Petr Bakla - Material and Dreams (2009) (pražská premiéra)
Jean-Paul Dessy - Orée-Oraison-Hors-Raison (2000) (česká premiéra)
György Ligeti - Koncert pro klavír a orchestr (1985-88) (pražská premiéra)
Petr Kotík - Dopisy Olze (1989-91) na text Václava Havla
Kdy a jak jste se v Americe pustil do zhudebnění Havlových Dopisů Olze?
Někdy v roce 1986 jsem si uvědomil, že bych rád napsal skladbu s narátory, mluvčími. V létě tehdy bylo strašné vedro, umírali lidi. Zároveň se konaly prezidentské primárky, v nichž figurovali velmi bizarní kandidáti. Vystřihoval jsem si z New York Times články o vedru a o prezidentské kampani: to by mohl být materiál pro mou skladbu, říkal jsem si. Po nějaké době jsem výstřižky přehlédl a viděl, že to nefunguje. Pak zapracovala náhoda, což je pro mě svým způsobem typické: vstoupil jsem do knihkupectví a tam uviděl čerstvě vydané Dopisy Olze v překladu Paula Wilsona. Otevřel jsem knihu a bylo mi jasné, že tohle je text, který hledám.
Čím vám tak zaimponoval?
Nejde o imponování. Nesmírně zajímavá je pro mě celá ta škála témat: Havel píše o zahradě, vedle toho stojí filozofické myšlenky, píše své ženě, jak se o ni bojí a pak zase, co má poslat v balíčku. Hloubka se tu odvíjí od toho, jak vedle sebe stojí různé věci bez souvislosti: a díky tomu vzniká nová souvislost. Havel tu říká jednu věc, ve které jsem s ním naprosto zajedno.
A totiž?
Že umělcovo dílo musí být vždycky lepší než umělec. To může někomu znít jako recese nebo fór, ale je to hluboká myšlenka. A je to taky důvod, proč doma se člověk nikdy neprosadí. Doma vás znají jako toho blba, který toho tolik zvoral, ale venku vás znají jen podle díla – a to je lepší než vy. Ježíše chtěla dát rodina do blázince, že. Když přišel do Jeruzaléma, tak vůbec nešel domů. Lidi, co vás znají od malička, si přece nebudou myslet, že jste génius. Ale když něco geniálního vytvoříte, svět s vámi bude komunikovat přes to dílo.
Jak jste k Havlovým dopisům přistupoval?
Vzal jsem tu knihu a začal s nimi pracovat metodou náhody, která mě dovedla k určitým konstelacím. Ty jsem pak ještě ladil a posouval. Je to trochu jako, když se zblízka podíváte na Mondrianova plátna: taky s těmi obrazci šoupal, než našel to pravé místo.
Jaká byla reakce Václava Havla? Chápu, že pro něj jste to nepsal, ale...
Já nepíšu nic pro nikoho!! Ani sám pro sebe! Já píšu hudbu, protože nemám nic lepšího na práci, nebo jak to říct. S Václavem Havlem jsme se viděli, když jsem v Praze v roce 1987 na bytovém semináři filozofa Petra Rezka hrál soudobou hudbu pro flétnu; Havel mi tehdy předal obálku se svou knižní předmluvou, kterou jsem měl vyvézt americkému nakladateli: pochopitelně, žádné e-maily tehdy nebyly. Jsem přesvědčený, že na bytovém semináři měla tajná policie své lidi, takže o předání museli vědět. Ale když jsem přejížděl hranici cestou do Berlína a nekonala se žádná zevrubná prohlídka, říkal jsem si – á, režim už to nemá moc pevně v ruce. Při setkání Havel řekl, že je mé práci na Dopisech Olze velmi nakloněný a dal mi souhlasný přípis.
V jakém jazyce se Dopisy nakonec uváděly?
