Když jsem před lety poslouchal árii „Čerstvá opičí játra“ v opeře Žvanivý slimejš od národního umělce Jiřího Pauera, napadalo mě, že opera má své meze a někdy je lepší je nepokoušet. Ale pak přišel Einstein na pláži Philipa Glasse, Doctor Atomic Johna Adamse nebo lynchovská adaptace Lost Highway rakouské Olgy Neuwirth. Kdepak, opera může vyvádět psí kusy, když se to s ní umí. A při árii o chromozomech v opeře, kterou vytvořili švédští elektropopoví The Knife, mě nic nepatřičného nevypadá.
Výročí Charlese Darwina se tímhle dílem dočkalo značně svěžího, nemechanického uctění. Vlivný webový Pitchfork udělal moc dobře, když Silent Shout, album sourozenců Olofa a Karin Dreijerových, vyhlásil nejlepším albem roku 2006. Připoutal tak pozornost ke zvuku, kde atavistické pohanské rytmy prostupuje elektronika, kde syrové beaty vyvolávají jakýsi prastarý šamanský trans a uvádějí do zásvětí. Příběh toho zvuku se odvíjí dál u Fever Ray, tedy samotné Karin, které přiznali výjimečný zdar nedávné výroční ceny a ankety, včetně té v Lidových novinách. Jenže mezitím se The Knife pustili do koncepční, téměř epické práce: spolu s dánskou divadelní společností Hotel Pro Forma vytvořili v mezinárodní koprodukci operní představení Tomorrow, In A Year na darwinovské téma. Právě vychází dvojalbum s jeho verzí upravenou pro nahrávku (u nás v distribuci Universal Music).
Libreto zpracovali sami The Knife jako kaleidoskop, skládačku pohledů na Darwina. S lehkostí a smyslem pro metaforický detail brali z jeho zápisků a korespondence, ale i ze spisu O původu druhů a knih o něm; našli mimo jiné titul Emma Darwinová – inspirativní žena génia. Píší: „Na Darwinovi je pro nás nejzajímavější, že vývoj popisuje zásadně nehierarchicky. Sám vůbec nepoužívá výraz ’evoluce’, spíš mluví o variacích nebo ’rozdílech mezi příbuznými’. Fascinující je v jeho zápiscích i to, jak při formulaci svých teorií pokládá za nutné zpochybňovat nejen všechno kolem sebe, ale taky sebe sama.“
Hudebně se tu do sebe zařezává atavistické elektro, klidnější pulsace instrumentálních ploch, civilnější zpěv a exaltovaný operní vokál (ten se mi zdá v tomhle světě nejcizorodější, s příliš jinou mírou stylizace). Moc se podařila jedna věc: pocitově smíchat staré a nové, živoucí bujení a „propočítávání souvislostí“ elektronickým zvukem. Hudbou nebývá snadné nevzrušeně konstatovat: a přece „vědeckost“ zvukového doprovodu místy připomene Kraftwerk, jejich neemotivní, zkoumavou neutralitu.
Což neznamená, že opera od The Knife je studená jako psí čumák, naopak. „Vědecké divadlo“ je tu předvedeno se vší vzrušivostí tajemství, které výzkumník prolamuje, točí se tu hlava ze zákonitostí, které vyplouvají na povrch. Odkrývají se mechanismy a věčné pravdy, za kterými nestojí menší hybatel než vesmír. Ta opera není agitační a už vůbec nesměřuje k nějakému vědeckému ateismu. Ale aniž by byla romantickým kouskem, názorně ukazuje, že i s vědou si lze prožít „svou denní dávku emocí“.
Je dobré vidět, že v současné Evropě fungují instituce, které dají tak velkorysému projektu vzniknout. Elektropop, jaký obvykle pálí do publika The Knife, je čerstvá forma: o to líp vyznívá vložená důvěra, risk odměněný výrazným – v hloubce i formě nepopovým – výsledkem. Kdyby se tak nějaké české instituce už vmotaly do koprodukcí silných mezinárodních projektů ráže Tomorrow, In A Year. Se silnou vizí a vyladěnou žádostí o evropský grant by to neměla být utopie.
Lidové noviny, Orientace, 27. března 2010.
Operu streamují The Knife v těchto dnech na svém webu.
Žádné komentáře:
Okomentovat