Co asi budou znamenat severoafrické revoluce dnešních dnů pro kulturní dědictví oněch zemí? Příběh jedinečného konžského orchestříku Konono No. 1, který dnes vystoupí v pražské Akropoli, je taky svázán s proměnami Afriky. Story muzikantů z Kinshasy by se mohla jmenovat „Z bláta do louže“.
Mají na kontě cenu britské BBC, spolupráci s Björk a album Tradi Mods versus Rockers, na němž jim loni vzdali čest současní hudebníci Animal Collective či Juana Molina. Kapela z konžské Kinshasy upoutala nepochybně proto, že ukázala, jak tradiční kmenová hudba žije dál uprostřed industrializace. Šéf skupiny Papa Mingiedi vždycky bral materiál ke stavbě nástrojů z odpadu. V šedesátých letech navíc začal vybírat z vraků aut magnety: podomácku vyráběl mikrofony a zesiloval zvuk „likembé“, drnkacích skříněk, jejichž témbr a ladění jsou základem kouzla jeho hudby. Rozkřiklo se to a putovali za ním muzikanti z celého Konga: každý chtěl hrát jako kapela Konono, s megafony, hlasitě, i když z nezbytí lehce „chrchlavě“. Vyrojily se podobné kapely se spontánními názvy Konono No. 2 či 3. Na Miingiediho originál zbyla jednička.
Právě nedokonalý zvuk „afrického industrialu“ nadchl kapely jako Tortoise či The Ex, které vytáhly „kongotroniky“ na mezinárodní turné před publikum alternativy a současného umění. Zároveň se o muzikanty postaral belgický label Crammed Discs, zakořeněný na scéně world music. Je poněkud paradoxní, že zájem Západu o africkou „modernu ze smetiště“ pomáhá udržovat tradiční muziku. V Demokratické republice Kongo lze dnes studovat na konzervatoři Debussyho skladby. Ale šamanistické kmenové rituály, z nichž vyrůstá tamější hudba, jsou dnes prohlašovány za satanské praktiky. Důvod? Při pádu dlouholetého diktátora Mobutu (1996) získaly velkou moc křesťanské organizace, které dnes silně určují vývoj v Kongu.
Belgický producent Vincent Kenis má u kapely ambivalentní roli. Žít měsíce ve vedru a nepohodlí Kinshasy vyžaduje velmi osobitou umanutost, která je jistě nutná i v komunikaci s hudebníky-naturščiky. Zároveň Kenis sestříhává a krátí tracky tak, aby je spolklo západní publikum. Hledá a iniciuje „proměny“ kapely, protože se obává, že trh by jinak ztratil zájem. Není to snadné: Mingiedi hraje s různými muzikanty už padesát let v jediném stylu a svět, kde se pro kontrast mění zaměření jednotlivých elpíček, je mu cizí. Poslední album Assume Crash Position jednu malou obměnu dobře vyhmátlo: končí komorně, výjimečným sólovým hraním Mingiediho.
Dnešní Konono No.1 jsou tedy lapení mezi několikerou nepřízeň osudu. Doma v Kongu se tradiční hudbě nedaří, dokonce ji importované křesťanství očerňuje jako věc od ďábla. Koncertní šňůry na Západě jsou zase poznamenané touhou publika po exotismu. Až půjdeme dnes v Praze tančit na jedinečný zvuk Mingiediho nástrojů, mějme na paměti, že kapela se nemůže rozjet do transovního proudu trvajícího třeba hodinu v kuse. Pokud by to udělala, většina publika by se začala nudit, manažer by nebyl rád a příští západní angažmá by byla ohrožena. Ach jo – někdy se osud motá v kruhu mnohem pitomějším, než jsou podmanivé smyčky afrických motivů.
Pavel Klusák
Žádné komentáře:
Okomentovat