Netahat s sebou moc věcí

Bianca Casady z CocoRosie o mejdanech, samotě a mamince

Červenec 2007: Sesterské duo CocoRosie koncertovalo v Praze a Ostravě. Poprvé jsme tak měli příležitost slyšet a vidět živě někoho ze špičky „nové písničkářské scény“ – hudebníků s osobním až intimním akcentem, levnými nástroji a bazarovými tretkami v instrumentáři. Ze dvou sester s indiánskou krví jsem mluvil s tou bez operního školení, s vokálem blíž undergroundu a hip-hopu: Biancou Casady.

Hudba, kterou se sestrou Sierrou už pátý rok hrajete, má v sobě dost intimity. Není to zapeklitá věc, být na scéně pořád jaksi osobní – po třetím úspěšném albu, před publikem s vysokým očekáváním?
Docela to jde. Pro letošní album jsme sice sepsaly asi nejosobnější písně, co jsme si kdy troufly, ale jsou to příběhy. Když je teď přezpíváváme, musíme se jakoby přesunout zpátky do místa, odkud ty příběhy pramení. Když si vzpomenu na naše první výstupy, vidím, že se na pódiu cítíme čím dál líp.

Cítily jste se dobře i v newyorské Carnegie Hall, kam vás letos jako organizátor pozval David Byrne z Talking Heads?
Jo, to byl zvláštní zážitek. Naprosto jsme to tam respektovaly, ale měly jsme zároveň pocit, že se do toho musíme opřít hodně z divoka, protože je tam všechno tak... Tak střízlivé. Tak starožitné. Tam neuděláte klubovou atmosféru, trochu máte pocit, že to není vaše vlastní představení, že tam nepřetržitě jede shoe samotné Carnegie Hall. A myslíte na to, že stojíte na stejném místě, z jakého zpívala Billie Holiday.

Řekl vám David Byrne, za co si vaší hudby tak cení?
Já s ním moc nemluvila. Naše máma, ta s ním propovídala spoustu času. Ale ta si zas moc nepovídá o muzice. Máma jezdí hodně s námi. Tady v Praze je taky.

Je tolik písní o lásce mezi muži a ženami. Vaše letošní album ale nese název Dobrodružství koňského ducha a potraceného dítěte. Čím vás láká svět zvířat, duchů a mrtvých?
Pro nás je to taky pořád nezodpovězená otázka. Nemá cenu číst to jako doslovný odkaz, původně to je verš z písničky Black Poppies. Když to zkouším vysvětlit, jako první mě napadne usychající les za barákem, kde jsme bydlely. Lidé jsou dnes docela intenzivně obklopeni smrtí, mám na mysli situaci v přírodě a vymírání zvířat. Ale nikoho to neděsí, jako by to byla neviditelná smrt. Docela morbidní situace. Možná že právě ona nás přivedla k tomu obrazu, kdy duchové bloudí paralelně s námi po světě, a protože se s nimi nebavíme, baví a milují se mezi sebou.

Hudba CocoRosie mnohdy působí harmonicky, až idylicky, ale viděno zblízka, nevyhýbá se děsivým věcem. Člověk si nad ní říká - v jakých momentech se asi cítíte šťastná?
Na posledním turné byly skvělé chvíle. Nemyslím na pódiu. Ve Francii jsme jednou měly pro sebe velkou scénu s hladkým betonovým povrchem. Půjčily jsme si kolečkové brusle a z beden si k tomu co nejhlasitěji pustily vlastní mixtape: naházely jsme tam samé taneční tracky. To byla extáze: připadala jsem si v tom prázdném sále, jako když jsme v Americe jezdily bruslit jako malé holky. Taky se povedly sestřiny narozeniny. Na volný den uprostřed turné jsme si pronajaly přepychový hotelový pokoj. Všichni členové kapely si svlíkli šaty. V autobuse jsme Sieře zavázali oči, takže nevěděla, co bude. Přivedli jsme ji do pokoje, kde byla spousta růží a lidi z kapely jen ve spodním prádle. Měli jsme tam dlouhý a velkolepý večírek. Koukali jsme se předtím na The Bachelor Party, jeden z prvních filmů s Tomem Hanksem. Mají v něm šílený mejdan s prostitutkami a se zvířaty. Zachtělo se nám uspořádat něco podobného.

