Oslovit národ, vystavit účet své zemi? Co je to za obskurní myšlenku? Nacionalismus se stal natolik bizarní ideou, že ho rocková písničkářka PJ Harvey přijala do své ambivalentní hry na albu Let England Shake.
Posluchači popu jsou – přes zdánlivý svobodomyslný vkus – nakonec často vedeni generačním souzněním, za nímž už padá závora. Proto i pro zpěvačku, kytaristku a tvůrčí solitérku Polly Jean Harveyovou platí, že klíčové publikum si získala v devadesátých letech, v rozkmitu od syrových počátků (Dry, 1992) k elegantně salónnímu blues na albu To Bring You My Love (1995). Ale následná série proměn ji jednou za čas připomene: jako tu, kterou nelze nepočítat do pop-music, ale která jedná s až ignorantskou tvrdohlavostí.
Proměny Beefheartovy přítelkyně // Nepatří mezi klasiky, kteří především opakují, v čem dosáhli mistrovství. „Když začínám psát nové album, moje východisko zní: jak se co nejvíc vzdálit
tomu, co jsem natočila naposled?“, řekla v rozhovoru. Za páté album Stories from the City, Stories from the Sea získala hudební cenu Mercury, tehdy prestižnější než dnes. Ovšem předání se konalo jedenáctého září 2001 a PJ Harvey, ubytovaná ve washingtonském hotelu pár bloků od hořícího Pentagonu, pochopila, že tahle pocta jí není tak úplně přána. Jednou ze čtyř osob, kterým posílala k poslechu nové nahrávky, byl – nedávno zesnulý – Don Van Vliet, čili Captain Beefheart. Stories from the City… s hostujícím Thomem Yorkem se mu prý moc nelíbily, zato byl příznivcem extrémního Uh Huh Her (2004), výbušného, nejméně „ženského“ ze všech Pollyiných alb, s drážním lomozem kytar a zuřivým primálním křikem v písních jako Who The Fuck?.
Překvapivá, nežánrová a v mnohém úchvatná byla proměna při návratu v roce 2007. Harveyová se vrátila s albem White Chalk do rodného Dorsetu, krajiny „bílé křídy“. Sklepala ze sebe návyky a zdánlivé jistoty dospělosti: jednoduše tu brnká na klavír, hraje na citeru, zpívá vysokým „kolednickým“ hláskem ve snaze o čistou intonaci beze stop rockové minulosti. Důkladný psychoanalytický návrat před začátek dospělého života, k jeho kořenům a motivacím, vyšel úžasně: hudebně se dotkl anglické lidové písně od nadpozemské čistoty až k tichému hororu mezi řádky balad.
Polly Jean Harveyová tu potvrdila, že může risknout dost excentrický rámec a přece uspěje. Nyní, rok po dovršené čtyřicítce, se vrací zase v jiné podobě. S vůbec prvním albem, na němž se nerozhlíží dovnitř sebe sama, nýbrž ven. Konkrétně po stavu svého národa.
Zpropadená Evropo, chci zpátky svou Anglii!// Když se vloni na jaře objevila v britské televizi, překvapila PJ Harvey, když se rozpovídala o tom, že inspirací je pro ni teď Anglie a dějiny národa. V předchozím psychogeografickém výletu do Dorsetu, krajiny dětství, bylo místo napůl metaforou. V písních z Let England Shake o žádný přenesený obraz nejde: zpěvačka, která se od debutu neprvoplánově obnažovala v obrazech fyzické lásky, rozchodů a ztrát, dala náhle průchod svému zájmu o politiku a společenské klima.
