Dvakrát o PJ Harvey

Její loňské album A Woman a Man Walked By žádné výroční ankety se slábou nevyhrálo. Přitom je to pořád podivuhodný výraz někoho, kdo má ve stylu hlasitou dikci, ale přitom obracet se k veřejnosti je pro něj tak nepohodné... Tohle jsou texty o posledních dvou albech PJ Harvey.


Kolébku mou i hrob můj
Dvanáct poznámek o albu White Chalk

Je rok před pádem berlínské zdi. V socialistickém Německu koncertuje anglické trio Automatic Dlamini. Honorářem by si doma mohli leda tak vycpat polštář, východní marky je třeba utratit hned na místě. Osmnáctiletá členka kapely Polly Jean Harvey si kupuje citeru. Doma ji zavře do skříně a devatenáct let na ni nesáhne.

Z portrétů na titulech jejích alb lze odečítat, jakými proměnami procházela. Začínala sama s elektrickou kytarou: roky, kdy do hitparád spolu s PJ Harvey stoupali Nirvana či My Bloody Valentine, byly možná poslední érou, kdy mainstreamový pop přijímal impulzy z progresivního rocku. Nejvíc se prodalo hudby, kterou Harvey neservírovala zasyrova, ale v teatrální stylizaci a rudých šatech. Záhy ji zase opustila, ale dodnes zdůrazňuje, že nepíše hudbu jako nějakou deníkovou sebereflexi.

Úsilí neustrnout se u ní stalo konstantou. Na aktuálním albu White Chalk se do objektivu dívá osamocená žena v bílé blůze a s konzervativním účesem: evokuje tak postavy naturalistických románů Thomase Hardyho (1840–1928), jehož život a dílo jsou spojené s venkovským Dorsetem, rodným místem PJ Harvey, kam se s novou hudbou uklidila. Je to takový Rodákův návrat, jak zní titul jedné z Hardyho knih.

Odložila elektrickou kytaru a poprvé se doprovází na klavír. Umí na něj prajednoduše, leckdo bude ten dětský způsob hry pokládat až za drzost. Na YouTube lze vidět, jak si při španělském koncertě k písni The Devil pouští metronom (!). Rodné místo, dětství, ztišená akustika. Vypadá to jako idylický návrat k čemusi základnímu, jednoduchému. Cesta z města: zmoudření, které je dnes už pochopitelné, dokonce poněkud trendové. Že by „zelené album“ PJ Harvey?

Klavír přirovnává ke kostlivci (skladba The Piano). Z rozbitého nástroje si doma schovala všech osmaosmdesát kláves, připomínají jí pytel kostí.

První slova alba: „Jakmile osamím, do duše mi vstoupí ďábel.“ A: „Osvobodila jsem se od rodiny, osvobodila jsem se od práce, osvobodila jsem se a zůstala jsem sama.“ Samota a ticho, do kterých se tu směřovalo jako do azylu a meditace, jsou nakonec noční můrou. Pasivní pozorování životní prázdnoty, konstatované od piana v dětsky jednoduchém slohu, spojuje všechny písně alba – až po finální bušení do východoněmecké citery. V Guardianu s jistou nadsázkou napsali, že je to nejsmutnější album, jaké kdy recenzentka slyšela. Žádné zelené album: znepokojivě bílé, možná bezbarvé.

Její dědeček, stavitel, postavil dům manželskému páru operních pěvců. Harvey u nich brala hodiny, rutinní školení, jak dostat z hlasu co nejvíc. Teď všechen um odložila: zpívá nepřirozeně vysoko, místy klouže v glissandu jako pila. Na albech je to dráždivě poutavé, na koncertech to často neudrží a vedle málo příjemného rejstříku je navíc falešná. „Říkám tomu kostelní hlas – takhle jsem jako malá zpívala koledy.“ White Chalk není šťastné album pro ty, kteří ji uslyší poprvé.

Titulní bílá křída je v mírných pastvinách Dorsetu převládající horninou. Václav Cílek říká do telefonu: „Mělká údolí, takový Hobitín. Teploty se moc nemění, někdy tam kvetou růže po celý rok. Je tam vždycky cítit rozměr času, lidé tam žijí s pravěkými památkami. Taková krajina má silné, ale jemné kouzlo: pomalu do tebe vniká, pomalu z tebe odchází.“

„Tudy jsem vodila na procházku svoje nenarozené dítě.“ Obsese z mrtvého dítěte je častý motiv PJ Harvey, ale ne autobiografický. „Dokonce,“ řekla před časem, „si někteří poslechli Down By The Water a mysleli, že se mi skutečně narodilo dítě, které jsem utopila.“ Co tedy utopila? Psychoanalytici vykládají potracené dítě jako obraz něčeho, co mělo být prožito, ale nebylo. Daniela Fischerová do telefonu: „Ale zásadně záleží na tom, jakou emoci při tom snící prožívá!“ Jakou? Líbeznou melodii zpívá snící téměř do ticha, ozvěna prodlužuje trvání slov.

