Chicagští Wilco sypali cukr a práskali bičem

V úterý večer se v pražské Arše proti sobě postavily dva dobré týmy: chicagská rocková kapela Wilco a publikum, které na českou premiéru čekalo přes deset let. / Psáno pro LN

Nebyl to příliš pozdě splněný sen? Kapelu s písničkářem Jeffem Tweedym v čele políbily múzy nejvřeleji v roce 2001, když vzniklo album Yankee Hotel Foxtrot. Od té doby různým Wilco způsobem variují svou metodu: z písní jednoduchých emocí (nejčasteji milostné a sebezpytné) se katapultují do rozšířeného zvuku. Jako by Tweedy, který má za sebou léčbu závislosti na antidepresivech, neznal tu správnou hranici a nechával své pocity přerůst do dunění, vazbení a třískotu, jaké by si slušně vychovaní mainstreamaři nikdy netroufli publiku nabídnout.

Nutno říci, že živá vystoupení Wilco jsou v tomhle směru o poznání odvázanější než nahrávky soustředěné na melodie (pro loňské album nabídl jeden britský kritik slogan „bigbít pro taťku i mamku“). Ani živě natočené Kicking Television nemohlo návštěvníky Archy dobře připravit na výbuchy chaosu mezi slokami nebo v závěru písní. Nejlišáčtěji v tomto směru jedná kytarista Nels Cline, kterého kapela překvapivě ulovila po desetiletích jeho sólové kariéry v avant-jazzových vodách. Čtyřiapadesátiletý Cline tu má roli dítěte, kterému je dovoleno zlobit: do hmatníku tluče ze strany, mučí zvuk přes řetěz „krabiček“, jeho téměř dvoumetrová postava se klátí kolem komba a vazbí ze všech světových stran. Někdy nasazuje velká gesta: z hal a stadionů je zvyklý, že se musí rozmáchnout jako herec, aby si všimli i ti vzadu. V písních jako Impossible Germany se dopouští něčeho tak archaického a stokrát pomluveného, jako je dlouhé kytarové sólo: ale tím, že je to v režii Wilco, přežije je (a potleskem odmění) i mladé nezávislé publikum.

Kus lovesongu, kus randálu, hezká písnička, noise: druhá půle (poctivě dlouhého) koncertu mohla někomu přijít už mechanická. Wilco jsou profesionálové a jejich třeštění nepůsobí zrovna spontánně, spíš jako výtečně sladěná mašina, která s americkou cílevědomostí ví, k čemu míří. Tím „jiným“ znejistňujícím elementem je v naprosté většině jen provokativní zvednutí hlasitosti. Trochu zklamání – a to i přesto, že Wilco se snaží dělat to různě, že dráždění stroboskopy bylo anonocované už na dveřích sálu a že Tweedy, který po celou dobu náměsíčně mžoural, jako by právě vylezl z postele, umí nehnout ani brvou, když všichni okolo otočí volume doprava.

Nejlepší dojem nakonec mohl vyvolat samotný materiál, který Jeff Tweedy píše: písničky na hraně sebelítosti a popových klišé, které vždycky zachrání neotřelé obrazy. Wilco se zabydleli na scéně, jíž se říká nezávislá či alternativní – a pro ni vytvářejí romantickou muziku. Takovou přece potřebují i ti, kterým je jak hudebně, tak lidsky protivný pasvět mainstreamových hvězd. Wilco by sklidili úspěch i na leckterém „středoproudém“ festivalu. O to lepší je, že je dovezl festival Stimul a připravil jejich premiéru v kontextu, který hudbu bere jako aktivizující kulturní pohyb, ne jako popmediální sociální sedativum.