Používá k tomu „velká slova“, jako by chtěla otestovat, zda v nich dnes ještě zbyl obsah, který dokážeme sdílet. „Ať se Anglie otřese!“ zpívá v titulní písni. „Je obtěžkaná mrtvolným tichem, bojím se, že zas bude prolita krev!“ Nehraje se tu na keltskou rytírnu ani na morální nátlak, Polly Jean je podivuhodně věcná a doprovod Johna Parishe, Micka Harveyho a producenta Flooda má patřičnou střídmost. „Zpropadení Evropani, chci zpátky do Anglie!“ zní v písni Poslední živá růže (The Last Living Rose). Hned tři písně se dotýkají bitvy u Gallipoli, kde v roce 1915 v krátkém, špatně připraveném útoku na Osmanskou říši našla smrt většina australských a
novozélandských jednotek britské armády. Zhouba může začínat v populistických řečech (The Words That Maketh Murder, Slova, která vraždí) a končit na poli padlých, po němž se po letech prochází vdova a dělí svou pozornost mezi pořád přítomnou smrt a nepotlačitelnou krásu přírody (On Battleship Hill, Bojiště na kopci).
Představme si, že by někdo z české scény dnes se vší vážností věnoval (post)rockové album bilanci stavu národa (vyjma Daniela Landy, který tak činí pravidelně). Pravda, nemohl by do něj s hořkostí zaplést kolonialistickou minulost jako PJ Harvey, ale dokážeme si představit, že by to neskončilo totální nepatřičností?
Harveyové se daří díky tomu, že o svém tématu jednak nepochybuje a jednak ho tvrdě testuje hudbou. Dává ztroskotanému národnímu snu hudbu energickou, atakující, nezlomnou. Refrén „let it burn, let it burn“ („spalme to“) je stejně zlověstný jako pyromansky rozohněný: může připomenout Toma Waitse a jeho válečnický kulhavý pochod s názvem Vztyčte ten hadr. Paradoxní mix emocí zatím sklízí v západních médiích recenze, které – řečeno tupými čísly –úspěšnost alba cejchují na osmdesát až sto procent.
Většina písní vznikla s nástrojem, který stojí za poznámku. Umělkyně ho kdysi zakoupila ve východním Německu, aby utratila nesměnitelné marky. Zvláštní druh citery, patentovaný a vyráběný od dvacátých let pod názvem autoharp, působí v popu jako svérázný, tolerovaný cizinec. V Anglii citera evokuje dřinu školních děcek, které se na ni po generace učí v liduškách, často pochopitelně bez nadšení. Citera má své místo v tradiční muzice: hrála na ni třeba žena Johnnyho Cashe June Carterová. Pak už se nástroj vynořuje jen příležitostně: v sedmdesátých letech po něm jednorázově sáhli Led Zeppelin a Genesis, dnes ho křísí třeba britsko-pákistánská populární písničkářka Natasha Khan, jež si říká Bat For Lashes. PJ Harvey bere nástroj do ruky jako něco starého, v čem přece musel zůstat sediment pozapomenutých inspirací, přímějších a nezáludných hudebních časů, stopy zástupů obyčejných, neambiciózních muzikantů, snad i něco z „národního“ ducha. Po jejích dvaceti letech na scéně víme, že svým zdrojům naslouchá pozorně: zároveň je impozantní, jak se s citerou nemaže a dokáže do ní fláknout zkušeným forehandem kytaristky z generace Nirvany.
Ta, která přežila smrt rádia // Právě generace Kurta Cobaina byla historicky poslední vlnou, kdy se na vrcholek prodejních hitparád prodral rock. Na začátku devadesátých let ho ještě nepřeválcovala taneční elektronika a hiphop: hudební průmysl sázel na čerstvou krev s elektrickými kytarami, na MTV běžely klipy Sonic Youth a vydavatelé předkládali nahrávací smlouvy takovým, jako byla i PJ Harvey.
