PETR MAREK je vůdčí autor skupiny MIDI LIDI, která získala minulý týden Českého lva za hudbu k filmu Protektor. Marek se od dětství věnuje filmu, improvizovanému divadlu a autorské pop-music: amatérské roky v komunitě Unarclub (viz unarclub.cz) vyústily ve výraznou stopu na české scéně. MIDI LIDI vloni vydali druhé album Hastrmans, tatrmans & bubáks a zároveň soundtrack k Protektorovi. Marek spolupracoval s Janem Němcem na filmu Noční hovory s matkou, učí na katedře hrané režie na FAMU (kam se před lety opakovaně bez úspěchu hlásil). S improvizujícím triem Rádio Ivo získali hlavní cenu na posledním ročníku soutěže rozhlasových her Prix Bohemia. Sólové písně vytváří jako Muzikant Králíček. Spolu se skupinami Dva nebo Kazety patří MIDI LIDI k vlně, jež vyšla z malých divadel a teď sklízí ohlas u širšího publika.
Dlouholetý filmař, pedagog na FAMU - a jdeš si se svou kapelou pro Českého lva za hudbu. Není to paradoxní?
Podobně paradoxní, jako že učím na katedře, na kterou mě nevzali. Ale legrační je, že hudební ambice jsem měl v životě vždycky nejmenší, v pořadí za filmem a divadlem. Takže se mi možná hudba dělá lépe tak nějak "mimochodem". Ovšem teď se z toho stalo vlastně hlavní dění a nemám například kvůli tomu čas sestříhat svůj celovečerní film, který je natočený už dva roky!
Koho vlastně napadl ten svérázný princip hudby k Protektoru – elektronická koláž ze starých swingových nahrávek?
Marek Najbrt nás prý vyzval mezi jinými spíš jen zkusmo, taky spíš nepočítal, že by to byl náš šálek. My jsme využili fintu se samply dobových skladeb, podobně jako jsme kdysi naživo ozvučovali projekce filmu Metropolis.
Zvukové smyčky, ve kterých je v Protektoru starý jazz zacyklený, používáš už od domácích nahrávek. Co tě na nich baví?
No, v domácích nahrávkách to často byla znouzectnost. Když člověk neměl po ruce automatického bubeníka, natož živého, tak sáhnul do cizího. Takhle hrál na albech Muzikanta Králíčka (jak si říkám sólově) třeba Dunaj, Peter Nagy nebo Bruce Springsteen. A zároveň to funguje skvěle jako citace, která dodá do významu hudby něco z jiného kontextu, včetně pocitu z obsahu textu kradené písně. V Protektorovi platí oba principy - jednak bych nedokázal poskládat slušný swing, čili znouzectnost, a jednak se mi líbí představa, že ty staré šlágry si postavy filmu mohly pobrukovat cestou do záběru.
Jaké nahrávky jste vlastně použili?
V první fázi jsem studoval dobové hity a vybíral jsem z nich místa, v nichž se příliš neprojevoval nějaký zásadní hudební nápad, ale která by fungovala jako podklad, koření, drapérie. Něco na způsob doprovodné kytary nebo těsta na pizzu. (Od Beatles by to byla ta Lennonova.) K tomu jsme pak přidávali naši elektroniku. Pro demáče jsme vybrali kdeco, ale ne na všechno bylo možné získat práva. Nakonec tam má zásadní zastoupení například George Gershwin.
Co tě na práci pro Protektora bavilo nejvíc?
Mě dost těší komunikace s Najbrtem. Bez zybtečných slov kolem většinou přesně a pobaveně ironicky vystihuje podstatu.
MIDI LIDI v určitou chvíli přerostli publikum tanečních klubů a začali zajímat lidi různých generací. Vím, že to jako kapela nemusíte řešit a můžete si to jenom užívat, ale přesto - tušíš, čím jste se stali zajímaví?
Tipuju, že to souvisí s kusem popu v nás. Některé songy jsou skutečně POPěvky, navíc česky a občas jen o trochu míň jednodušší než Láska je láska. A zároveň s tím, že nemáme vlastně speciální "image", která by nás vydělovala jen do určité subkultury. Což mi koneckonců bývalo vždycky podezřelé. Byl jsem nedávno na koncertu Pet Shop Boys a zaujalo mě, že jejich fanoušci nemají žádný styl, že jsou jen "normální". To mě těší. V tom možná jsme schopni oslovit třeba folkaře.
Za ta léta ses dotkl spousty žánrů, od folku po metal, v něčem to připomíná Becka. Teď jste s MIDI LIDMI nadlouho uvízli u elektronických beatů. Čím to?
Mé nejoblíbenější kapely jsou většinou elektronické nebo kytarové, nejlépe kombinují obojí jako New Order nebo The Cure. A ve svých předchozích uskupeních jsem nikdy nedokázal uspokojivě udržet ladění kytary - což za mě krásně vyřešily počítače. Ale pravda je, že od "elektronické revoluce", která mě maximálně zasáhla, si opravdu nejlépe zatančím na dance-beat.
