Měsíc po básníkově smrti vychází vůbec první album naplněné autorským čtením Ivana Martina Jirouse: Magorovy labutí písně.
„Tohle si schovej a až umřu, vydej to. Konečně zbohatneš,“ řekl Ivan Martin „Magor“ Jirous dnešnímu vydavateli Plastiků a dalšího undergroundu, Vladimíru „Lábusovi“ Drápalovi. V lednu 2009 nahráli v divadle v Lounech čtení Magorových labutích písní: kdo poznal Jirouse, ví, že dotlačit ho k rozhodnutí a dodrženému termínu byl kousek na hranici možného. Pámbů ví, jak to
bude s tím zbohatnutím: každopádně měsíc po Magorově smrti vychází vůbec první album jeho autorského čtení, což je to hlavní obohacení, o němž má cenu mluvit.
„Už se i bojíme / ještě nekradem / alespoň my dva s Gruntorádem,“ praví se v Jirousově (pro mnohé vrcholné) sbírce, psané během jeho čtvrtého (!) věznění, ve Valdicích a Litoměřicích v letech 1981-1985. Zmíněný Jiří Gruntorád, dnes ředitel knihovny Libri prohibiti, měl konspirační podíl na vynesení Magorovy poezie ze žaláře. Jirous to – svým charakteristickým způsobem – popisuje v rozhovoru s Drápalem v bookletu: „A při tom soudu tam přišla jako substitutka jeho ženy Dana Němcová, on jí dal pusu a při tom jí vypliv do huby těchhle dvanáct básniček zabalenejch v nějakým igelitu a ona to vynesla ven.“
„Prostě je to takový zvíře ukazovaný ve zvěřinci,“ vidí Jirous roli básníka při autorském čtení. Není ovšem pochyb, že jeho autorské podání je cosi extra a že nám tu zůstává silné svědectví. Autorská čtení můžou mít různé limity, a dobře víme, že někteří velcí autoři přednášeli nereprezentativně až příšerně, viz nahrávky Seiferta či Holana. Ivan Jirous přednášel poezii zhusta a, jak mnozí dosvědčí, byl toho schopen všude: od hospod a pouličních setkání až po vězeňský dvůr. Jan Štolba v doprovodném textu v albu vzpomíná, jak Jirous dokonce jednou zamířil za „svými“ estébáky do hostince U medvídků, aby jim přednesl báseň, k níž ho „inspirovali“ tvrdou policejní razií.
Na nahrávce mluví tak, jak ho mohli mnozí během let slyšet: autoritativně, s naléhavostí zjednává poezii pozornost. Hlavně však mluví bez emocí, neutrálně (“bezbarvý hlas“, píše Štolba), jako by chtěl text nechat vyznít se vší škálou významů, které do něj lze promítnout. Všechny ty obrazy z vězení, ten neskutečně silný propletenec přátel z disentu, modliteb, děsu z dlouhého trestu, homosexuálních spoluvězňů, suchého humoru, ženy Juliány a malých dcer, literárních aluzí: to všechno jako by se Magorovi při čtení zpřítomňovalo a poznamenávalo jeho hlas tíhou z prožitého. V Labutích písních jsou přece i pasáže úsměvné, poznamenané obdivuhodným odstupem od psychického nátlaku za mřížemi („Když dorazil do Montrealu / vypitý jako býval tu / Zjistil Brabenec k svému žalu / že Wilson bydlí v Torontu“): Jirous ovšem i tyhle pasáže sází, aniž by hnul brvou. Možná proto, že je mu protivné navádět posluchače, jak mají jeho verše brát; možná málo víme o dimenzích humoru z pohledu valdického vězně.
Na webu vydavatelství (guerilla.cz) pak lze slyšet, co se na osmdesátiminutové album už nevešlo: Jirousův úvod, básníkem v klidu využitý pro stylové ántré, z nějž lze cítit, že k natáčení svolil a ví, co se čeká, byť ze své povinnosti přečíst před sezvaným publikem sbírku není úplně odvázaný („čili se chovejte normálně, akorát netleskejte, ať to máme rychleji z krku, protože i tak je to dost dlouhý“). K členění sbírky do jednotlivých zpěvů Jirous připojí technickou informaci pro přítomného vydavatele, „když uvidíš, že jsem skončil zpěv a nebudu mít pivo, tak mi prosimtě dones.“
U tohoto typu nahrávky snad po šesti minutách můžeme váhat, jestli celý kompaktní disk sólového hlasu není moc. Kdo vydrží dalších deset minut, už neváhá. Jirous čte se zájmem a závažností, které jsou dohromady tak hypnotické a sváteční, že osmdesát minut proletí jako událost vytržená z obvyklého běhu času.
Ivan Jirous: Magorovy labutí písně. Guerilla Records, 2011.
Žádné komentáře:
Okomentovat