Mary Anne Hobbs: Posluchači jsou hladová smečka

Být u zrodu nové kultury patří k roli veřejného rádia, říká Mary Anne Hobbs, dýdžejka z BBC

Mary Anne Hobbs (*1964) je dnes reprezentativní a mezinárodně populární redaktorkou BBC (stanice Radio 1) pro novou a nezavedenou klubovou hudbu. Je spojená s generací hudebníků, kteří začínali během posledních deseti let. Svými pořady, pronikavými kompilačními alby (Evangeline – 2008, Wild Angels – 2009) a festivalovými prezentacemi pomohla londýnskému postapokalypticky potemnělému stylu dubstep ke globální popularitě. Mary Anne, která prý suverénně řídí jakýkoli typ motocyklu, je kombinací dynamické mediální hvězdy a dýdžejky s poučenou dramaturgyní. Stala se vlivnou osobností na pomezí popkulturního mainstreamu a nezávislé scény. Bývá přirovnávaná k legendárnímu dýdžeji BBC Johnu Peelovi.

Váš pořad BBC Experimental Show je dnes výkladní skříní čerstvých tvůrčích impulsů a subkultur. Máte privilegovanou pozici pouštět nové a nezaručené nahrávky. Londýnský temný proud dubstep vám může poděkovat: pomohla jste z něj udělat novou součást britského kulturního exportu. O co se na BBC snažíte především?
Loňskému albovému výběru nové muziky jsem dala název Evangeline – to jméno je pro mě přechýleným pojmenováním pro evangelistu. Skutečně bych ráda byla evangelistkou dnešního undergroundu, mostem, který spojuje na jedné straně ty nejkreativnější z producentů a na druhé straně posluchače, kteří čekají na nové impulsy jako hladová vlčí smečka. Prožíváme neuvěřitelně dynamické časy, snad nikdy dřív nebylo tak napínavé sledovat hudební scénu.

Čím to je?
Internet není samospasitelný, ale tvůrcům dal skvělé příležitosti. To, že každá kapela může mít svůj MySpace profil, znamená otevření obrovské platformy, která dává všem stejnou šanci. Mezi posluchači a kapelami najednou nikdo nestojí, nejsou tam prostředníci, nic nemusí podléhat regulaci globálních vydavatelství a distributorů. K vizitce kapely, která zkouší u vás za rohem, mají najednou přístup lidi na celé planetě. Takhle fakta o internetu zná dnes každé dítě, ale je nutné připomenout, že tohle dřív prostě nebylo, je to historicky nová situace.

Takže patříte mezi ty, kteří současnou „demokratizaci“ v hudbě pokládají za ozdravnou injekci pro svět tvorby?
Leccos je čím dál dostupnější a levnější. Jsou lidi, kteří dnes dělají originální a promakanou hudbu třeba na playstationy! I software, se kterým můžete doma vytvořit nahrávku studiových parametrů, zlevnil. Exaktní vědy znají termín „úbytek separace“: přesně to se teď děje v hudbě. Platí to i pro média, autoři mluví přímo se mnou. Když chtějí nabídnout něco pro můj pořad na BBC, stačí jeden mail a jsme v kontaktu. Jiná věc je, že dostávám denně sto mailů a týdně 350 hudebních nosičů. Snažím se s tím prát co nejpoctivěji.

To aby starší generace hudebníků litovaly, že se nenarodily později!
Myslím, že někteří hudebníci by z toho silně profitovali – hlavně ti se silnou vizí, kteří kolem sebe zvolna budovali komunitu: Brian Eno, Steve Reich, němečtí Kraftwerk... Ale nechci, aby to vyznělo, že dnes je všechno snazší a muzikanti si nemusejí nic zasloužit. Fascinuje mě pozorovat tak intenzivní producenty, jako je třeba Richie Hawtin: pořád pracují na něčem novém, technologicky jsou na úrovni vynálezců.