Když jsem skladbu psal, nepočítal jsem s tím, že by mohla zaznít v Československu. Proto jsem taky vůbec nepracoval s českým originálem, ale anglickou verzí. Premiéra se nakonec konala v němčině. Čistě českou verzi jsme uvedli až na Pražském jaru 2001, s Janem Třískou a Janem Fišarem: tam poprvé také Havel slyšel živé provedení, ne pouhý záznam. A tentokrát (v neděli 6. června, pozn.) v Divadle Archa s Ostravskou bandou bude provedení česko-anglické: vedle Jana Třísky bude druhým mluvčím anglický herec.
Co se dá říct o hudbě, kterou jste pro Havlovy texty zvolil?
To jsou otázky! Chcete po mně, abych mluvil o stylu?! Já se nezabývám stylem! Moje hudba se organicky vyvíjí, zároveň jsem tuhle skladbu napsal téměř před třiceti lety. To je vše. V Americe se nezabýváme stylem. Vezměte si skladatele, kteří se sdružili ve skupině New York School: John Cage, Morton Feldman, Earle Brown a Christian Wolff psali každý totálně, ale totálně jinak! A vůbec jim nescházel styl. Muzikanti, kteří dnes hrají v Ostravské bandě, jsou špičkoví interpreti, protože jsou otevření vší možné zkušenosti. Kromě soudobé hudby hrají všechnu možnou další muziku – včetně toho, že na účinkují na Broadwayi a natáčejí džingly.
Nebere ale taková různost soustředění a hloubku?
Ne!!! Protože nemají názory. Neodsuzují hudbu, jen procházejí zkušenostmi, které je obohacují. Nemůže se stát, že by vás nová zkušenost ochudila: vždycky z toho vyjdete bohatší. Víte, čeští interpreti vůbec nejsou špatně technicky vybavení: jenže mají názory. Pořád mají spoustu názorů, to je ta brzda. Předložíte jim partituru a oni vám řeknou, že je to blbost, dokonce ještě před tím, než skladbu poznají. V tu chvíli je pořádná práce u konce.
Nemít názor je pro vás očividně pozitivní věc.
Jistě!
Ale nepomáhá člověku v cestě za jeho identitou?
Názor je to poslední, co vám pomůže! Identita je daná, je tu sama od sebe. Jakmile s ní chcete manipulovat, stane se z vás jedna velká přetvářka.
To, co říkáte, je blízké postojům skladatele, kterého jste znal a kterého celý život uvádíte: Johna Cage.
Cage to uměl dobře formulovat. Ale nemyslete si, že jsem Cageův vyznavač za všech okolností a na sto procent. Se spoustou Cageových postojů mám problém.
S čím třeba?
Cage se naprosto mýlil ve svém postoji k orchestru. Vůbec nepochopil, jak s ním pracovat. Vezměte si komorní soubor: to je parta přátel, které si pozvete na chatu, aby vám s něčím pomohli, třeba postavit kůlnu Navzájem se domluvíte, ten umí tohle, ten něco jiného. Ale orchestr – orchestr je armáda. Podnikáte s ním cílenou operaci, potřebuje jednotné velení. A musí poslouchat! Jinak dojde ke krveprolití.
Přístup Johna Cage byl experimentální variací na běžný standard.
Ano – v případě orchestru asi takový experiment, jako když jdete na lov a střílíte poslepu. Taky se může stát, že náhodou něco trefíte.
Předpokládám, že sledujete dění kolem České filharmonie. Státem vlastněný orchestr: není to dnes anachronismus?
Vůbec ne. To je tradiční evropský způsob, jak se stavět k věcem. Ta tradice sahá daleko zpět, odvíjí se od královských a císařských orchestrů. Dnes máte orchestry vládní. Problém je jinde: v tom, že ryba hnije od hlavy. Jakkoli ministr Riedlbauch je hudebně nejkompetentnější z ministrů kultury za poslední dobu.
Může se ale jeho kompetentnost v praktické politice projevit?