Spolu se skupinami Dva a Kazety máte společné zázemí v divadle, navíc jste kamarádi a spolupracovníci: vlna, řekl by někdo. Co z let strávených s improvizovaným divadlem pomohlo v psaní a hraní muziky?
Některé písňové texty vznikly přímo na jevišti, třeba slogan "Strejdo, nechoď ostrej dom!" je z jedné z nejpovedenějších improvizací našeho Dekadentního divadla Beruška. A ty ostatní většinou vznikají hodně spontánně, bez promýšlení, jako rána z čistého nebe při prvním broukání do hudebního podkladu. Většinou beru první nápad, za který jakoby skoro ani "nemůžu já". Samozřejmě jen pokud mě baví! Druhé nápady většinou nefungují.
Po někdejší stoprocentní improvizaci teď při koncertě improvizujeme na nějakých dvacet procent: podle nálady publika nebo nečekaných chyb, které přinesou něco nového. (Ještě štěstí, že je počítače umožňují!) A samozřejmě hodně divadla je v jevištní prezentaci. Mám rád trochu přitroublou show.
Občas někdo napíše, že jste generační kapela. Co si o tom myslíš?
Možná částečně tím, že máme společné kořeny "hudeb ze školky" s lidmi, kteří nás taky poslouchají. ale to se přece dá říct o každé generaci. Dneska jsem poslouchal Happy Mondays a uvědomil si, kolik je v nich Beatles. V nás je zase Blue Monday, disco-hymna, kterou mi pustila maminka, když mi bylo osm, a řekla mi: "To je New Order, Peťánku!"
Hvězdičko blýskavá, Žbirkova Do člna... Co musí mít písnička, abyste ji přijali, dali si s ní práci, přijali ji do rodiny?
Uvěřitelnost jak v textu, tak ve výrazu, často je ten vztah k autorovi vlastně "osobní", mám ho rád, nedávno jsem si uvědomil, že nemám chuť jít na koncert Depeche Mode, protože mě ti hudebníci jako lidé nedojímají, nemám k nim blízký vztah, přestože k jejich hudbě ano. Zato na Pet Shop Boys jsem šel. A samozřejmě melodie musí mít jakousi zásadní míru přirozenosti, nesmí být umělá. Melodie, které mě baví a snažím se dělat, odpovídají vždy třeba tónu lidské mluvy, otázce, odpovědi, nebo jinému tipy změny nálady v rozhovoru. Blbě se to vysvětluje. Ale je to pro mě zásadní požadavek živosti. Che.
Těžko odhadnout, zda je náhoda nebo potměšilý plán, že jste při vystoupeních začali hrát nedvědovku Na kameni kámen. Jak se to stalo?
Píseň od Brontosaurů jsme prvně naživo zazpívali bez rozmyšlení ve chvíli, kdy vypadl proud a nebylo jak hrát. Čistě podvědomá rychlá reakce na situaci. Ale ta píseň je podle mě skutečně dobrá, bez ohledu na kontext těch ostatních bronto-odvarů. Něco základního se v ní děje jak v textu, tak v melodii. Ale poprvé, když nám vypadla elektřina, zazpívali jsme takhle bez rozmyslu Tam u nebeských bran od Tučného. Je to skvělý pocit, když s vámi dvěstě technařů zpívá country.
Máš rád chyby, kýč, šílené styly – a dáváš jim prostor. Myslíš na to, jestli lidi odhadnou a unesou "čistý" vztah k věcem , které můžou být až nesnesitelné, nebo - řekněme - působí jako záporné či blbé postavy v "tvém ději"?
Je mi blízké hledat symbiózu vysokého a nízkého, čili krásy a debility. Tehdy mi tvar přijde živý. Někdo samozřejmě nezvládá prohlédnout pitomý obal, za nímž se skrývá něco hlubšího. To třeba platí pro mou oblibu prvních tří alb Petera Nagye, koneckonců i pro ty Pet Shop Boys.
MIDI LIDI dokončili další filmovou hudbu: pro dokument Český mír. Jaká hudba se hodí ke sporu o americký radar v českých Brdech?
Tady jsme to měli jednodušší - radar už tak nějak přirozeněji komunikuje s elektronikou. Ale taky tam vznikla jedna podstatná citace! Použili jsme nápěv písně Rozvíjej se, poupátko. Kradli jsme tedy tentokrát v českém kulturním dědictví. Důvodů bylo několik: celý problém radaru máme my všichni šanci sledovat jen jako dvě základní legendy, pohádky: jedna o dobrém radaru, který nás zachrání a naše království pozdvihne, a tu druhou o zlém radaru, který nás zničí. Vlastně nic mezi tím. A díky té míře odbornosti, kterou bychom museli prokázat, abychom si udělali vlastní názor, jsme na tyto legendy odkázaní. No a navíc radar by podle nákresů v té krajině vypadal opravdu trochu jako poupě. A pučel by tam. Navíc píseň toho poupátka (čtenář si patrně vybavuje: z filmu Pyšná princezna, pozn.) je neodolatelný elektronický kousek české hudby.
¨
Léta ses věnoval víc filmu a divadlu. Jsi překvapený, že po třicítce se všechno pootočilo a teď trávíš většinu času jako muzikant?
Mně se to většinou otáčí ve čtyřletých cyklech, kdy jsem třeba víc filmař nebo divadelní herec nebo hudebník. Takže očekávám, že po filmovém, pak divadelním a teď hudebním cyklu, přijde zase ten filmový. Koneckonců mám natočený ten film, jen jej sestříhat. Ten ale nebude mít popový zásah.
Zdá se mi, že se ti dost daří snoubit amatérské a profesionální rysy. V čem se vyplatí zůstat amatérský? V čem je dobré být profesionál?
Amatér jsem pravděpodobně v "punkovém" přístupu: není mi cizí žádná technická nekvalita, například. Perfekcionista jsem pak v dokončování. Tam nenechávám náhodě jediný tón, u filmu třeba jediné zaštěkání psa v pozadí.
Improvizované divadlo patří k tvému způsobu života: provozujete ho s přáteli od dětství. Co ses díky tomu dověděl?
Že se těžko dosahuje živosti bez přiházení neočkávaného a bez nutných chyb, které improvizace přináší. Obdivuji autory, kteří jí dokážou dosáhnout v sevřeném tvaru. A že mezi lidmi existuje komunikační kanál, který není slovní, ani vizuální, ale funguje přesně. Obvyklé slovo zní telepatie. Souvisejí s tím ta prokletá "esoterická" slova jako "energie". Všechno v uvozovkách, protože k tomu nemám tu pitomou protiváhu!
Rádio Ivo: co tě na něm nejvíc baví? Není ten princip riskantně omezený, neblíží se vyčerpání?
Baví mě improvizační pingpong s Marianem Moštíkem a Johanou Švarcovou, což jsou dva z mých úplně nejoblíbenějších herců. Baví mě realismus, líbí se mi, že mi Marian ukázal, že lze dělat improvizaci bez levých (a účinných) berlí slovních hříček, kterými vždy hýřilo naše Dekadentní divadl Beruška. Moje maminka dokonce není fanynkou Radia Ivo, protože jí to přijde "moc normální"!Taky se mi líbí, že hrajeme rozhlasovou hru, kdy na jevišti se neděje nic "zajímavého" a vše se odehrává v myslích posluchačů. Ta hra má už čtyři roky název Život nedoceníš a jedná se stále o variace podobných proncipů, ovšem vždy s jiným příběhem a jinými postavami. Těším se až přirozeně přijde upgrade. Zatím mě to baví takhle. necítím ještě všechny možnosti vyčerpány.
Dovedeš si představit, že by Ivo vydalo album?
Vždycky jsem měl rád LP desky s mluveným slovem. Ale internet tohle vyřešil za nás. (Pozn.: Petr nejspíš má na mysli, že na myspace Rádia Ivo lze stáhnout řadu záznamů.) Ale líbilo by se mi mít doma takový nosič. Koneckonců jedna hra vznikla studiově pro Vltavu.
Patřím k těm, co pokládají album s hudbou z Protektora za fakt povedené. Dá se vůbec někde koupit?
Lze jej objednat u produkce Negativ sro., která vyrobila film, pak v Praze v kině Světozor a samozřejmě od kapely, buď nakoncertech nebo poštou. (Nedávno na ostravském koncertě si chtěl nějaký fanoušek koupit CD se soundtrackem, a náš kamarád, který deksy prodával, mu jej zapřel. Netušil vůbec, že vyšlo a do kufru se nepodíval!) Ale bylo by fajn, kdyby mohl kdekdo zajít do obchodu v Lipníku nad Bečvou a koupit si to. Třeba k tomu ještě dojde.
Máš za sebou kolem třiceti filmů, celovečerní Láska shora má své věrné diváky, ale vcelku jsi filmař pro užší publikum. Máš pocit, že pro tvé snímky pracuje čas, že časem přijde širší publikum, tak jako se rozšiřuje zájem o tvou hudbu?
Ne. Většina mých filmů pracovala doteď se subtilními obsahy, čili nejou obecné. Ale zajímavé je, že jak v divadle, tak ve filmu poslední roky tíhnu ke stále klasičtějšímu realistickému vyprávění. Ten nesestříhaný, s názvem Nic proti ničemu, například zachovává poprvé jednotu místa, času a děje, je tam dvanáct realistických postav a nedějí se tam žádné stylové naschvály. Tak jsem zvědav. Ale pro všechny to zase nebude.
Publikováno v Lidových novinách, Orientace, 13. března 2010.
Žádné komentáře:
Okomentovat