Na stanici BBC Radio 1 pouštíte novou hudbu, především klubovou. S jakými omezeními a vnitřními pravidly BBC se při tom musíte potýkat?
Mám to neuvěřitelné privilegium, že si můžu pouštět, co chci. Tenhle pocit svobody je pro mě něco jako požehnání. Když teď přišel do studia odehrát show naživo Omar Rodriguez Lopez z kapely Mars Volta, je pro mě skvělé, že nemusím nikde vysvětlovat, kdo to je, a obhajovat, proč ho zvu. Je to kytarová hudba, ne klubové beaty, ale pořád ještě na ni slyší „mé“ publikum.

Ale přece jen, některé texty hiphoperů, včetně londýnské komunity kolem stylu grime, jsou pořádně drsné...
Tak to ano, jazyková omezení máme. Přesněji: Dokud šla má Experimental Show jen v rozhlasovém vysílání, mohli tam grimeři klít a nadávat, jak se jim zachtělo, protože to bylo pozdě v noci. Ale už nějakou dobu lze pořad poslouchat i z webu, tedy kdykoli – a v takovém případě nechceme mít nepřátelské a extrémní vyjadřování. U nás se nezabýváme „nemravností“, ale sprostá slova, „f-words“, jsou většinou někam urážlivě namířená. Nemyslíme si, že bychom měli podporovat nenávist.

Není pak obraz dnešní mladé hudby neúplný?
V rádiu se vám nikdy nepodaří pustit všechno. Usiluji o to, abych vytvořila reprezentativní startovní místo. Vede od nás dost linků k blogům, mixům na webu, pirátským rádiím: tam můžou posluchači vesele pokračovat v objevech.

Objevuje se názor, že z dnešní hudby, přirozeně rozčleněné do mnoha menších stylových scén, už nevzejdou nové velké hvězdy. Generace britských raperů kolem Dizzee Rascala či Wileyho se hitparádovému úspěchu nebránila. Mají vůbec mladí britští kluboví muzikanti ambici proniknout do velkého showbizu?
Víte, oni občas dosáhnou skutečného úspěchu, ale vlastně to bývá vedlejší efekt jejich úsilí. La Roux, mladá zpěvačka populární i mezi teenagery, teď požádala o remix dubstepového producenta Screama a byla z toho britská hitparádová jednička, což je skvělé. Za čas asi něco takového zase přijde. Ale na úspěch se při vytváření hudby nesmí klást přehnaný důraz. Zní to jako paradox, dobří producenti to ovšem vědí.

Právě vychází třetí album, které jste sestavila z nové klubové a elektronické hudby. Máte výhodu: při vašem postavení vám dávají autoři exkluzivně k dispozici nové nahrávky. Co spojuje skladby vybrané na Wild Angels?
Na dvou předchozích albech jsem představila těžiště nových stylů, v závěru trilogie jsem chtěla otevřít okno do budoucnosti. Představit producenty, kteří jdou za hranice stylů a kombinují nejpřekvapivější vlivy a zvuky s hiphopem, technem, dubstepem, elektronikou. Nová scéna přitom nevisí ve vzduchoprázdnu: třeba mladý producent Flying Lotus je z rodiny legendárního saxofonisty Johna Coltranea. V nekrologu za Coltraneovu ženu, hudební experimentátorku Alici, jsem použila slova „divocí andělé“. Můj vydavatel pak navrhl, ať se tak jmenuje nové album.

Nebudu vám vyprávět o stažení českého Rádia Wave z éteru, jen řeknu, že k reprezentativnímu postoji rádia veřejné služby vůči čerstvé kultuře se u nás zatím spíš sbírá odvaha. Jak vy sama odpovídáte, když se vás někdo ptá, proč by měla mít mladá nezavedená kultura dobré místo ve vysílání?
V Británii panuje přesvědčení, že když veřejnost platí BBC poplatky, je s tím z naší strany spojena jistá odpovědnost, charakter veřejné služby. Už tradičně chce BBC dosahovat maximalistických výsledků jak zpravodajsky, tak v integraci umění do vysílání. Součástí takové práce je citlivost a pozornost věnovaná zrodu nových myšlenek, proudů, sociálních skupin. Sledovat genezi nových forem kultury i zábavy, to je prostě součástí role médií veřejné služby. Kdo jiný by to měl dělat? My máme být ti první vpředu, ne následovat druhé.

Publikováno v Lidových novinách, příloha Orientace, 3. října 2009.