29. 3. 2010

Mezi světy s Joannou Newsom

Hned dva uhrančivé talenty: víc než solidní nadání hudební, a pak mimořádná literární, či chcete-li textařská, vize. S obojím vyzrála kalifornská Joanna Newsom za poslední dekádu v osobnost, jíž veřejně závidí míru talentu třeba Norah Jones. Dívka s harfou Joanna nemá malé cíle: v únoru vydala trojalbum.




Futuretro: Mýty blízké budoucnosti / Občas vzdycháme, že by naše doba potřebovala nového Dylana či Lennona, ale kdyby se objevili, dokázali bychom je ve změti všech dnešních podnětů uslyšet? Přítomnost přitom není skoupá na výrazné hlasy a postoje: pokud to vezmeme od šéfa Radiohead Thoma Yorka přes chytřejší popové zjevy typu Reginy Spektor a názorové kapely (The National, The Mountain Goats) až k americké neo-akustické vlně (CocoRosie, Antony and The Johnsons), zjistíme, že inspirativního písničkářského materiálu je dnes tolik, že by nám na vstřebání nestačila půlroční dovolená.

Joanna Newsom, od ledna osmadvacetiletá zpěvačka a autorka z kalifornského Nevada City, se v jednom rysu od většiny kolegů výrazně liší. Z podhoubí všech miniaturistů a mistrů tříminutových songů najednou vyrašil někdo, v kom písňový gen zůstává, ale mutuje a operuje v širším rozletu - až k náběhu na román.


Když na pódiu světových festivalů (nebo třeba v pražské Arše) sedí s harfou, vypadá trochu jako marioneta. Hračkoidní obrázek kontrastuje s přesným záměrem: byvší studentka skladby Joanna odešla sice od „vážné“ kompoziční tvorby, ale girlandy tónů, pohybující se mezi barokním folkem a stylem západoafrických kytaristů, o to víc vyzařují suverenitu autorky, jež – ve dvaadvaceti! – jasně ví, co chce. Debutové album The Milk-Eyed Mender (Lump s mléčnýma očima, 2004) upoutalo kombinací milé, vstřícné a neotřelé hudby s literárními odkazy, hádankami a šiframi. Tak třeba situace útulného pelíšku, odkud by se ani králi nechtělo na procházku, do něhož najednou vletí poplach a vnikne návštěva v bílých pláštích: zběžný „popový“ poslech těžko odhalí, že se tu zpívá o porodu, o přicházení na svět, který si člověk nevybral. A do toho pořád tóny dívčí, intimní, deníkové, se sebeshazovačným smíchem: „Večeři jsem si zabila úderem karate, udeřila ji do tváře a ochutnala tělo: povrchní práce, to jsem celá já..."

V rozhovorech neskrývala překvapení, že ji lidi chtějí poslouchat a že se stává muzikantkou z povolání: V době rozptýleného soustředění, kdy se výrobci i baviči snaží upoutat během zlomku sekundy, přichází ona s nesnadnou poetikou. S něčím, co svou krásu odkrývá zvolna a postupně – včetně toho, že na konci alba už známe motivy, které se vynořují opakovaně.

Mezi domácí prací a zaříkáním / S druhým albem Ys (2006), nazvaným podle bájného zmizelého města z bretaňských pověstí, přišla překvapivá změna. „Chudoba" prvních lo-fi nahrávek nebyla ničím, na čem by si generace Joanny Newsom do krve trvala: předchozí úspěch jí pomohl angažovat velký orchestr, který v detailní partituře a neustálých proměnách komentoval pětici jejích dlouhých skladeb – vlastně básnických poém. V refrénu písně Emily líčí Joanna ve verších rozdíl mezi meteorem, meteoritem a meteoroidem, který jí prozradila sestra astrofyzička: je to mnemotechnická pomůcka i obraz lidského osudu. Vedle exaktní vsuvky ale bere vesmír jako živou bytost, kterou je dobré pozorně sledovat a nerozházet si to s ní. Šamanský feeling zářil i z členité kresby na obalu debutu, „něco mezi přáníčkem mámě a zaříkáváním“, jak pravila protagonistka. Obal Ys hlásil podivuhodný příklon ke „starému stylu“: Joanna se nechala vymalovat technikou ze šestnáctého století (pigment smíchaný s vaječným žloutkem a glazura), portrét je plný ikonografie. Žena drží v ruce srp a krabičku s motýlem, za oknem vede cesta na horu... Dokážeme se rozpomenout na sepětí se symboly, které v nás snad pořád ještě geneticky dřímá? Nebo jejich významy aspoň dokážeme vygooglovat?

„Nikdy se nepřimkni k básni natolik / abys zapomněl, že pravda žije bez lyriky," zpívá Joanna Newsom, nepochybně sama sobě. Ponor do říše slov a obrazů, v nichž se ale neutopí sám život: to z ní dělá velkolepou, ryze dnešní autorku, která kombinuje cosi až myticky starého s futuristickým pocitem. Příbuzní ve světě tvorby? Magičtí realisté, Tim Burton, Michel Gondry, Charlie Kaufmann, Michal Ajvaz, Björk.

Otevřená čakra vypravuje / „Bude to něco mezi,“ odpovídala Joanna Newsom na otázku, jak bude vypadat její třetí titul. Měla pravdu: na právě vydaném Have One On Me (3 CD, Drag City 2010) se klikatí delší skladby (osm minut – běžná míra!) v mnoha odbočkách a nepravidelnostech, právě tak jako na předchozím Ys. Ale v té architektuře, v těch členitých krajinách se jednou za čas vyloupne místo úplně zpěvné, prosté a pročištěné, což zase připomíná přímost debutu. Jako by věděla, že pokud chce, aby se nám na náročné túře neztratila, je potřeba jednou za chvíli najít pevnou půdu, místo k odpočinku. A taky nechce opouštět ani jednu z oněch poloh: ona, milovnice poezie, které dodaly odvahu k vystupování lidové apalačské zpěvačky.
Beatles, George Harrison, Stevie Wonder, Smashing Pumpkins, The Magnetic Fields: ti všichni v určité chvíli překvapili titulem „nadměrné velikosti“, dvoj- či trojalbem naplněným písněmi, které je tehdy napadaly ve velkém. S dvouhodinovým Have One On Me zjišťujeme, že Joanna Newsom nezachází dál do složitostí, s nimiž se utkala na Ys, ani si nevypomáhá strakatou skládačkou různých žánrů. Spíš jako by se jí definitivně „otevřela čakra“ svého vlastního vnímání a ona svou směsicí mytologických odkazů a intimního rozhovoru náhle dokázala mistrně vypravovat snad o čemkoli – od reinkarnace po popis, jak se rozcházejí kluk a holka.


Generace, ke které patří Joanna, nijak zvlášť nepropaguje člověka jako středobod všeho, právě naopak: někteří pokládají za zbytečné lpět na příslušnosti k určitému pohlaví (Antony and The Johnsons, Devendra Banhart), jiní uvnitř příběhů a pod maskami mažou hranici mezi světem lidí, zvířat a démonů (Animal Collective, Bonnie Prince Billy, Fever Ray). Silnou podporu jim při tom dávají najevo někteří starší kolegové: Björk, Lou Reed anebo Neil Young, který mimochodem Joannu vytáhl na první velké turné.

Právě s tímhle odstupem „mezi světy“, zasazeným do atmosféry snění za slunečného dne, se na Have One On Me jemně zachází. V písničce ´81 harfistka zpívá o krátkém spočinutí v „rajské zahradě“, kde probíhá drobný mejdan, tichnou prožité bitvy, vypravěčka se loučí se všemi láskami, smiřuje se s nepřáteli a chystá se s čistou hlavou vyrazit zase dál. Postupně rozeznáváme, že písnička zasazená časově do roku těsně před zpěvaččino narození je o reinkarnaci: v nenápadné hříčce tu Newsomová zaměňuje rok eighty-one a A. D. One (zní to téměř shodně), jako by rok svého početí označovala Léta Páně prvním.

Newsomová prozpěvuje o věcech mezi nebem a zemí s takovou nenuceností, jako by je měla z první ruky: bez nafouklého mysticismu, i když někdy se širokou slovní zásobou (v rozhovorech opakovaně zmiňuje Nabokova: „Dokázal úžasně kombinovat řídká slova s nejběžnějšími, dával si práci se stavbou každé věty – a k tomu ten lehký bizarní rozměr jazyka, když ho nepoužívá rodilý mluvčí!“). Ale atmosféru vstřícnosti a vřelosti mají i texty o obyčejnějších věcech – viz odpíchnutá Good Intentions Paving Company (tedy Dlaždičská firma Dobrý úmysl), kde v rámci road movie Joanna sebeironicky vrší obrazy o obtížích rozchodu: „A já lituju / že jsem ti řekla sladký miláčku, otevři své srdce / když já sama taktak svedu otevřít sklenici s medem.“
V tomhle místě Newsom vysloveně připomíná Joni Mitchellovou: ke kanadské klasické písničkářce ji s novým albem často srovnávají, jistě pro odvahu k dlouhým skladbám a složitým nápěvům. Ještě jedna podobnost se nabízí: se zpěvačkou podobně vysokého hlasu a široké obraznosti Kate Bush. Britská autorka dnes žije na Větrné hůrce, usedlosti zakoupené z pozůstalosti spisovatelky Emily Brontëové: nejen proto by si s Joannou nepochybně měly co povídat.

Kyvadlo se přehouplo / Takže resumé: Další poctivá a zajímavá nezávislá deska? Sorry, ale těch dnes vzniká příval. Have One On Me, kupodivu neselhávající v rozmáchlém dvouhodinovém rozměru, je něco víc. Hiphopeři do značné míry nesou zásluhu na tom, že popoví posluchači zase začali víc sledovat texty: z toho pak dnes docela profitují i písničkáři. Joanna Newsom táhne posluchače o úroveň dál: k textu náročnějšímu, rozprostřenějšímu v čase, vyžadujícímu investici v podobě soustředění. Jako za starých časů, řekli by ti, jejichž vkus pomáhali formovat Vladimír Merta s Vlastou Třešňákem nebo Joni Mitchellová. Kyvadlo popkulturních žánrů se dnes s Joannou Newsom vychyluje jejich směrem: kolika dalším autorům dodá harfistčin úspěch odvahu vyjít ze žánru tříminutových popěvků směrem do džungle spletitějších možností?

Joanna, kterou během prvního týdne po vydání (23. února) vychválili recenzenti světových médií od BBC přes Village Voice po Pitchfork, teď přehrává nové písně na americkém turné. V květnu dorazí do Londýna či Paříže, Praha v plánu není. Chodí s komikem a hercem Andym Sambergem. Přijala pozvání na velký festival, který v Anglii pořádá Matt Groening, tvůrce Simpsonových a Futuramy. Pořád ještě se neuzavírá její silné období. Je radost ho sdílet.

Publikováno v Lidových novinách, Orientace, 27. února 2010.

1 komentář: