Věc Radiožurnál: Máme, co jsme si zvolili

K diskusi o hudbě na Radiožurnálu jsem se dostal náhodou. Pozvání od Rady ČRo jsem přijal v domnění, že půjde o soustředěnou diskusi skutečně o hudební dramaturgii - aniž bych předvídal, že kolem toho bude takové vzrušení a že je celá ta věc brána v rádiu jako součást napjatých vnitřních vztahů, animozit, kariér a frustrací. Jako své poslední slovo za diskusí jsem sepsal její shrnutí: během týdne po konání jsem myslel na to, co tam vlastně proběhlo za spor. Zdálo se mi, že když se odečte emocionalita projevu, pak je to docela jasný model, který se zároveň kryje s obecnějšími spory o dnešní (postdemokratickou) společnost. Následující text jsem pro Orientaci LN napsal i proto, že dost médií popsalo dění na veřejném semináři povrchně, senzacechtivě, nepozorně, neúplně, s naprosto nesouvisejícími titulky typu "Vondráčková, nebo Kabát?", což se v Karlíně skutečně neřešilo. Byli jsme svědky typicky dnešního sporu o charakter veřejného prostoru, domnívám se v textu pro LN (sobota 10. 12.).

Na podzim mě člen Rady Českého rozhlasu Petr Šafařík oslovil se žádostí, abych se jako moderátor zúčastnil veřejného semináře o hudbě na stanicích Českého rozhlasu Radiožurnál a Praha. Představil jsem si tehdy nějakou zasedačku, kde kolem stolu usedne pár účastníků a ti z rozhlasu se při té příležitosti se zájmem vyptají přizvaných externistů na názory a podněty kolem témat, jež se na půdě ČRo už delší dobu řeší. Zase jednou se ovšem ukázalo, jak mizerný mám odhad. Karlínské rozhlasové Studio A praskalo ve švech, všechno se přenášelo na web, i po čtyřech hodinách se hlásili o mikrofon další a další, mezi mediálními reflexemi byl i průběžný komentář v přímém přenosu. Někteří zástupci rozhlasu dali jednoznačně najevo, že se jim vůbec nelíbí, že Rada ČRo tohle setkání uspořádala.

Zkrátka: znovu se projevilo, že hudba je nejemotivnější ze všech druhů umění.

Diskuse, která se neměla konat // Předsedkyně Rady Českého rozhlasu Dana Jaklová v úvodním slově řekla, že podobná veřejná debata se ve veřejnoprávním rozhlase po léta nekonala. Jistě i proto mluvilo tolik jejích účastníků vášnivě až výbušně. Kritikové hudební dramaturgie Radiožurnálu cítili, že se rozhlas konečně otvírá dialogu a mění se v naslouchajícího partnera; insideři z rádia naopak po letech pohledu zevnitř reagovali tu hněvivě, tu s diplomaticky zdvořilou výřečností na kritiku stávajícího systému.

Když si v diskusi impulsívně vzal slovo moderátor a byvší šéfredaktor Radiožurnálu Jan Pokorný, svým „já jsem vám to říkal!“ navázal na výhradu, kterou (spolu s kolegy, šéfredaktorem stanice Petrem Součkem a hudebním dramaturgem Jiřím Brodským) adresovali hlavnímu organizátoru besedy, radnímu Šafaříkovi. Všichni shodně uvedli, že veřejná diskuse by se podle nich vůbec neměla konat, protože se tím poškodí „dlouhodobě budovaná“ značka Radiožurnálu a celého ČRo. V době, kdy mediální weby mají diskusní prostor pod každým z publikovaných článků, je to dosti ojedinělý názor. Paradoxní je, že Pokorný se ve své odpovědi radnímu Šafaříkovi nakonec velmi dobře shodne s názory Jana Buriana, jehož účast v diskusi tak ostře kritizoval. Hudební dramaturgie je odborná záležitost, má být přenechána expertům a „nesmí se řídit všelidovou anketou“ (Pokorný): naprosto tentýž apel vyslovil „z druhé strany barikády“ Burian – ovšem s přesvědčením, že všelidová anketa, tedy neodborně a povrchně zpracované údaje z testování posluchačské popularity, na Radiožurnálu ve skutečnosti už roky vládne. Kdyby se účastníci plamenné diskuse líp poslouchali, zjistili by, že si nakonec v mnohém notují. Kdybych byl jako moderátor pozornější, bylo by mi to došlo už ve Studiu A.

