Malíř a hudební organizátor Jakub Hošek (*1979) tvoří spolu se svou sestrou Anežkou Hoškovou a Štěpánem Bolfem spolek A. M. 180 Collective. Od roku 2003 dovezli způsobem „do it yourself“ do Česka stovky hudebníků, mj. Billa Callahana, Owena Palletta, skupiny Liars, Oneida, Health, The Album Leaf, Hidden Cameras a desítky dalších. Ve dnech 15. – 18. proběhne v kutnohorské GASK (Galerii Středočeského kraje) druhý ročník festivalu pro světový nezávislý pop Creepy Teepee, jehož jsou dramaturgy: vystoupí skupiny These Are Powers, Vivian Girls, Ecstatic Sunshine a další.
Je měsíc před festivalem Creepy Teepee, který organizujete druhým rokem pro GASK, Galerii Středočeského kraje. Jak to jde?
No, je to trochu hektický. Náš A. M. 180 Collective, což je Štépán Bolf, ségra a já děláme dramaturgii festivalu: oslovujeme kapely ze světa. Veškerý věci spjatý s produkcí zaštiťuje Galerie Středočeskýho kraje. Program je víceméně hotovej, dělali jsme na něm od prosince.
Dramaturgové nikdy nemají vliv na celý průběh festivalu. Byli jste spokojení s tím, jak dopadl loňský první ročník?
Poměrně jo. Někdy kapely předem přesvědčujeme, proč by měli přijet právě na Creepy Teepee a proč by jim měl stačit českej honorář: takže chceme, aby tu byly co nejspokojenější. První ročník byl takovej testovací, vzhledem k tomu, že nebyl ještě otevřenej samotnej GASK: různý kurátoři zajišťovali filmovou sekci a videoart, my jsme dělali hudební část – Creepy Teepee. Celý to bylo roztažený do deseti dnů, což možná nevyhovovalo lidem, co chodí do práce... Letos bude Creepy Teepee trvat jen čtyři dny, prodlouženej víkend (15. – 18. července, pozn.).
Lineup má skoro třicet kapel, hlavně z USA, Kanady a Británie. Podle čeho jste je vybírali?
Chtěli jsme fakt čerstvý jména: nabídnout lidem takovýho průvodce, co se na scéně děje právě teď. Vlastně jsme mohli volit mezi dvěma typy festivalu: vzít celej budget a dovézt za něj jednu, maximálně dvě slavný kapely. Anebo oslovit řadu lidí, který ještě nejsou tak vysoko, ale my jsme přesvědčený, že řada z nich půjde výrazně nahoru. Třeba Dam Mantle, novej elektronik z Anglie: všechno nasvědčuje, že by mu brzo mohli dát smlouvu Warp Records. Takhle se podařilo zaplnit čtyřdenní program lidma, který navzájem něco spojuje, a přitom jsou různý. Na festivalu je důležitý aby to byl mix.
Jdete důsledně po nové generaci kapel, což má drsný efekt: nespoléháte na hvězdná jména, známější jsou snad jen These Are Powers a Vivian Girls. Zato v programu důsledně uvádíte, ke kterým vydavatelům muzikanti patří. Je v tom kus hudebního fetišismu?
To je vlastně další spojovací moment festivalu: vybíráme kapely od těch nejlepších malých labelů, který jsou uznávaný a už evidentně něco dokázaly: Sub Pop, Dead Oceans, Constellation, Carpark, Not Not Fun... Hodně kapel, který přivážíme, jsou vlajkový lodě těch labelů, jejich největší hvězdy: třeba Vivian Girls jsou hlavní hvězdy značky In The Red, podobný je to s Rainbow Arabia...
Je mezi prvním a druhým ročníkem nějaký zásadní rozdíl?
Vloni se to strhlo narychlo: taky proto jsme hodně čerpali z lineupu polskýho festivalu Off, který se konal ve stejnou dobu - měli jsme s nima společných asi šedesát procent programu. Letos jsme si vybírali dýl a víc podle sebe. Mimochodem, ve stejným termínu jako my se koná americkej festival Pitchfork...
... jeden z vůbec největších na americkém kontinentě.
Když se kouknu na náš lineup, tak nejmíň půlka by se na Pitchfork se ctí hodila: rozdíl je, že jejich rozpočet s naším se nedá srovnat. Tam to táhnou kapely jako Modest Mouse, který mají desetinásobný honorář, než kolik stojí celý Creepy Teepee. Psali jsme třeba skupině Explosions In The Sky: chtěli padesát tisíc eur. A teď si vem, že u nás na ně nakonec stejně nepřijedou tisíce. Nevím: zatím se to u nás nedá dělat.
Konáte se taky ve stejném termínu jako Colours Of Ostrava. Pokládáte je za konkurenci?
Vůbec ne. Colours se už docela vyprofilovaly: pop, world music, trochu experimenty. My jsme pro jiný lidi. Taky je to festival velkýho tepu: a já bych si přál aby si lidi oblíbili Creepy Teepee i pro určitou intimitu. Aby třeba kvůli tomu přijeli na blind. Sám na festivaly nejezdím, byl jsem dvakrát v životě. Jednou na německým festivalu MELT pro dvacet tisíc, když tam hrála Björk. Už bych nejel: i když tam hrajou lidi, co se ti líbí, tak to kazí atmosféra davovýho šílenství.
Jak vlastně došlo k tomu, že Středočeský kraj dal příležitost ke vzniku nejzásadnějšího zdejšího festivalu pro světový nezávislý pop?
Vedení, GASKu, ředitel a kurátoři, mají ambici, aby jejich instituce prezentovala novátorský směry v umění obecně. Mají svoji sbírku, léta budovanou, ale taky chtějí ukazovat současný věci ze světa. Když se rozhodli, že budou pořádat i hudební festival, hledali někoho, kdo v tom má trochu přehled. Ondřej Chrobák, kurátor GASKu, oslovil nás.
Tenhle týden jste křtili album kapely Dné, které jste vydali na AM Discs. Vydali jste ho na kazetě, koupil jsem si exemplář označený 4/100. Žijeme v době, kdy nové české album zajímá jenom sto lidí?
Nechci mít přehnaný očekávání. Myslím, že ještě stovku můžeme časem dovyrobit – v případě velkýho zájmu. Ale ty počty odpovídaj. V době stahování... Vydat dneska český kapele cédéčko mi připadá zbytečný. Maximálně vinyl.
Vracejí se dnes muzikantům vůbec výdaje za nahrávku?
Jde o přístup: někdo na tom chce vydělat, někdo to má jako koníčka, někdo si na nahrávku našetří extra peníze. Nezapomeň, že čím dál víc lidí si natáčí muziku doma, to je i případ Dné: myslím, že celý album Eating A Wrapper Instead Of Candy vzniklo v obýváku.
Ale ne každé nahrávce přece stačí obývák. Není to zvláštní? Máme přístup k tolika záznamům, ale na YouTube jsou všechny obrazy trochu rozmlžené a zvuky zase zahuhlané.
Taky mi to někdy vadí. To je asi daň za to, co všechno je dneska možný.
Končí sezóna. Nikdy u nás nebylo koncertně tak husto jako v současnosti. Kolik koncertů jste za poslední rok uspořádali?
To po mně chceš moc. Pohybuje se to od dvou koncertů měsíčně po šest, sedm. Poslední dvě sezóny byly nejnašláplejší. Ukazuje se, že lidi nedokážou vstřebat tolik akcí. Dřív, kolem roku 2005, chodil dvojnásobek lidí.
Kde je chyba? Myslíš, že při důkladnějším oslovení by se u nás našlo víc posluchačů?
Možná o maličko víc, o dvacet procent. Ale jinak si nedělám iluze. Říká se, že alternativní kulturu sledují tři procenta populace.
Což neodpovídá praxi: kdyby na koncerty chodili tři lidi ze sta, bylo by pořád plno. Spíš ten tříprocentní poměr odpovídá volebnímu výsledku Zelených.
To jo. Předem jsem to tak odhadoval.
V současné době pracuješ na společných obrazech se sestrou, ale převládají hudební aktivity: Creepy Teepee, připravujete podzimní koncerty, děláš několik obalů alb. Vybavuješ si, jak se vůbec stalo, žes kromě výtvarnické existence začal organizovat koncerty?
Zásadní roli v tom hrála londýnská stáž. Viděl jsem tam hudební scénu ve stádiu zrodu, jak to funguje i na lidský úrovni. Chtěl jsem, aby to tu bylo taky. Pak za mnou přijeli Štěpán a sestra, mluvili jsme o tom a udělali společný rozhodnutí. Když jsme založili galerii, paralelně s tím jsme pozvali první muzikanty. Už když jsem se motal kolem squatu Ladronka jako teenager, už když jsem studoval umění, vždycky jsem si říkal, že je dobrý nějak se angažovat.
Když se řekne něco tak oficiální, jako třeba „občanská společnost“ - máš pocit, že vaše aktivity k ní patří?
Já nevim, to asi ne. Beru to tak, že se potřebujeme na něčem podílet.
A co výraz „underground“? Patří „vaši“ muzikanti k undergroundu?
Možná je to nějaký underground na druhou. U nás, když se řekne underground, tak panuje určitá představa. Předrevoluční romantická představa umělce. Ale dnešní underground je úplně někde jinde. Vyhraňuje se vůči hlavnímu proudu, odmítá splňovat požadavky, který jsou na hudbu a fungování ve společnosti kladený.
V Čechách je pomalu už tradicí, že malé subjekty, místo aby se spojovaly, na sebe nevraží. Jak bys komentoval spor, který se rozhořel mezi vámi a jinými hudebními promotéry, Silver Rocket? Vadí jim, že dramaturgujete festival placený z veřejných peněz a spojený se Středočeským krajem.
Já sleduju názory Silver Rocket co nejmíň. Zdržuje mě to od jinejch věcí. Abych obhajoval granty nebo veřejný peníze pro kulturu, to se mi zdá komický a zbytečný.
Myslíš, že politikové, třeba středočeský hejtman, si nemůžou přivlastnit výsledky vaší práce a využít je pro sebe?
Myslím, že politici moc netuší, že tam je nějakej festival a komu imponuje. Nikdy jsem nezaregistroval jejich zájem. Jako dramaturgové se s nimi nepotkáváme, a upřímně řečeno ani po tom netoužíme.
Tvůj kolega Štěpán Bolf někde napsal, že koncerty pořádáte i proto, abyste se s určitými lidmi setkali. Když máte rádi něčí hudbu, může být osobní setkání s lidmi, kteří za ní stojí, i zklamáním?
Často je to překvapivý, někdy příjemně, někdy míň. S některýma kapelama si dodneška píšeme, spřátelili jsme se. Kapely s Los Angeles bývají v pohodě, a taky kapely z newyorskýho Brooklynu - takoví Dragons Of Zynth třeba, kamarádi slavných TV On The Radio. Obecně jsou skromný a přijemný hlavně začínající kapely, ale potom třeba i velký lidi. Bill Callahan. A některý muzikanti jsou zas tak namyšlený a arogantní, že bysme je podruhý nepozvali, ani kdybychom věděli, že přijde hodně lidí. Kolikrát jsem kvůli tomu přestal poslouchat jejich hudbu.
Jak „svoje“ kapely ubytováváte, v hotelu?
Často spějí v našich bytech. Když chce něčí management pro hráče striktně hotel, dostane hotel. To je právě zajímavý (Jakub Hošek se směje, pozn.), sledovat je, jak reagujou na různý věci, na životní podmínky, třeba. Vidíme je nejen v backstagi, ale třeba i jak se tváří, když jich někdo složí pět do malý místnosti.
Tobě osobně nevadí spát po bytech s dalšími čtyřmi v pokoji?
Chacha, už docela jo. Ale tohle jsou často jednadvacetiletý kluci. Nevadí jim to, jsou skromný a chtějí poznat nový věci. Mně už je třicet.
Po sedmi letech, kdy pořádáte všechno s vlastními penězi a pořád balancujete kolem nulového zisku: nehlásí se už někdy únava?
Jsem ztahanej jak pes. Někdy už začíná chybět chuť dělat další věci. Vedeme teď kolem toho debaty, co dál. Nevadilo by mi požádat o grant: asi bysme nějakej i dostali protože máme určitý portfolio. Ale paradoxní je, že takhle uvažujeme ve fázi, kdy váháme, jestli vůbec pokračovat.
Psáno pro Orientaci LN, vyšlo 19/6/2010.
Žádné komentáře:
Okomentovat