To byl ovšem život před nástupem internetu: scéna ještě nebyla tak roztříštěná a rádia či hudební televize měly větší vliv při vytváření nových hvězd. Rafinované Harveyové tyhle časy pomohly: zažila s nimi svou hvězdnou hodinu a získala širší popularitu, díky níž si dodnes může dovolit excentrické proměny. Začínala v době, která ještě posluchačům rádií dokázala vytvořit společné popkulturní vzpomínky: a při dobrém tvůrčím zdraví se dožila dneška, kdy už nic takového nefunguje. O to snáz se jí uniká k projektům, jichž se nikdy neprodá tolik jako milionového alba To Bring You My Love.
Zpěvačka, která nemá stálou kapelu a občas vystupuje zcela sama, se vždycky dokázala vymknout nálepkám a dobovým hnutím. Divoký temperament a samostatná rozhodnutí způsobily, že ji po debutu média stavěla mezi feministky a členky punkové vlny „riot grrlz“: obojí rezolutně odmítla, chtěla být naprosto svobodná v oscilaci mezi ženskou detailní empatií a mužskou fyzickou razancí. Tahle otevřená, tajemná, ve tvorbě výtečně rozprostraněná dvojtvářnost nakonec korunuje i pocit z „anglického“ alba. Harveyová se na počátku možná staví jako Matka Země, jako úpějící duch matky národa. Ale v „hluku a vřavě“ zápalu pro své téma nakonec volá a řve jako válečník v poli, kterého ideály dovedly až doprostřed zmatku a k osidlům smrti. Není to vůbec patetické volání – spíš hluboká naštvanost: „Ksakru, Anglie, kde to jsme a co tady zatraceně děláme?!“
Nakonec snad ještě poznámku k uvědomělé političnosti alba. Zpěvačka ji natolik zdůrazňuje, až je to podezřelé: vždycky otvírala písně několika tušeným významům najednou, a teď bychom měli přistoupit na hlásané „je to jen o jednom“? Možná, že příznivci osobně laděné hudby nemusejí album předem odkládat: vždyť při mapování duše může být celá Anglie vnitřní krajinou, plody lidského života mohou vyvanout do sirotčích existencí a ze všeho nakonec prýští „krev lhostejná a rudohnědá“…
Není asi nejvděčnější doporučovat desku, jejímž leitmotivem je beznaděj. Ale PJ Harvey ji artikuluje tak živě a v nepatřičně jasných barvách, že od alba spíš než v depresi odcházíme zmámení jedním lyrickým bigbítovým výkonem.
PJH: Mezi Nickem Cavem a Ibsenem
Českému publiku nezbývá mnoho nesplněných koncertních snů. Patří mezi ně však Polly Jean Harveyová (*9. října 1969), která k nám nikdy nedorazila: plánovaný společný koncert s R. E. M. byl před lety zrušen. K jejímu objevení přispěl legendární dýdžej BBC John Peel, který s ní opakovaně natáčel své Sessions. Po dvou albech začala PJ Harvey užívat zkrácený tvar svého jména. Rychle se stala ikonou nezávislé scény, její popularita se tu a tam dotkne mainstreamu. V roce 2001 získala britskou hudební cenu Mercury, pětkrát byla nominovaná na Grammy. Rolling Stone ji v roce 1995 jmenoval Umělkyní roku, čtenáři britského časopisu Q ji vynesli na první místo žebříčku ženských osobností v historii rocku.
Vedle vlastní hudby natočila duety s Nickem Cavem (s nímž ji po nějakou dobu pojil vztah), Trickym, Joshem Hommem, Markem Laneganem či Thomem Yorkem z Radiohead. Zahrála si „soudobou Marii Magdalenu“ ve filmu Hala Hartleyho Book of Life, napsala hudbu pro broadwayskou inscenaci Ibsenovy Hedy Gablerové (2009). Jako příležitostnou grafičku ji vloni přizval Francis Ford Coppola k práci na literárním časopisu Zoetrope.
K novému albu, jež vychází v pondělí 14. února, vyjíždí PJ Harvey na krátké evropské turné (Brusel, Paříž, Londýn, Berlín).
LN, Orientace, únor 2011
Žádné komentáře:
Okomentovat