Už se projevila: odvolal Darjanina.
Po revoluci jste se vrátil, ale ne do Prahy: pracujete v Ostravě, během minulé dekády jste rozvinul Ostravské dny nové hudby – skladatelské kursy kombinované s festivalem, vznikl mezinárodní soubor Ostravská banda...
A víte proč Ostrava? V Ostravě nebylo nic: tím pádem tam můžete začít něco budovat. Ale Praha, ta vždycky zašlápla všechny nadprůměrné. Z Prahy se utíkalo pryč, když se chtělo něco dokázat.
Je to fakt tak strašné?
A koho nezašlápli?! Smetanu? Dvořáka? Dvořák se na ně aspoň vykašlal: psal tak těžké věci, že je tu nikdo nezahrál, tak s nimi odjel pryč.
Ale zpět k Ostravě. Předpokládám, že plány Ostravy 2015, kandidáta na titul Evropské hlavní město kultury, postavit městu novou koncertní síň, pokládáte za reálné.
Jistě. Hlavní je, aby lidi prohlédli politickou lež, že kultura stojí moc peněz. Je to to nejlevnější, co si společnost může zaplatit! Když v zimě přijdou na Prahu dvě sněhové bouře, magistrát dá na úklid tolik jako na kulturu za celý rok. A vidíte snad, že by přestaly jezdit tramvaje, vidíte někde tragický úbytek veřejných financí?
Takže až se podaří vydobýt na politicích procento z rozpočtu na kulturu, budeme šťastnější?
To já nevím. Peníze samy o sobě nikdy nestačí. Nikdo nedával víc peněz na kulturu než komunisti, a podívejte se na ty výsledky. Záleží na tom, kdo prostředky poskytuje a za jakých podmínek. Vzpomínám si, jak náš newyorský S. E. M. Ensemble uváděl koncert spolu s Davidem Tudorem v galerii naší dlouholeté donátorky, slavné Pauly Cooper. Tudor pracuje s takovou domácí elektronikou, já nerad říkám, že nějaká hudba je těžší nebo nepřístupná, ale o téhle to platilo. Paula Cooper je velmi vytížená, ale na tenhle koncert přišla. V duchu jsem si říkal: ksakru, proč jí to nevyšlo na nějaký z těch lehčích, proč uvidí zrovna tuhle věc, která se úplně vymykala tehdejším newyorským trendům. Ale co, stalo se. Na druhý den jsme spolu mluvili: naprosto vřele děkovala.V tu chvíli jsem si uvědomil, že máme od ní skutečně bianco šek, volnou ruku, důvěru, která trvá léta. To se pak dá něco skutečně dělat.
Trávíte hodně času, aby se vám podařilo realizovat koncerty a akce v New Yorku i Ostravě. Když mluvíte s politiky a donátory o potřebě umění, co jim říkáte?
Ale prosímvás, vždyť není potřeba nic extra vymýšlet. Umění: co bychom bez něj byli? Zkuste si na chvíli představit takovou věc: vymažte z českého národa Smetanu, Dvořáka, Františka Kupku, všechny velikány umění. Co vám zbyde? Co by byli Němci bez Beethovena, Goetha a ostatních? Jaký obraz by zbyl o lidech a jejich historii?
Vloni vyšla v Británii kniha s názvem „Proč lidé přijímají Rothka, ale nepřijímají Stockhausena“. Co si myslíte o křehké pozici současné hudby?
Nejsem si jistý, jestli ten výrok platí. Stockhausen měl místy až status rockové hvězdy – a Mark Rothko? Tak dlouho ho podporovala jenom hrstka lidí. Ale podporovala! Tak je to vždycky. Když jste seriózní a skutečně pracujete, tak se o vás pánbůh postará: ale ne dřív, než na poslední chvíli! To říkal architekt Buckminster Fuller.
Žádné komentáře:
Okomentovat