Nene, s americkými The Gossip nepřijíždí další obyčejná kapela. Zpěvačka pavarottiovské postavy Beth Ditto je dnes veřejnou advokátkou queer a homosexuálních kauz, ale i módní ikonou západního světa. Teď ještě jestli není v Česku na podobnou „terapii zábavou“ příliš brzy.
Co to vlastně přijíždí za potřeštěnce, a jaký typ publika přiláká pražský koncert 26. června? Už podle místa dění (SaSaZu, pražská kombinace exkluzivity a Holešovické tržnice) je zřejmé, že jsou momentálně v módě. V západních metropolích to bezpochyby platí: s energickou průrazností si tu zjednala pozornost dívka z amerického Arkansasu, kterou někteří berou jako apoštola přirozeného sebevědomí a jiní jako raritu, pro které je v pop-music vždycky místo. Tady je třeba objasnit, že Beth o sobě mluví jako o “fat”, “tlusté”, bez jakéhokoli despektu nebo omluvnosti. Odhaluje svoje tělo jako alternativu, se kterou je plně spokojená. Ne že by ho brala jako jediný možný kontrast vůči ultraštíhlé linii modelek ráže Kate Moss, ale je pro ni výrazem sebepřijetí.
Zpěvačce a vůdkyni dancepunkových The Gossip pomohly v uplynulé pětiletce tři věci: hudební přesvědčivost, inteligence a schopnost formulovat, a potom šťastná dávka přirozeného sebevědomí. To způsobilo, že lesbickou dívku, u níž zní výraz nadváha až moc opatrně, začali posluchači vnímat jako zastánce „queer“ menšin všeho druhu. Na koncertě z Beth přímo výbušně sálá přesvědčení, že právo na důstojné přijetí společností má každý. Podívejte, říká, když lítá po pódiu a odhazuje oblečení: když se můžu cítit šťastná já, tak vy taky. Nebo chcete říct, že vaše problémy jsou větší, než můj obvod pasu? Že jste radikálnější odchylka od průměru než já?
A pak ještě detail: hudba téhle kapely. Při atraktivnosti zjevu Beth Ditto není snadné uvěřit, že The Gossip někdo poslouchá prostě jako muzikanty. Jenže Bethin blues-soulový hlas, který se má o co opřít, zrál sedm let, než se kapela proslavila. Není celebritou bez profese, je suverénní hudebnicí.
Postavit se moci do cesty
Beth Ditto založila kapelu v osmnácti: po debutové desce (1999) následovalo až do pětadvaceti roků pomalé nabalování popularity na americké nezávislé scéně. Ditto se volně hlásila k hnutí „riot grrrl“, vzpurných dívek. Aby oslovila publikum nového století, byla už v mnohém jiná. Ale pořád se jí velmi týkala slova ze staršího manifestu hnutí: „Proč dívčí vzpoura? Protože se nechceme asimilovat. Nechceme se přizpůsobovat standardům druhých v tom, jaká hudba je nebo není dobrá, případně punková, jak se má nebo nemá psát. Protože dělat, číst, sledovat a poslouchat cool věci, které nám přiznávají hodnotu a dodávají motivaci, nám přináší sounáležitost a sílu. Potřebujeme ji, abychom rozeznali, jak v našich životech figurují sračky jako rasismus, kult těla, ageismus, kastování a třídní systém, dietománie, sexismus, antisemitismus a protežování heterosexuality.“
Poměrně rychle se rozkřiklo, že Beth se na vystoupeních s oblibou vysvléká: ze všeho nejvíc to prý působilo jako oslava toho velkého těla. V roce 2006 vydali Gossip průlomové album Standing In The Way Of Control, kde svůj styl pročistili a dotáhli. Vokál Beth Ditto přirovnávali v nadšené koncertní recenzi v NME k Arethě Franklin, Janis Joplin a Dusty
Triu The Gossip se dostalo dvou nálepek: „portlandská scéna“ a „gay kapela“. „V Americe si musejí každou skupinu jasně zaškatulkovat,“ říká bez nadšení Beth. „Když jste z Montrealu, jste dnes prostě montrealská scéna – i když se s jinými kapelami z města třeba ani neznáte. Všechno musí být onálepkované a připravené k marketingu: to je prostě kapitalismus.“ Skutečným lákadlem nebyl pro mnohé posluchače ani gay status, ani trvalé bydliště. Byl to sytý, silný hlas Beth, kontra garážový punk kapely. Tenhle paradox se později posunul blíž k popu, r´n´b a taneční scéně.