Nerozhoduje selektor, ale člověk // Nervovými body první části diskuse (s tématem Radiožurnál) se staly pojmy „testování“ a „selektor“. S dovolením přejdu rovnou k pointě. Pozornější laik měl během debaty možnost zjistit, že samotný fakt průzkumů a formálního užití selektoru (tedy softwarové databanky, do níž beztak sype písně člověk, ne program) nijak fatálně neovlivňuje charakter hudební dramaturgie. Rozdíl způsobuje jen lidský element: jestliže je pro testy písní předvybraná skupina posluchačů Radiožurnálu, Frekvence a Impulsu, je to dost určující kritérium. Jestliže v selektoru koluje žánrově či početně nebohatá nádivka (podle ředitelky zpravodajských stanic Hany Hikelové 891 písní), není to věc databáze, ale její lidské obsluhy. „Testy ovládají dramaturga, ne naopak,“ objasnil svou úlohu současný hudební dramaturg Radek Sedláček.

Kritikové jako Petr Dorůžka nebo Pavel Turek nakonec ani neoponovali samotnému užití selektoru: větší pestrost hudby a osobní zodpovědnost konkrétních hudebních dramaturgů, po nichž se tu volalo úplně nejvíc, se dají samozřejmě realizovat i se selektorem. „Máme výborné průzkumy, ale máme rezervy v práci s nimi,“ shrnul celou věc před koncem generální ředitel Peter Duhan. Škoda, že takhle syntetické myšlení nebylo v diskusi přítomné trochu víc.

Mimochodem, Petr Dorůžka mi po diskusi v mailu píše: „Jen pro ilustraci, osm set skladeb v selektoru odpovídá jednomu menšímu kufříku cédéček, které si DJ nosí na večerní párty - a nikoli na čtrnáctihodinovou štaci sedmkrát za týden. Rád bych upozornil ještě na jednu okolnost, která se v dosavadních diskusích zatím neobjevila. Selektor je velmi flexibilní software, s kapacitou desetitisíců skladeb. Pokud se stanice tedy samovolně rozhodne tu kapacitu snížit na několik stovek, nevyhnutelně tím vyvolává otázky, komu to slouží? Posluchačům jistě ne, ale pro těch několik šťastných vydavatelů, autorů či umělců je to něco jako hodně dobrá výhra v loterii...“

Radiožurnál a přímá demokracie // „Posluchači mají, co si sami zvolili,“ charakterizoval vedoucí oddělení výzkumu Českého rozhlasu Václav Hradecký skladby, jež dnes znějí na Radiožurnálu. Příchozí veřejnost reagovala smíchem – jenže svým výrokem dr. Hradecký nanejvýš užitečně nabídl paralelu mezi rozhlasem a naší obecnou situací v pozdně demokratické společnosti. I v politických strukturách moci přece „máme, co jsme si sami zvolili“ – ve víře, že přes všechny zápory nevíme o žádném lepším systému; přičemž kocovina z opakované staré písničky se nakonec podobá jak v politice, tak při poslechu zpravodajské stanice.

S odstupem týdne je snazší odečíst všechny projevené emoce, hodit je za hlavu a střízlivě „přečíst“, oč šlo v jádru rozhlasového setkání. Jednoduše se tu odehrál spor o charakter veřejného prostoru. Rozhlas veřejné služby se koneckonců v něčem podobá náměstí: obojí by mělo být uživatelsky příjemné pro každého z nás, přestože jsme tak různí.

Takový veřejný prostor může být formován s přednostní touhou přivábit co největší počet uživatelů: prakticky to znamená pokračování hrubozrnné práce s testy popularity, hledání nejnižšího společného jmenovatele pro masový vkus a bulvarizaci. Druhá cesta by znamenala formování nikoli podle populistických kritérií, ale skrze odborníky, kteří by vytvořili účinnou spojku mezi hudbou a potřebami moderního média 21. století. Tato varianta, ať už nastává v rozhlase nebo třeba urbanistice, vždy znamená převzetí osobní odpovědnosti: už se nelze schovávat jen za čísla z výzkumů, přestože i zde jsou výzkumy potřebné (jen se s nimi pracuje jinak). Dál tento aspekt znamená nejistý vliv na poslechovost: budoucnost ukáže, zda v zájmu kvality a „budování značky“ prosadí ČRo svou menší (finanční i politickou) závislost na kritériu poslechovosti.

Jistě: nejsvůdnější je hledat řešení kdesi mezi oběma póly a snít o kombinaci popularity a kvalitního obsahu. Právě dlouholetá nejasná míra obou ingrediencí ovšem přivedla hudbu na Radiožurnálu do situace, kdy – jak se potvrdilo v Karlíně – je jeho pověst mezi posluchači ještě horší, než je jeho faktický stav. Vypadá to, že bez skutečného rozhodnutí se jakákoli cesta dál neobejde.