Léta s Jožinem a šansonem

Ještě než vešel ve známost výraz „videoklip“, byly tu české „televizní písničky“. Když dnes na supraphonských DVD poprvé vycházejí archivní snímky Ivana Mládka a Hany Hegerové, je to svědectví o době a její zábavě.

Generace sledující Na stojáka a drobné komické příspěvky z webových streamů si těžko dokáže představit, jak mohutná byla popularita Ivana Mládka (* 1942) a jeho Banjo Bandu v druhé polovině sedmdesátých let. Důvod byl prostý: chytlavé písničky přišly do tak omezené nabídky, že zazářily o to víc, jakoby uprostřed pustiny. Dobovou situaci si ovšem Mládek nevymyslel a i bez ní by se daly těžko přehlédnout silné stránky Banjo Bandu: dixielandová kapela lehce evokující nedostupnou Ameriku, pohodářská ozvěna českého trempingu - a hlavně: předem nevypočitatelná směs humoru chytrého a svobodně blbého, od slovních hříček v textech Zdeňka Svěráka až po klukoviny a blbnutí Mládkova ansámblu.

Mládek se nyní dočkal toho, co už delší dobu máme k dispozici od Gotta, Vondráčkové, Zagorové a dalších hvězd předrecvolučního popu: Supraphon vydal DVD s archivními záznamy z Československé televize. Zase je to z velké části svědectví o tom, jak to chodilo v tehdejším ústředním médiu. Mládek jako nejpopulárnější muzikant-bavič sem byl připouštěn, kapela však musela hrát na playback - na tomto DVD ve všech případech, byť se situace „živého hraní“ neustále markýruje. Případné klipy měly minimální náklady a často minimalistický průběh, takže sledovat celý disk není žádný med. Dokumentace uvádí jména kameramanů a režisérů: ne už scenáristů „televizních písniček“, které občas působí jako „prostě jen tak něco“, méně důležitého než samotný fakt, že na obrazovce se na chvíli smějí objevit zástupci uvolněného humoru. Byla to absurdní doba: však také Mládkovy písně mnohdy vyrůstají právě z obecného konsensu-nonsensu, který říkal, že možné je nakonec všechno.

Józek z bagien: Český debil? //Jak víme, nedávno, ještě před smrtí Iva Pešáka, potkal zvláštní osud písničku Jožin z bažin (1978): v Polsku se „Józek z bagien“ rozšířil přes YouTube jako recesistický hit, cosi těžko uvěřitelného svou absurditou, a popularita vyústila v nové turné a nahrávku v polštině. Svou roli hrály i nesčetné parodie a verze polských amatérů; občas se přidali i profesionálové, viz satira o Donaldu Tuskovi a polských politických bratrstvech, která vznikla na Jožinovu hudbu v Kabaretu pod Wyrwigroszem. Když klarinetista a bavič Pešák letos v květnu zemřel, v Polsku vyšly obsáhlejší nekrology než u nás: Jožin patřil k aktuální živé popkultuře.

Klip s absurdními tanečky Mládkova ansámblu se dočkal od polských publicistů konkrétní interpretace: fascinoval prý Poláky ochotou dělat ze sebe voly, redukovat se na představitele veselé stupidity, ztělesňoval švejkování a postoj „já nic“, který údajně Čechům pomáhá projít moderními dějinami. Takový postoj zvenčí je přes všechnu nelichotivost pochopitelný, ba dokonce na něm nepochybně něco je. Je však jisté (a pro pamětníky té doby zřejmé), že tvoří jen jednu fasetu Mládkovy (švejkovské!) ambivalence. Kdybychom zůstali pouze u tohohle výkladu, byli bychom hotovi příliš rychle.

Když Mládkův ansámbl předstupoval na scénu v oblecích a s korektní poslušností, aby se záhy začali Pešák s Gerendášem prát, bylo v tom něco z němé grotesky i absurdního divadla. Naivně, ale poměrně očividně, přenášeli Mládkovci na pódium stupiditu a pokrytectví své doby. Únavnou vyprázdněnost husákovského socialismu, který už jen chabě předstíral, že věří tomu, co hlásá, sem přenášel v podobě jakési besídky dospělých-dětí. Vidíme je, jak se snaží vyhovět oficiálním pořadavkům na zábavu, ale nějak se jim to vymyká, protože nejsou o nic méně připitomělí než společnost, která od nich čeká „uvědomělou zábavu“.

Svěží bylo už jenom zapojení samotných muzikantů-neherců: mohli připomenout šedesátá léta, a přestože papouškovali několik naučených čísel, trochu přece jen vnesli chaos do nalinkovaných oficiálních médií. Výborní muzikanti Ladislav Gerendáš a Ivo Pešák („duo Džudy a Klerens!“ uvádí je Mládek jmény šimpanze a lva z dobového seriálu Daktari) se na pódiu pošťuchují a inzultují docela výrazně: Gerendáš, který hraje většího vznětlivce, Pešákovi rychle sáhne pod sako, vytáhne kšandu a střelí ho s ní do břicha; vzápětí ho chňapne za plnovous a otočí ho kolem jeho osy za vousy. Když mu (na stejném pódiu s Gottem) strčí prst do úst a cloumá Pešákem zaháknutý v koutku jeho dutiny ústní, je to tak překvapivé a na hranici nechutnosti, že tu nelze neuznat jisté extrémní postavení Banjo Bandu ve spektru české televizní zábavy.

