Pozn.: Tenhle text vyšel v Respektu v létě 2007, když byl Havlovi věnován trutnovský festival.
Václav Havel se narodil o sedm let dřív než Mick Jagger. Je generačně o píď starší než rock´n´rollová éra. Právě o tolik, aby schytal její zásah až po dvacítce – už ne v pubertě, ale ještě pořád v době rozhlížení a sebesměrování. Rock se stal později Havlovým souputníkem ze svébytných, dosti nehudebních důvodů: normalizační socialismus totiž s evropským dramatikem zacházel stejně jako s undergroundovými rockery.
Zaskučel květ // Známe záběry Václava Havla s tamburínou, jak přibližným rytmizováním doprovází saxofonistu Billa Clintona. Jednou také s Plastiky bubnoval na asfaltové sudy a hrnce, ale upřímně řečeno, na dokumentu to vypadá spíš jako veselé pózování pro kameru. Na obou záběrech je vidět muž, který by vlastně hudbu nejradši podpořil jinak. Znalci vědí, že Václav Havel je autorem jednoho (a etdy o to cennějšího) rockového textu. Tedy – album Vladimíra Veita nebylo míněno jako rock, ale k Havlovu Zahýkal sýc bylo nezbytné přidat elektrickou kytaru. Havel nedodal verše (jako třeba Kohout), jeho stručné, tuhé, naschvál přiblblé provolání má prostě náležitosti rockových sloganů: Zabučel bor / Rozumně hnít / Zaskučel květ / Krásné je čpít!
Když při pátrání po Havlově hudebním vkusu procházíme jeho spisy, nacházíme samé uspokojivé zmínky. „Vyšla u nás deska Bee Gees,“ upozorňuje dramatik Olgu Havlovou v dopise z vězení, „tu bys měla určitě koupit!“ Veřejný zastánce Plastic People vždycky poslouchal zároveň muziku „obyčejnou“, masově sdílenou pro její emoce a krásu. Havel píše Olze, aby se o nákupu hudby poradila s Jiřím Černým: „Má pochopení pro posluchače našeho druhu,“ čteme, a je to výmluvný ortel nad všemi hlubšími experty, jimž není radno svěřit do rukou rodinnou diskotéku. Právě určitá šíře vkusu, který potřebuje pro jednu chvíli Mejlu Hlavsu s Pavlem Zajíčkem a pro druhou autory soundtracku Horečky sobotní noci, je zábavně lidská, atraktivní a nepochybně je namístě u každého prezidentského kandidáta.
Pasáž, jež je pravým pokladem při studiu hudbymilovného Havla, editor Jan Lopatka z Dopisů Olze – představte si – vypustil. V Ruzyni roku 1981 Havel píše, jaké desky by bylo dobré doma nakoupit: „Jako pilný čtenář Melodie bych jen letmo a nahodile upozornil na pár věcí, které tam moc chválí. Z nových skupin: Police, Talking Heads, ze starších nové desky Who, Yes, Led Zeppelin, Stevie Wonder, Bowie, King Crimson, Niemen, Streisandová, Weather Report, z odlehčovaček Smokie atd. atd. Taky máme málo Pink Floydů. (...) Z českých věcí mne zajímá Stivín, Progres 2, Jana Kratochvílová a Hašlerky nahrané Hybšem.“ Slušné, včetně odlehčovaček! Tenhle výčet ukazuje (na rok 1981) solidní úroveň posluchačovu i zmíněné Melodie, ale pozor – možná je zároveň zastíracím manévrem. Následuje totiž letmá zmínka, že „neméně důležité a snad ještě důležitější jsou pásky,“ kde Havel nabádá svou ženu, aby hleděla rychle pořídit a archivovat nahrávky Charlieho (jistěže undergroundového písničkáře Soukupa) a DG 307.
Zpívá celá rodina // O Havlově vnímání hudby tuším minimum, ale dovedu si představit, že z hudby Plastic People nemusel být zprvu nijak odvázaný. Koneckonců, Plastici vždycky produkovali muziku, na kterou musí mít člověk náladu a určitou vstřícnost – zvlášť nemá-li vyslovený zájem o hudbu dneška. V jakési recenzi alba Hovězí porážka (1984) Havel píše pozoruhodnou věc. Vlastně je to osvědčení o absolutoriu posluchače moderní hudby, podaná ruka všemu vyjádření, které v sobě má neklid, nelad, hluk, šum, chaos, prostě disharmonii. „Přiznám se,“ praví autor, „že mě zneklidňující hudba Hovězí porážky v posledku vlastně čímsi uklidňuje: zdá se mi, že dokud je člověk schopen takto hrát a zpívat, nemůže být ještě vše ztraceno.“
Prostupnost mezi hudbou a společností Havel cítí – a ve skutcích reflektuje – lépe než mnozí profesionálové v médiích. Ve svých projevech rád zmiňuje Rolling Stones jako jeden ze znaků globalizace, jev, který pozbyl domovského místa a napomohl unifikaci. Ale jeden z křiklavých současných fenoménů nenajdeme popsaný v dnešním Havlově psaní. Beze zbytku ho postihl v roce 1975 v textu, nazvaném podle televizního pořadu Zpívá celá rodina. V pseudodemokratickém vpuštění obyčejných babiček k mikrofonu Václav Havel jasně rozeznal rysy dnešních reality show: paradoxní kombinaci „masové intimity a intimní masovosti“, využití exhibujících naturščiků k vytvoření „monstrózního kumpánského bratrstva“ před obrazovkou... Popsal celou tu věc s upřímným zhnusením – ne elitářsky, spíš s nárokem na soudná měřítka vkusu.
Také tady pro Havla muzika zafungovala jako lakmus širšího společenského pohybu, dopadajícího i tam, kde se zrovna nezpívá. Jsou to paradoxy: koho by napadlo, že Havel šťastně napomůže dějinnému zvratu, který otevře pole pro nekonečné masové show, proti nimž Zpívá celá rodina byla nevinná limonáda... Ale to už je jiná písnička.
Žádné komentáře:
Okomentovat