Vyrovnaně a laskavě zní během When Under Ether: v bezvědomí spočívá mimo sebe – zase během zákroku, který ji čehosi zbavuje. V jednom rozhovoru zmiňuje, jakou radost jí přinesly poslední měsíce. Anonymně hrála v Los Angeles na baskytaru v jakési neznámé kapele se spoluhráči Captaina Beefhearta.

„Bílá křído, v tobě shnijí moje kosti, bílá křído, s tebou jsem si hrávala...“ Tohle je tedy jádro jejího návratu? V prázdnotě po narození a před smrtí si prohlíží krajinu svého počátku a konce. Ale to přece známe: Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj...

Ani návrat k přírodě, ani do mateřské náruče. Orientační běžci a poutníci znají zásadu: když se člověk ztratí, má se vrátit na místo, kde ještě věděl, kde je. Polly Jean to na White Chalk bere zpátky do míst, kde přišla na svět.

PJ Harvey: White Chalk. Island Records / Universal, 2008. // Publikováno v Respektu


PJ Harvey: víla, která štěká

Ženská síla, pevná a přitom jemně rozlišující, má v Polly Jean Harvey vrcholnou rockovou reprezentantku. V Británii začínala paralelně s generací seattleské Nirvany, Nick Cave i Thom Yorke z Radiohead podlehli přitažlivosti a nahráli s ní duety. Nové album A Woman a Man Walked By je jako pásmo krátkých filmů: protagonistka mění role od profesionálního vojáka po slečnu ve víru milostných her.

Temná hra na schovávanou / Od té doby, co rozpustila své syrové rockové trio, přepíná Polly Jean mezi různými poetikami. V době průlomu k velké slávě (s albem To Bring You My Love s minimalistickými smyčci) zkoušela vystupovat ve stylizovaných rolích výrazných ženských typů. Kostýmy a přehrávání pak od sebe rychle odehnala jako zlé duchy: poslední sólové album White Chalk z roku 2007 je návratem pozpátku přes děsy dospívání do bezpečné krajiny dětství: ale cožpak se lze vrátit? Krutou upřímnost tu držel pohromadě překvapivý obrat: skvostná hráčka na elektrickou kytaru začala od nuly, jednoduše (chtělo by se říct "jako po úrazu"), hledat nový výraz u piána.
Dávný kumpán, rádce a Pollyin producent John Parish má výsadu na společných albech (právě vychází druhé) napsat a nahrát všechnu hudbu. Pro Polly Jean zbývají texty a zpěv, což jí po hlubinně sebezpytné White Chalk vyhovovalo. "Potřebovala jsem se vnořit do hudební krajiny, která pro mě není přirozená. Chtěla jsem být vržená do něčeho, co ze mě vymáčkne nové myšlenky."
Novinka je nakonec nejúčinnější v exaltované hrubozrnné poloze, kterou od PJ Harvey léta známe. Sixteen, Fifteen, Fourteen stručně ukazuje hru na schovávanou jako mrazivou pubertální zábavu, mezi chlapcem a dívkou jde o mnoho, "i stromy se třesou". Víc než tatabojsácké "klucí, kde jste?" se připomene Björk, když v muzikálu Tanec v temnotách odpočítává kroky na popraviště.
PJ Harvey, drtivě věcná, poetická a přitom nehysterická, si sáhla k extrému při grungeově špinavém hlučném riffu písně Pig Will Not: "Jsem tvůj strážce! Jsem tvá víla! Haf! Haf!" Těžko říci, kdy některá populární zpěvačka naposledy štěkala. Tady je animální vyvrcholení jen jednou ze situací, kdy si Polly Jean brání svůj přístup: pro jiné snad nenormální, pro ni adekvátní reakce na svět.
PJ Harvey jako by na album přivedla partu různých charakterů s různými hlasy. Sopránek v Leaving California vychází z bytosti, kterou Amerika položila na lopatky. Je tu žalozpěv pro prázdnou židli po ztraceném dítěti (The Chair). Píseň pro April (snad dívku April, zamlklou a "deštivou" jako duben) zkoumá po vzoru árií, s jakým účinkem lze protahovat jednu slabiku přes několik různých tónů.
"Musíme milovat, nebo přijmout následky," zpívá v The Soldier, snu o vojákovi, který se vrací domů navždycky poznamenaný. Epilog nazvaný Praskliny v plátně je už jen zklidňující vyprávění. "Dobrý Bože, tentokrát mě neopusť," říká PJ Harvey, jež byla před pár minutami vulgární a plná narážek na lidské úchylky.

Večer s Donutilem / Těžko si lze představit album PJ Harvey, které by nebylo poutavé. Lze si však představit její "těžší" album: roztříštěně navazující na různé momenty z její předchozí kariéry, jehož kód k rozlousknutí je méně poddajný než jindy. Právě takovou desku, která se moc nehodí k prvnímu seznámení, zpěvačka spolu s Johnem Parishem právě vydala.
Je to trochu "Večer s Miroslavem Donutilem" - těsné střídání kontrastních rolí. I ten, koho by uspokojilo zpěvaččino spojité album, nepřeslechne, kolik silných momentů, pro ženy v popkultuře naprosto neběžných, se jí do mozaiky podařilo vložit.

PJ Harvey: A Woman a Man Walked By. Island Records / Universal, 2009. / Publikováno v HN.