Blixa k matrixu připojený

Je to asi takové překvapení, jako kdyby si váš známý, co dosud vzdoroval všemu virtuálnímu, pořídil mobil a připojení k internetu. Německý muzikant Blixa Bargeld se zasnoubil s digitální elektronikou: ano, ten Bargeld, který se skupinou Einstürzende Neubauten tak dlouho rozezníval plechy, motory, barely, řetězy a písty, až přesvědčil svět, že industriální zvuk může být východiskem jak pro umění, tak pro současný rock´n´roll. Dokonce i ty reklamy pro Hornbach, které natočil, evokují podíl ruční práce v Neubautenech. A teď tu máme signál, že i on, který od 80. let ukazuje na těžký průmysl a věčně rozestavěný Berlín, bere na vědomí postindustriální svět. Nic není jako dřív!

Ale couvněme o krůček dozadu. Bargeld ukazuje novou tvář v roce velkého bilancování: Einstürzende Neubauten jsou na scéně třicet let. K Česku je váže docela stabilní pouto: od předrevolučního pokusu vystoupit na téže scéně jako Michal David, což skončilo policejní deportací na hranice, až k pravidelně vyprodaným koncertům dnes. Oslavy třiceti let Einstürzende Neubauten budou mít – zase – podobu, z níž je zřejmé, že skupině se líbí, když je to ona, kdo určuje pravidla. V každém místě zahrají Neubauten dva dny po sobě: po „normálním“ koncertě bude následovat večer filmů, instalací, hostů, raritního repertoáru a hlavně sólových projektů všech pěti členů: Blixa Bargeld, Alexander Hacke, Andrew Unruh a zbytek kapely si už dlouho něco kutí i odděleně, Bargeldovy „řečnické“ seance pro hlas ve smyčkách dopadaly před pár lety výrazně, tedy snad je na co se těšit. Praha přijde na řadu 11. a 12. listopadu.
Do toho se ovšem Bargeld spustil s muzikantem, který je sice taky z Německa, ale při svém laboratorně čistém přístupu k zvukovému a světelnému vlnění se na pódiu jistě nikdy omylem nezranil motorovou pilou, jak se to stalo Neubautenům. Carsten Nicolai, který si říká Alva Noto, pochází z Karl-Marx-Stadtu, tedy Chemnitzu, a když nepočítáme pilné skandalisty Rammstein, je dnes asi nejúspěšnějším muzikantem pocházejícím z „východního Německa“. Taneční rytmy u něj tepou v čistých a přesných porcích zvuků, které evokují futurologické výzkumné centrum s bílými plášti. Je to výrazný styl, není snadné ho napodobit a Nicolaiovi pomohl k pozici art hvězdy.

To spojení nese profit pro obě strany. Bargeldův škleb v hlase totiž bez újmy prochází i jemným digimatrixem. Ústřední postavou titulní písně Ret Marut Handshake je anarchista a novinář, který zasáhl do německé politiky v krátké éře „socialistické“ Bavorské republiky v roce 1919. Postatné je, že Ret Marut zároveň nebyl nikdo jiný než spisovatel a dobrodruh B. Traven, muž, kterému se podařilo utajit všechno podstatné o své totožnosti a až po smrti (1969) vdova potvrdila podezření, že v Evropě užíval jméno Ret Marut.

EP Ret Marut Handshake (Raster Noton, audio ukázky zde) má necelých dvacet minut, ale jako předzvěst alba (má vyjít za pár týdnů) je stoprocentní návnadou. „Přál bych si být krtkem, který žije v zemi: to bych potom podryl celou tuhle horu,“ skuhrá Bargeld lidovou písničku, kterou před lety nazpíval Bob Dylan. Nejpopovější je ploužák One, písnička omletá mnoha romantickými soundtracky. Jenže když zní text „jednička je nejosamělejší číslo“ k digitálu Carstena Nicolaie, dojde i prvňákovi, že tahle tesknota se vztahuje ke světu jedniček a nul.

Takováhle hudba je půvabná, důvtipná a zároveň dnešní. Už aby hudební svět našel rovnováhu v nějakém novém systému distribuce: takhle si ji u nás zase najdou víc „feinschmäckeři“, místo aby vyhrávala v Bontonlandu. Ale kdybych měl letos ozvučovat módní přehlídku, molo by pulsovalo v rytmu One, té přesné písně o věcech srdce uprostřed světa přístrojů.

Psáno pro Orientaci LN //