Kritika pro queer ombudsmanku
Pochopitelně: milé Beth a heslu „big is beautiful“ se nevyhnula kritika. Na jednu stranu odpůrci zdůrazňují, že nemají nic proti alternativě vůči vychrtlým modelkám – ale jedním dechem dodávají: nemělo by se tak dít na úkor zdraví. Články snášely lékařské, morální i jiné argumenty, proč druhý extrém není o nic lepší než první. V poslední době přibylo celebrit s nadváhou (mezi „larger stars“ patří třeba populární moderátor Eamonn Holmes nebo komik Johnny Vegas), jejichž úspěch může širokým vrstvám sugerovat, že být tlustý je normální. Kritika v časopisu Dollymix shrnuje: „Nejlépe by bylo, kdyby v modelingu našly uplatnění osoby, jejichž váha je ve vyrovnaném poměru s jejich výškou.“ Pro českou společnost nemusejí působit nijak dramaticky údaje, že v Londýně trpí nadváhou 15 procent obyvatel: v ČR to vloni (podle zprávy Farmaceutického ústavu) bylo 52 procent.
Mírné zmatení a nejasnost zprávy, kterou Ditto svým tělem vysílá, je ovšem součástí hry; kontroverzí, která pomáhá udržet hladinu mediálního zájmu. Jak na diskusi reaguje sama zpěvačka? Většinou z ní vykličkuje prostřednictvím punkové drzosti a ignorance. Nikdy se z ní nestala žádná seriózní queer ombudsmanka: když dojde na lámání chleba, dá prostořece najevo, že ona je nakonec jenom potrhlá kometa na dancepunkové scéně, že si z rodného Arkansasu nese životem vlastně banální sen o spokojeném životě střední vrstvy. Chce svobodu pro sebe a při energické show je připravená dodat odvahu všem v sále, ale obhajovat skrze učenou při nic nebude.
Punková teta Sally
Za poslední roky se Beth Ditto stala slavnou postavou západního světa: to pro hudební aktivity vždycky znamená útlum. Vydání posledního alba Music For Men (Hudba pro muže, červen 2009) vlastně nevzbudilo bůhvíjaký ohlas, protože mu předcházelo několik let dění, o němž hustě informovaly módní, společenské a popkulturní časopisy.
Ditto spolupracuje s elitními návrháři (mj. Alexander McQueen), občas se vyfotí téměř nahá, třeba pro obálku britského hudebního magazínu NME. Když Sony Music ve snaze držet krok s dobou otevřely edici pro LGBT menšiny (lesbičky, gaye, bi, trans), prvním titulem byl koncert The Gossip. Beth natočila společnou píseň s Jarvisem Cockerem, letos se ocitla na titulu vydání časopisu Paper věnovaného „krásným lidem“. Má na kontě pár hudebně-bulvárních ocenění pro nejvíc sexy osobu v showbyznysu.
Pro britský Guardian vedla jeden čas poradnu (kdo si ještě vzpomíná na rubriku Milá Sally v Mladém světě?), kde komentovala otázky čtenářů, většinou kolem věcí těla a queer identity. „Jsem tlustá od narození,“ píše tu v odpovědi obézní čtenářce. „Do deseti let to docela šlo. Pak přilítla puberta jako hurikán, s ní nová pravidla a najednou to byla moje chyba, že jsem tlustá. Jednoho dne mi došlo, že buď strávím zbytek života snahou změnit se, nebo přijmu sebe sama takovou, jaká jsem. Vybrala jsem si to druhé. Dnes jsem přesvědčená, že za nejlepší momenty v dospělém věku vděčím tomu, že jsem se spřátelila se svými nedostatky a vystavila je na odiv.“ Jistě, říká na jiném místě – počítejte s tím, že ne každý s vámi bude souhlasit a že mnozí vás budou poučovat na téma zdraví.
Příliš brzo pro Prahu?
Existuje v současném Česku dost otevřená atmosféra vůči menšinám a queer osobám, aby mise Beth Ditto neprošuměla úplně bez odezvy? Vždyť koncertní vystoupení The Gossip mají dva leitmotivy: jedním je samotný mejdan s hudbou, druhým pak sebepřijetí. Beth Ditto není pouhou patronkou lesbiček a obézních: korpulentní tělo je u ní obrazem, za který si každý může dosadit vlastní „těžký kříž“ (Heavy Cross je singl z posledního alba).
Možná přijíždí příliš brzo: ale zároveň každá taková návštěva pomáhá uvolnit opatrné našlapování po špičkách a zámlky, které u nás převládají namísto upevňování rovné pozice menšin v komplexu společnosti. Popkulturní persony jako Beth Ditto nebo Kanaďanka Peaches (jež tu koncertovala vloni) se vyjadřují o lidské identitě chytře – ovšem používají přitom obří porci nadsázky a stylizace. Hrozí, že jedni je odsoudí do role undergroundu a druzí se nad nimi ušklíbnou jako nad popovými divnoerotickými kreaturami. Lze je ale vnímat i jako součást dnešního velkého příběhu o hledání nových rolí mužů a žen. I kdyby na koncertě v SaSaZu našel pevnější půdu pod nohama jen jeden zdejší queer, i kdyby dala motivaci jen několika nejistým – i tak má ten koncert smysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat