický rámec potká se živými koncerty: budou mít odlišnou atmosféru, než kterákoli jiná pařba s hudbou poháněnou beaty? Přes to všechno: jako čin populární kapely vnáší novinka The Knife velmi úrodný zmatek do popkulturního světa – ať už politickou tezí, nebo „nepraktickým“ propojením hitových částí s náročnější hudbou. Snad nikdo z hvězd dnešního popu se v poslední době nevymezil tak nápaditě a věrohodně. A koneckonců – kdo chce ignorovat „message“a vydestilovat si z desky jen „pop“, zbyde mu sedmapadesát třaskavých minut.


The Knife: Shaking The Habitual. 96: 15 minut. CD, LP a download vydávají Rabid Records / Mute, 2013.

// psáno pro LN //

2 komentáře:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Obchodujte kdekoliv - Váš čas je drahý. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat