Taktiky v dnešním popu jsou různé. Zatímco Lady Gaga oznamuje půl roku dopředu den vydání alba a slavnostně odtajňuje jeho čárový kód, britské ikony pozdního rocku Radiohead preferují minimální povyk: což je ovšem též efektní. Minulé pondělí skupina oznámila, že v sobotu vydá nové album. The King of Limbs nakonec „vyšel“ v pátek: posluchači mohou album v empétrojkách stahovat na stránkách skupiny, příznivci pevného nosiče si počkají do května.
Radiohead s albem vybafli po nezvykle dlouhé, téměř čtyřleté pauze. V roce 2007 se titul In Rainbows obratem proslavil: Radiohead „pohřbili“ starý zprostředkovatelský hudební průmysl, když nabídli album na svém webu a ještě navíc nechali na každém posluchači, jakou částku za stažení zaplatí. Propagace to byla bezkonkurenční, finanční úspěch už menší: systém připouštěl odeslat i nulovou částku, což se zhusta dělo.
Chybu už nezopakovali: za nové album se platí jednotně sedm eur nebo devět dolarů. Rychlá jednoduchá akce, k níž bylo uvedeno černobílé nízkorozpočtové video Lotus Flower s posedle tančícím Yorkem, vzbudila světový ohlas. Ještě pořád se po Radiohead ohlížíme, zda nezpůsobí další malou hudební revoluci.
Ospalý Yorke v pádícím světě // Marná sláva: Radiohead už dnes žijí život po životě. Pohřbili klasický rock jeho vytříbeně bolestnou mutací (OK Computer, 1997), uvítali se s elektroniky a oznámili jejich nástup na trůn (Kid A, 2000) – a pak už to vždycky byly jen sympatické příspěvky „pozdních“ Radiohead.
Na The King of Limbs jsou plně rozpoznatelní, což pochopitelně jedny potěší a druhé odradí. Rychlý, manicky nervní rytmus plyne jako otisk splašeného světa, do něhož se hlas Thoma Yorka vpíjí paradoxně zpomaleně a náměsičně (Bloom, Little By Little). Pro tohle doznání, že neumíme být kompatibilní se stroboskopickým rytmem civilizace, určitý typ publika Radiohead miluje.
Balada s klavírem a tiše tepajícím beatem Codex je nejrychlejší adept na hit. Lotus Flower má typicky dlouhou, meandrující melodii, jaké si fanoušci kapely dávno osvojili, takže nejednoduché nápěvy mohly znít sborem i na pražském Výstavišti. Abstraktnější intermezzo Feral si vystačí s rozstříhanými fragmenty Yorkova hlasu, ale nakonec je z toho motiv, na němž by mohla stát hudba k celému filmu. Všichni členové už odložili své „hlavní“ nástroje a víc se věnují elektronické produkci ve studiu. Kdo si chce užít Jonnyho Greenwooda jako kytaristu, ať radši sáhne po jeho soundtracku k filmu Norské dřevo, který vyšel (u klasické firmy Nonesuch) jen pár dnů před The King of Limbs.
Mezi skladbami opakovaně štěbetají ptáci – jednou v kombinaci s industriálním hukotem. Jejich přirozenost a odlehčenost se přesně pojí s charakterem desky, který leckoho překvapí. Vrstevnatý zvuk je sice vykoumaný, ale jsou to hlavně melodie a mix příjemného s divným, co činí sedmatřicetiminutového The King of Limbs nejvstřícnější deskou, co kdy Yorke a spol. natočili. A taky nejméně chmurnou: Bubáci na obalu alba se zdají být zneškodnění, odsouzení už jen k něžnému soucitu.
Problémem není hudba, ale osamění // Bude právě toto středobodem sporů o album? Radiohead natočili desku, která je na poslech překvapivě snadná. Působí prosvětleně a existenciální tíseň v hlase Thoma Yorka tu už nikoho nepřinutí sepisovat závěť: jen mírně vlaje v podtextu. Zdánlivě se tu neatakují nová hudební území. Ale možná přece ano: s lehkostí, jež je vlastní pronikavým talentům, posouvá kapela k mainstreamovým posluchačům impulsy, které přinesla poslední dekáda. S OK Computer a Kid A Radiohead přinášeli futuristická, jakoby z nebe spadlá alba; v roce 2011 spíš bystře syntetizují. Mladí hipsteři, které odradí už jen Yorkovy letošní třiačtyřicátiny, desku nejspíš shledají málo souznící s trendy: jenže Radiohead nesouzněli nikdy, což je grunt jejich kariéry.
A také jejich osamělosti. Skutečným problémem dnešních Radiohead není kolísavá invence, ale to, že se tak trochu vyšachovali ze hry. Přijali roli alternativních králů scény, mladších U2, a výlučnost je odřízla od živé sítě dění. Méně slavné kapely pro ně nejsou dost na úrovni, hvězdy jim zase smrdí přisluhováním kapitalismu. Tu a tam sice vyšlou po webu ekologickou výzvu nebo požádají, aby dva tisíce příznivců přišlo vytvořit živý obraz na aktivistickou uměleckou akci. I vstřícnost k amatérským autorům koncertního filmu Radiohead In Prague byla milá. Ale v dekádě rovnostářství a propojení, kterou koneckonců pomohli definovat heslem „it´s up to you“ (tedy – je jen na vás, kolik zaplatíte za naši desku), je to málo.
Proto pro Radiohead nebude snadné s novým albem skutečně zaujmout – a to přestože z hlediska hudby by to neměl být problém. Pokud nechystají odchod ze slonovinové věže, pak jejich klidné pobývání stranou, podobné introvertnímu, nakonec vždy skeptickému vokálu Thoma Yorka, bude hlavní překážkou mezi nimi a novým publikem. Ale co: třeba jen mají z naší doby pocit, že budoucnost nespočívá v sebepropagaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat