Petr Váša si nalinkoval dráhu dvěma skutky: když vedl skupinu Z kopce a když ji pak nechal být a začal vystupovat sám bez jediného nástroje. Nejdříve se ponořil do rock´n´rollu syrového, a zároveň s nárokem zamotat se kdykoli do komplikovanější estetiky. S nástupem devadesátých let, když po převratu najednou bylo možné mít tolik dřív nedostupných věcí, všechno odložil. Ponechal si jenom vlastní tělo. Jako performer, „fyzický básník“, zkoumal, jestli může rocková energie vycházet jenom z lidského projevu, bez bicích a Statocasteru, jen s rozpoutáním proudu zvuků, pohybů, bušení v prsa.
Oba tyhle póly se potkaly v jeho dnešní skupině. Ty syčáci po letech dokonce podnikli krok k „normálnější“ sestavě a přibrali bubeníka Aleše Pilgra, do té doby visela ve vzduchu Vášova ambice nahradit fyzický rytmus bubnů lidským tepem. Nové album Krása je tím pádem klidnější kapitolou bez konceptů a formálních výstřelků, ale u Těch syčáků pořád vznikají pamětihodné písně. Váša hlídá, aby pořád, i při vrávorání a ve spánku „mířil na terč“, nechce nic míň než skutečný život nepřekrytý šalbami, „the best of the best of the best of the best“. Tuhle jeho polohu známe po léta, ale většinou ji zvládá podat nově. Mimochodem, má čistě řemeslný cit pro přesné slogany („zachraň si život“, „věřil jsem ti“) a v písni Netvor dá výtečný prostor slovům ano a ne v roli střídavých refrénů. Rytmus jeho vět se pne po kytarových figurách jako slastně napjaté svaly: „Sláva! Psi jsou pod zámkem! Králové zvířat jsou spoutaní! Prapůvodní potvory jsou zase spontánní!“
Být existenciální a zároveň divošský: to je Vášův smysl rock´n´rollu. Vymítání, které se veze na prastaré vlně energie, ale potřebujeme ho teď, v naší situaci moderního světa. Co to vlastně je, ta přirozenost, která je Syčákům cílem, domovem, hodnotou? „Nebudu přece líbat mobil“, říká Váša ve starší písni; oproti tomu se nezdráhá zapříst hovor s démonem a vzít si za ženu jeho sestru (Báseň ze života). Má menší strach z rozpoutaných sil mimo člověka než ze světa, který spoléhá na Nokii. Obojí kolem sebe konkrétně rozeznává, ale s čarodějnicemi se mu domlouvá líp. I když zná míru respektu: „Dávej pozor, když se příliš / blížíš, ať si neublížíš / Nenarazíš, nedostaneš do potíží / U zdroje vysokého napětí!“
Ty syčáci jsou jedineční skrze texty a Vášovo podání. Kytaristé (dnes už víc multiinstrumentalisté) Petr Zavadil a Tomáš Fröhlich se sice stali přesnými údy jeho úmyslu, ale hudbu, kterou dnes píší, tvoří rockové ohlasy a ironické ilustrace. Nakonec funguje slušně: jenže se neblíží jedinečnosti a vyššímu levelu, kterého Syčáci dosahují jinde. Kdyby album z devatenácti písní odepsalo nejslabší třetinu, mluvilo by ve výsledku o tomtéž pádněji. Ale i tak se jeho vrcholy neztrácejí: viz titulní Krása a příběh o abiturientském večírku: „Přišel dokonce i kostlivec z biologického kabinetu. Museli jsme ovšem vysvětlit obsluhujícímu personálu, že aby naše schůzka měla hlubší význam, je nutné, aby bylo přítomno kromě konkrétních lidí i to, čeho se všichni bojí a zároveň to nosí v sobě...“
Když se podíváme, co dělá česká „nová vlna“ osmdesátých let, tedy kapely generace Psích vojáků, Už jsme doma a právě Váši, nenajdeme moc skupin, které využily uplynulé čtvrtstoletí k tomu, aby na sobě pracovaly a prohlubovaly se. Některé přirozeně skončily, jiné dnes působí vybydleně a s námahou obkreslují stará schémata. Petr Váša se nikdy nezastavil: od opuštění hudebních nástrojů přes návrat k elektrické kytaře, pořád tam byla snaha o čerstvý pohled. I dnešní Ty Syčáci působí spíš jako svébytný komentář k bigbítové kapele než jako seriózní, „opravdické“ rockové těleso. Vzhledem k tomu, že vlítl na hudební scénu ve dvaceti, je Vášovi pouhých pětačtyřicet. To je dobré, ještě toho hodně udělá. Těším se na věci, které bude vydávat v sedmdesáti.
Žádné komentáře:
Okomentovat