Ještě nějaké okamžiky štěstí?
Pochopitelně – hlavně nás baví hrát. Tomu podřizujeme v životě všechno další. Jsem víceméně závislá na tom, abych dělala něco tvůrčího.

Která část muzikantského života je vám nejbližší?
Na pódiu je víc zábavy, ale pro mě je nepostradatelná samota. Vymýšlet, něco si psát, to je hlubší zážitek. Vystupování beru jako druhotnou věc. Občas se při něm něco rozvine, odhalí, docvakne, to je dobré. Ale na počátku to pro mě byla úmorná dřina.

Filmový dokument, který o vás natočil David Kleijwegt, se jmenuje Věčné děti. Je to pro vás přiléhavý titul?
Jasně, však jsme mu ho samy vymyslely. Děti nevydělují hravosti a kreativitě zvláštní čas. Mají je rozprostřené v životě nonstop, úzce se u nich k sobě váže zábava a seriózní, důležité věci. Tahle tendence nás spojuje s několika dalšími tvůrci, bezpochyby s Antonym.

S tímhle rockovým šansoniérem ze skupiny Antony and The Johnsons, po léta spolupracujete.
A taky spolu trávíme hodně času. Antony je podle mě génius, jedna z nejintenzivnějších osob, co jsem kdy potkala. Každý hovor s ním mě posune někam dál. Je naprosto nespoutaný, jakoby pomíjí sebekontrolu, což lidi oceňují při jeho vystoupeních, ale přitom je zároveň nesmírně laskavý. Jako dítě. Skvěle mu vychází improvizace: mezi důstojnými klasickými nástroji, v komplikovaných aranžmá, se najednou šprajcne a spustí něco, co z něj v tu chvíli musí ven. S CocoRosie je na pódiu víc legrace, ale u Antonyho je ta zábava plnější a mohutnější.

První album, které jste se sestrou napsaly, začíná slovy: Jsou-li všichni andělé děsiví, proč vítáš jejich příchod? Co znamenají Terrible Angels pro vás?
Ta věc se táhne celými dějinami: muži na jednu stranu ženy opěvují a koří se jim, a zároveň je ze společnosti vytlačují na okraj. Ten paradox ale funguje i naopak: vyslechli jsme si spoustu vyprávění od mámy o nepřítomném otci, který pro ni byl jedna velká obsese a ztělesněné zlo.

Nosíte na krku klíč. Máte domov?
Vlastně ne. Vracím se teď do New Yorku, ale jen na čtyři dny. Stávájí se z nás se sestrou čím dál víc kočovnice. Představa, že se do svých bytů (Sierra ho má v Paříži) natrvalo vrátíme, je pro nás čím dál mlhavější.

A jak vypadal váš domov v dětství?
Bylo jich tolik. Je těžké se na nějaký rozpomenout. Máma nezůstala nikde déle než půl roku. Vystřídali jsme spoustu míst, hlavně po Spojených státech, ale žily jsme taky nějaký čas v Mexiku a Itálii. Jednou jsme bydleli v kamiónu. Několikrát jsme ilegálně sqattovaly. Máma měla zásadu, že při každým odjezdu se všechny věci nechávaly na místě. Nic netahat s sebou. Mockrát jsem přišla o všechno kromě pár triček. Ne že by mi to bylo líto, jiný život jsem ani neznala.

Jak žije vaše matka s čerokézskou krví dnes?
Vlastně v tom pokračuje, a co si budem povídat, my při svém způsobu života taky. Řeknu vám, co mě pobavilo. Víte, kam šla matka po příjezdu do Prahy jako za á? Do realitní agentury. Ne že by se tu chtěla usadit, je to tik. Obhlídnout, jak by se tu dal sehnat bejvák, kdyby něco. Už při příjezdu kouká z okýnka auta a ukazuje mi budovy - podívej, tahle vypadá slušně... Tohle jsme po ní nezdědily: já když někam přijedu, pátrám leda tak po tom, kde se mají nejlepší čaj.

Publikováno v Respektu, červenec 2007.