Ten druhý Cimrman

V letech, kdy Hospoda Na mýtince a Dlouhý, Široký a Krátkozraký byly už kultovními kusy, se – k překvapení mnohých – vynořil druhý cimrmanovský soubor. Nová reedice alba Jazzman Cimrman připomíná příběh „druhé party“ s Karlem Velebným a Jiřím Šebánkem.

Ten čin připadl tehdy leckomu donkichotský či možná až nevhodný. Po více než deseti letech existence populárního Divadla Járy Cimrmana se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem se ohlásil jiný „badatelský tým“, který hodlal šířit slávu českého génia – fiktivního, a přece po stovkách odehraných představení velmi reálného. Objevily se i komentáře, že spolek Salon Cimrman chce parazitovat na slávě, kterou dlouholetou aktivitou vydobylo liptákovskému všeumělu „velké“ divadlo.

Z toho omylu byl ovšem vyveden každý, kdo si o Salonu něco zjistil. Scenárista Jiří Šebánek (1930 – 2007) tu chtěl navázat na mystifikaci, kterou v šedesátých letech vymýšlel společně se Svěrákem. Humor kolem Cimrmanovy postavy cítil vždycky jinak než autoři Vraždy v salonním kupé, což bylo v představeních Salonu zřejmé. Odehrávala se v menších klubech a na alternativních scénách, popularitou Divadlu Járy Cimrmana nemohla konkurovat a nejspíš ani nechtěla. Věhlas byl pak už úplně lhostejný hudebníku a jedinečnému neherci, který byl hlavním trumfem Šebánkova Salonu: Karlu Velebnému, který zčásti vystupoval pod pseudonymem dr. Evžen Hedvábný.

Svěrák a Sinatra v koruně kaštanu // Všechno začalo v šedesátých letech rozhlasovým pořadem, který se rychle proslavil. „Přímé přenosy“ z Vinárny U Pavouka byly založeny na faktu, že v rozhlase je dění jen slyšet a ne vidět: tak si mohli Zdeněk Svěrák, Jiří Šebánek a další spoluautoři vymyslet „nealkoholickou vinárnu“, odkud kromě vlastních promluv uváděli „z reportérského čihadla v koruně kaštanu“ Louise Armstronga či Ellu Fitzgeraldovou, jako by v pražském podniku skutečně vystupovali. „Lidem bylo v té iluzi s námi dobře,“ shrnul později Šebánek atmosféru spiklenectví kolem mystifikace na pokračování. V sešněrované době nabídla Vinárna U Pavouka konspiračně přivřené oko všem, kdo bez komentáře sdíleli výmysl absurdní, neškodný, imaginativní. Jako squatting v oficiálních médiích to byl čin téměř montypythonovský: autoři na chvíli změnili samotný kód fungování Československého rozhlasu. Se zadostiučiněním vzpomínají na dopis méně pozorných posluchačů, kteří objednávali rezervaci U Pavouka pro třicetičlenný pracovní kolektiv. Scenáristé jim odpověděli, že podnik je bohužel vyprodán dlouho dopředu.

V dialozích se tu poprvé objevilo jméno Járy Cimrmana: Šebánka prý zaujalo příjmení tehdejšího hokejisty. Cimrmanem byl nejprve svérázný řidič parního válce a umělec (do vedlejších rolí si autoři ve „formanovských šedesátých“ s chutí brali neherce, třeba pomocný personál z Československého rozhlasu). Ale den před Štědrým dnem roku 1966 oznámil ve vysílání dr. Hedvábný, tedy vibrafonista a špičkový jazzman Karel Velebný, že v Liptákově byl učiněn senzační objev Cimrmamnovy pozůstalosti. Bohužel, „pyrotechnik Šťáhlavský otevřel truhlu tak nešťastně,“ že dílo génia bylo s objevením zároveň z velké části zničeno. Zbyly jen fragmenty, které cimrmanologové přibližovali veřejnosti.

