Nixon v Číně

LN, 12. února // Tentokrát o „CNN opeře“, kterou dnes uvede třicet českých kin

Když na operní scéně tančí prezidenti dvou velmocí a k tomu Henry Kissinger, evidentně jde o dílo, u nějž lze čekat diskusi nejen o hudbě. Opera Nixon v Číně, kterou v roce 1987 napsal americký skladatel John Adams, skutečně po léta vzbuzuje debatu: aktuálně je jediným současným opusem sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery do digitálních kin celého světa. Právě dnes od 18.45 ji uvede na třicet českých biografů od Chebu po Jihlavu, s centrálou v pražském Aeru a Světozoru.

Diváci a posluchači, kteří půjdou prověřit inscenaci slavného režiséra Petera Sellarse (premiéru měla před deseti dny), by neměli čekat setkání s vyhroceně politickým dílem. Což je možná podivné, uvážíme-li, že Adamsova opera se točí kolem šesti ústředních postav historického setkání v roce 1972: Richarda Nixona a jeho ženy Pat, Maa Ce-tunga s manželkou, Henryho Kissingera a čínského premiéra. Ale postminimalistický autor Adams dal summitu v temných dobách studené války volné, lyrické rysy, jako by chtěl v politické poradě, kterak společně postupovat proti Rusům, jemně vyzdvihnout moment poezie a bezděčného humoru.

Už první ze tří aktů napoví, že opera je také o obtížích komunikace. Když na pekinském letišti přistane letadlo s Nixonovými, následuje ceremoniál, při němž se představují nezapamatovatelné postavy a zní čínská budovatelská píseň Tři hlavní zásady disciplíny a osm bodů, jimž věnovat pozornost. Při prohlídce Maovy studovny hovoří Nixon v mírotvorných klišé; Mao oproti tomu doufá, že spolu budou diskutovat o filozofii a mluví v hádankách. Setkání nelze nazvat zrovna úspěšným: ještě že večer politikům rozváže jazyk hostina a noční večeře probíhá v sérii přípitků na přátelství mezi národy: na prezidentský summit to není zrovna státnicky významné, ale aspoň se tu zpod masky ukáže trocha lidskosti.

John Adams a jeho libretistka Alice Goodmanová nikdy netlačili na pilu, co se týče politických motivů. Známe to už z opery Smrt Klinghoffera o teroristickém únosu lodi a izraelsko-palestinském konfliktu, kterou uvedlo Národní divadlo (2003). Násilí a smrt rukojmí tu ústí do zpomalené meditace nad střetem pravd, disputace s úryvky textů ze svatých knih. Nixon v Číně je pozemštější: Adams jako by v samotném politickém protokolu, v diplomatické konverzaci, jež má víc pravidel než smyslu, spatřoval paralelu s kodifikovaným stylem klasické opery a operety. Opera se ztuhlým zdvořilostním úsměvem naznačuje, že při setkání nemohou politikové ráže Nixona a Maa nic změnit: mohou si jen společně zatančit foxtrot, což samo o sobě může oddálit vyhlášení války.

Právě onen prezidentský foxtrot se stal nejznámějším místem opery: Adams ho upravil do koncertní skladby Předseda tančí, jež se hrává samostatně. První kritiky neměly pro spojení politické loutkárny s minimalem pochopení: „Pan Adams udělal pro arpeggio nejméně tolik, co McDonald´s pro karbanátek,“ napsaly po premiéře New York Times. Ale časem se média shodla, že mezi dnešními operami vyniká Nixon v Číně jakousi vlídností a srozumitelností, která ho může spojit se širším publikem. Chcete-li vidět, jak vypadá opera na prahu 21. století, zkuste Nixona, sugerují často média a bilance. Adams tu také založil proud „CNN oper“: po něm přišli další autoři s operami plnými faktů Harvey Milk či „X“ (o Malcolmu X).

John Adams bývá pokládaný za postminimalistu. To znamená, že čisté metody Philipa Glasse promíchal s emocemi, symfonismem a konzervativními postoji. Jeho hudba se tak stala přístupnější, což mu pomohlo nejen u publika, ale i v institucích. Během dvaceti let se z něj stal „národní“ autor. Získal Pulitzerovu cenu za skladbu, v níž se vyjmenovávají jména zemřelých z 11. září: umělecké důvody by se pro tu cenu shledávaly obtížně. Foxtrot dvou prezidentů připomíná časy, kdy patřil k čerstvému, inspirovanému americkému umění.