Nebyl to jen únik do blbosti, co Mládek pěstoval. Byla to docela komplexní práce na několika různých rovinách humoru najednou, což by on jako bytostně instinktivní autor nikdy takhle neřekl. Gerendášovy poulené oči a bučící hráč na vlachu Jan Bošina (Kráva v mlékárně) by mimochodem neměli zastínit dlouholetou Mládkovu jemnější polohu: vyznání Zmalovaná(s polskou hudbou Jerzyho Ziembrovského) nebo melancholického Indiána, máme-li zůstat u obsahu DVD. Autor těchto řádků lituje, že sem nebylo zařazeno ani jeho oblíbené Pravdomluvné víno, krásná a zvláštní písnička, připomínající styl Oldřicha Nového, s níž Banjo Band svého času bodoval v Hitšarádě. Zato tu je nesmrtelná etuda v hře na samé hranici nudy Dáša Nováková: nezbývá než zopakovat přesný postřeh Přemysla Ruta, že záměrně přichcíplým blouděním dívek za kamarádkou, jež si „údajně zakoupila fantastickou halenku“, Mládek zcela vystihl bezčasí a marnost tehdejších normalizačních let. Je jedno, zda se tak stalo bezděčně: písňové svědectví nám tady zůstává.

Když ženská moudra psali muži // Písně Hany Hegerové mají pochopitelně úplně jiné ladění než Mládkovy, společná jim však byla dlouholetá pozice jakoby na hranici mainstreamového popu. Provázela je sice dlouholetá široká popularita, která se u Hegerové s časem proměnila v uznanou společenskou a kulturní hodnotu: to však nebránilo činitelům z médií, aby neschovali Mládka i šansoniérku pod dobové označení „menšinové žánry“. Tenhle výraz byl separatisticky vyhrazen pro jazz, písničkářství a další proudy, které byly vyhlášením „menšinovosti“ odstaveny od mnoha příležitostí prezentace. Především se tím podsekl jejich volný růst a dynamický vývoj: jako by bylo vědecky zjištěno, že toto bude okrajové jednou provždy. Dnes je podobně účelově užíváno slovo „alternativa“ a lze jen s otráveností registrovat, kolik zástupců kultury na tuhle segregační a manipulující terminologii přistupuje.

U klipového DVD Hany Hegerové by se snadno dal celý dlouhý článek vyplnit popisem, jak se zpěvačka tváří. Tvářit se, konkrétně dívat se zpříma „kameře do očí“, umí Hegerová lahůdkově, člověk si při tom až vzpomene

¨

na leckteré silné pohledy, které za život schytal a je za to vděčen. Jiří Černý píše v obsáhlém doprovodném textu, že právě ve zfilmovaných písničkách mohla Hegerová nabídnout publiku talent svého ne zcela naplněného snu: herectví. Tak to je: a většinou chudé aranžmá televizních songů dalo prostor zpěvačce, která dokáže upoutat jen výrazem tváře. Svody teatrálních praktik se jakoby dobře pojí se žánrem šansonu, takže Hegerová se už od šedesátých let stala domácí protagonistkou zpívání, kdy se za mikrofonem rozehrává „malé drama“ a nikoli nabízí osobní autenticita, jak ji vnímala a brala za svou veškerá autorská tvorba od písničkářů po dnešní nezávislé. Je pozoruhodné, že Hegerovou vzali mezi sebe v dokumentu Česká RAPublika hiphopeři, jimž také nechybí určitá teatrálnost a vyjadřování v gestech.

Nepřehlédnutelné jsou limity, které stavěly do cesty dobové televizní písně jakémukoli normálnímu pokusu zpěváků a zpěvaček vyjádřit něco prostě za sebe. Ukazuje to dokonce i dokument U Hany Hegerové (1968) s jedinečně kultivovanou kamerou Miroslava Ondříčka. Zpěvačka, tehdy hvězda po úspěchu v pařížské Olympii, mezi písněmi sedí a před kamerou „přemítá“ – o mužích, o pravdě, o štěstí... Vypadá to jako průhled za kulisy, do zázemí, kde vzniká výraz písniček. Ale na začátku filmu vidíme nepřehlédnutelný titulek „literární spolupráce: Dr. Zdeněk Mahler“, a tak je nám po celou dobu jasné, že zpěvačka, kterou bychom tak rádi slyšeli samu za sebe, zas musela být režírována a vylepšována poradci... Je to patrně i jemný ukazatel, jak to dlouho chodilo s možností sebevyjádření žen: chtěly-li pronést stanovisko, musely si je předem vybrat ve slovníku mužů.

U Mládkova DVD jsme konstatovali permanentní playback. Bůhvíproč, Hana Hegerová se svými dobrými doprovazeči zpívala v televizi docela často naživo. Dynamicky, v sedmdesátých letech trochu krotčeji, s postupujícími léty pak zase čím dál svobodněji. Přes dost krásných míst je výsledný dojem poznamenaný množstvím kompromisů a nedomrlostí, které musela tak silná a úspěšná osobnost snést od „spolupracujících“ médií. Škoda, že síla, jakou má v tom pohledu, se nepropálila i do samostatnějšího jednání, vizionářštějších natáčení, hledání jiných cest... Takhle si z celého kompletu Pasiáns odnášíme vedle písní dominantní sdělení: nedopustit znovu tak nivelizující časy, jako byly ty, vůči nimž se paní HH vymezovala melancholií a Mládkův BB bláznivou groteskou.