Domácí zabijačka a rozdvojení Cimrmana // Objev, který byl zároveň zánikem, veřejně známý Velebný, který vystupoval jako Hedvábný… To všechno byly paradoxní a absurdní motivy, které se u „druhého Cimrmana“ udržely i v osmdesátých letech. Vedle Šebánkových textů na tom mělo zásluhu i tajemné, minimalistické neherectví Velebného, který (věrný návykům z jazzu) na scéně občas raději improvizoval, než by se držel předepsané formule. Díky tomu, že myslel víceméně permanentně ve slovních hříčkách a elegantně usvědčoval své partnery v dialogu z vágního myšlení, bylo sledování Velebného zážitkem. „Nehraj při hraní!“ – tak podle Velebného zněla poslední věta Cimrmanovy příručky pro hudebníky. Sám se jí bravurně a s lehkostí držel jako jazzman i jako (ne)herec.

Jiří Šebánek přišel v roce 1966 s myšlenkou založit Divadlo Járy Cimrmana, patřil do něj však jen tři roky. Napsal Domácí zabijačku (1968), vůbec jedinou hru, která nezůstala na stabilním repertoáru. Šebánek totiž v roce 1969 pro neshody divadlo opustil a své drama „odnesl“ s sebou po čtyřiatřiceti reprízách (slušný počet, že?). Až v roce 1980 ohlásil, že jako cimrmanolog pokračuje – a to s podporou Karla Velebného jako distingovaného partnera, skladatele, kapelníka a zpěváka.

Jára absurdnější a temnější // Když Karel Velebný spustil s jazzovým kvartetem píseň Vyměním zubní protézu, zn. Z úst do úst, divákům bylo jasné, že se ocitli na trochu jiném Cimrmanovi. „Hudebně zdravotní seminář“ Jazzman Cimrman měl sice známou formu badatelských příspěvků, dokládajících, co všechno Cimrman ve skutečnosti vynalezl a způsobil - tón se však od seancí Smoljaka & Svěráka lišil. Tohle byl Jára Cimrman absurdnější, temnější a nevypočitatelnější. Nezajímalo ho rozeznívání motivů národní povahy: spíš se tu v bláznivých eskapádách předvádělo myšlení, které si nárokovalo svobodné přemety a nečekané úskoky. Když se Šebánek zeptá Velebného, zda by mohl přehrát část Cimrmanovy skladby, Velebný korektně a minimalisticky odvětí: „Mohl.“

Takhle stručný Jazzman Cimrman pochopitelně není vždycky. Šebánek líčí, jak se génius zasloužil o vznik jazzu při svém pobytu v Tibetu a jak souvisí s vynálezem saxofonu. Některé zápletky nesou stopy stylu absurdního divadla: třeba ta, jak v sobě Cimrman objevil zázračnou schopnost zaskakovat za přátele a sousedy při operacích, čímž přišel víceméně o všechny orgány. Poezii paradoxu v sobě nesou i písňové texty, často klikaté a členité: „Kousni mě do mého obličeje / nebo radši do toho svého vlastního / jde o to jestli nespíme / ačkoli to také není špatné / v posteli…“

Šebánek nevyškrtával slabší vtipy, nebyl silný dramaturg a externího spolupracovníka neměl. Proto jeho Cimrman na lepších místech působí nespoutaně a nevypočitatelně, ale ve slabších chvílích se rozpadá. Téma nemocí ústí v představení do různých poloh: od černého humoru přes recesisticky nechutné, překvapivé polohy („S výjimkou tasemnice nemám vyživovacích povinností…“) až k docela silným narážkám na lidskou pomíjivost a smrt. V kruťácké písni Epidemia mia, litanii, jež vyjmenovává infekce a choroby, Velebný jako by vlídně oslovoval rány osudu, které jsou člověku životem vnuceny.

Někdy to vypadá, jako by nejlepší repliky schovával „docent Šebánek“ pro „doktora Hedvábného“: pravda, tu a tam si je důvtipný Karel Velebný zčásti sám vymyslel. Dával jim svým podáním minimalistickou komiku interpreta, který je opakem nastrčeného, směšně jednoduchého neherce: toto byla osobnost, z níž jsme na scéně viděli jen špičku ledovce.

