O čem sní osmnáctiletí Číňani u svých notebooků? V roce šanghajského Expa se opakovaně potkávám s otázkami typu – jakou dnešní čínskou hudbu můžeme použít v rozhlasovém pořadu coby ilustraci? Číňani o sobě dali vědět impozantním kompletem, který nedávno vyšel v Bruselu (vida, centru EU!). Čtyřkompakt An Athology of Chinese Experimental Music 1992-2008 je zatím nejpádnějším představením dnešní – většinou elektronické – hudby z pevninské Číny, Hongkongu, Taiwanu a Singapuru. Originalita, míra zběsilosti, jiné užití západních technologií: to všechno člověka praští do uší, ale nejmíň tak zajímavá je i historie scény.
S kořeny a motivací je to v Pekingu či Šanghaji úplně jinak než u angloamerické scény. Tady nemá cenu myslet na klubovou alternativu, nýbrž na kulturní revoluci. Po skončení éry, kdy se ničily staré knihy, obrazy a budovy a kdy intelektuálové končili v pracovních táborech (1966-1976), nebylo v umění na co navazovat. Když se tedy už v osmdesátých letech objevili první čínští punkeři a alternativci, začínali z bodu nula. Původní umění pak mocně nakopl, byť je to paradoxní, fenomén pirátství.
Západní firmy totiž do Číny hrnuly své neprodané skladové zásoby CD a DVD za cenu recyklovatelného plastu. Část výprodejových nosičů byla proděravěná (odsud pojmenování té záplavy dat „dakou“). Navíc: jakmile se objevily přehrávače DVD, čínský černý trh se vrhl na kopírování. Číňané neměli informace a kulturní kontext: proto se vedle sebe na ulici prodávaly disneyovky, bondovky, sebrané dílo Andyho Warhola, Tarkovského a Stana Brakhage. V devadesátých letech to lidé v Číně sledovali už jen proto, že to bylo okno do nového světa. Obyčejný Číňan, říká kurátor zmíněné velké antologie Yan Jun, v té době viděl patrně víc radikálních a experimentálních filmů než vzdělaný Evropan.
Takže nové kulturní povědomí se formovalo doslova mezi smetím a uměleckou elitou. První vlna čínského punku a undergroundu byla politicky motivovaná, ale trvala jen krátce. Navíc tihle muzikanti nebyli esteticky zase tak radikální, šlo jim o postoj. Méně populární a undergroundovější byli ti, co šli dál a reprezentovali proud abstraktní hudby. V devadesátých letech se vytvářely první koncertní cykly a kontakty ven: jeden z kmotrů scény, hudebník Dickson Dee, přivážel do pevninské Číny klasiky radikálnějších žánrů jako byli Aphex Twin a Yoshihide Otomo. Na druhou stranu přicházeli z venkova do Pekingu nevzdělaní talenti, kteří nevěděli nic o světovém kontextu a jenom naplňovali hudbu, kterou slyšeli ve vlastní hlavě.
Po skromných začátcích nastal s přelomem milénia boom, který trvá dodnes. Je až k smíchu, když odečítáme motivy toho rozmachu: způsobilo jej rychlé šíření informací po internetu, levnější technologie, rozmach klubů a dýdžejů v Číně – ale ze všeho nejvíc prozaický fakt, že zájemci konečně mohli poznat všechnu hudbu, o které předtím jen slyšeli: stáhli si ji z webu. Tady už se dostáváme do bodu, kdy volné (a pirátské) sdílení hudby neznamená příjemné lehké rozšíření naší diskotéky, ale změnu na úrovni národa, generace, široké kultury.
Yan Jun je ovšem střízlivý: ví, že rozlet a neodvozenost čínské scény dnes může šokovat a přitáhnout média, ale cesta k dospělosti současné čínské umění podle něj teprve čeká. „Umělci v Číně se chovají jako dítě, které každý den objevuje něco nového. V budoucnu se budou muset soustředit na to, co skutečně chtějí.“ Už dnes ale vidíme, že jejich ponor do technologií a novátorství nás může snadno obsadit do role ospalé výspy světa. Takového Orientu.
Žádné komentáře:
Okomentovat