Když pianino vzplálo, někdo za mnou
řekl, že je ho stejně škoda, i když vypadá, že by se brzy
rozpadlo. Klavírista preludoval nejdřív nerušeně: pak plameny
prohořely odspodu výš a z nástroje se začal valit dým. Bylo
zajímavé, jak dlouho byl klavír schopen normálního provozu: pak
povolila mechanika a struny se trochu rozladily. Pak začala hořet
kladívka, zbylo jen pár funkčních strun, na které se hráč
uchýlil jako do posledního bezpečného kouta. I tam se dala chvíli
hrát muzika: potom už zbylo jen prázdné klapání. Někdo z
přihlížejících na poctivého interpreta křikl, že to stačí,
ať se nepřiotráví: trochu šoufl z kouře bylo koneckonců už i
slečnám, které si to točily na mobily. Mladík ukončil hru,
uklonil se, my jsme zatleskali a nějaký bezdomovec přistoupil k
ohni, aby se ohřál.
Bylo to před pražskou MeetFactory v rámci vernisáže výstavy zvukového umění
všeho druhu nazvané 16 - 20 000 Hz. Švýcarský umělec Martin
Andersson, který pyromanské akci velel, není šílenec ani
nekulturní barbar. Zařadil se do – dnes už dost dlouhé –
linie umělců, kteří s objektem klavíru pracovali, nebo ho přímo
spálili. Andersson vlastně doslova zopakoval „skladbu“, kterou
v roce 1968 publikovala a provedla novozélandská skladatelka Annea
Lockwood v Londýně. Konkrétně tu uvádí, že pianino nejlíp
hoří, když je odstraněna zadní deska, vnitřek je vycpaný
novinami a ohni se pomůže tekutým podpalovačem. Pak už jen
hrajete tak dlouho, dokud to jde.
Annea Lockwood není žádný kruťas:
výslovně píše, že by měl být užit „již neopravitelný
nástroj“. V dalších částech své série nechala piáno zarůst
do divoké zahrady nebo ho ponechala napospas odlivu. K podobné
fascinaci rozpadlými nástroji, které kdysi reprezentovaly vysokou
kulturu, se později přihlásil slovenský umělec Michal Murín:
mimo jiné navrhl klavír jako rakev pro knihu Johna Cage Silence.
Paličů pian je víc. Vloni se k nim
přidala hvězda současného umění Douglas Gordon, jehož
východiskem byl projekt na skotské hranici. Stával tu Hadriánův
val, který odděloval místní obyvatele od příchozích Římanů:
proto název The End of Civilisation a proto film, v němž
sledujeme planoucí klavíry na několika místech hranice. Žádné
neopravitelné kusy, pěkná klavírní křídla. Není to pohled pro
každého: i když Gordonova umělecká historie a doprovodný příběh
mohou rozptýlit povrchní obvinění, je snadné propadnout
pochybám.
Čtvrteční akce při západu slunce v
MeetFactory měla jakousi úměrnost, jako by to rozklížené piáno
bylo jen jednou z rozpadlých věcí na pražské periferii, které
někdo aspoň vypravil důstojný pohřeb. Tu akci asi vnímali lidé
na mnoho různých způsobů: někdo snad jako pocit, že éra
klasické kultury je pryč, někdo jako příležitost provést něco,
co se nikdy jindy nesmí. Těch výkladů může být mnoho: ale snad
je dobré připomenout, že v Británii existuje cosi jako tradice
pálení pian. Když v druhé světové válce zahynul jeden z
pilotů, jeho kolegové si uvědomili, že po jeho smrti už nikdo
neumí hrát na klavír na základně: tak ho obřadně a se smutkem
spálili. Od té doby se s poctou pilotům Britského královského
letectva občas pojí klavírní požár. To jen abychom věděli, že
podobné věci nenapadají jenom umělecké povahy. Mimochodem, v té
MeetFactory zbyla velká výstava neshořelých artefaktů: stojí za
návštěvu.
// Psáno pro LN //
// Psáno pro LN //
Žádné komentáře:
Okomentovat