K životu se Velebný probouzel hlavně v písních. Mimo ně stručně odpovídá a glosuje „výklad“, jako by věděl, že všechno je jinak a trochu ho obtěžovalo opravovat pomýlenou perspektivu kolegy. K Cimrmanově hudbě pro tibetské vojsko Velebný poznamenává: „Říkali tomu pochod, ale ve skutečnosti to byl pohov. Já osobně si myslím, že to byly spíš takové myšlenkové pochody.“ Podobně vymknuté je i jeho objasnění zápletky s vynálezem kuželek a trestanci, odsouzeném za simulování a hypochondrii, který byl jednonohý a mohl tak znázorňovat lichou devátou kuželku.

Patrně jen muzikanti a nejpozornější diváci mohli ocenit pasáž o osudech partitur Cimrmanových „neopakovatelných improvizací“, které po letech přehráli takoví jako Miles Davis. Improvizace totiž, jak známo, nemůže putovat od hráče k hráči jako skladba zapsaná do not.

Šebánkův Salon vystupoval později s dvěma dalšími tituly: Cimršantán a Šťastné a veselé Cimrmánoce. Karel Velebný ale za své poslední podstatné slovo k liptákovskému géniovi pokládal Jazzmana Cimrmana. Supraphonská reedice nyní zpřítomňuje pozapomenutou nahrávku po dlouhých letech. Už pro Velebného enigmatický zpěv absurdních textů stojí za zájem: i když si ji užije jiný typ publika než ten, který zná zpaměti repliky z Dobytí severního pólu.

Cimrman jako urbánní mýtus // „Ten druhý Cimrman“ měl ještě jiný význam než jen rozšíření cimrmanovských aktivit. „Rozštěpení“ přiblížilo Cimrmana moderní postavě z „městských mýtů“, o níž mluví různí lidé v různých verzích, přičemž nikdy nezjistíme, která je pravdivá: nejspíš žádná. Cimrman se přiblížil „open source“, zdroji, k němuž může každý podotknout své.

Smoljak & Svěrák s dlouhou scenáristickou praxí byli mezi cimrmanology nedostižnými dramatiky. Ale osobnost Velebného jako by přímo přicházela z Cimrmanova světa: a géniův svět je zblízka vždycky méně roztomilý a víc nepochopitelný, obtížný, pro leckoho nesnesitelný. Smoljak & Svěrák byli lepší vypravěči: avšak Karel Velebný byl duchem skutečnější Cimrman.

Jazzman Cimrman. CD s vystoupením Jiřího Šebánka, Karla Velebného a doprovodné skupiny z roku 1985 vydal v reedici Supraphon, 2011. Další doporučený poslech: CD Vinárna U Pavouka (Svěrák, Šebánek, Velebný), Radioservis, 2009.

*****

Jméno Jiřího Šebánka (1930 – 2007) je poměrně málo slavné – na to, jak notoricky známí jsou Bob a Bobek, které vymyslel spolu s Jaroslavem Pacovským. Podílel se i na večerníčkovém seriálu A je to, jako dlouholetý zastánce práv zvířat přinesl do ČT námět na pořad Chcete mě?. Napsal knihu s trumpetistou Lacem Déczim a také hraný film inspirovaný Décziho osudem Volná noha (1989). Je podepsaný pod řadou cimrmanovských knih (Já, Jára Cimrman, Byli jsme a buben). „Vždycky na něj budeme vzpomínat jako na otce zakladatele,“ prohlásili Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, když Šebánek před čtyřmi lety zemřel.

Karel Velebný (1931 – 1989) je pokládán za otce českého moderního jazzu. Vedl skupinu SHQ (nazvanou podle Divadla Spejbla a Hurvínka, kde zprvu vystupovala), byl významným skladatelem i pedagogem. Hrál především na vibrafon, v cimrmanovských představeních na klavír. Jeho záliba ve slovních hříčkách se projevovala i v názvech skladeb (U dámského dvora, Pět dodeka). Jako svébytný herec vystupoval jen v cimrmanovském prostředí. Zemřel na jaře roku 1989: o pár měsíců se nedožil jak pádu totality, tak vydání sborníku Byli jsme a buben, kde jsou shrnuty i jeho cimrmanovské příspěvky.