Medvídek Pú by se s nikým nesoudil. Ani kvůli medu ne. Ale co zasloužilí Ijáčkové a Klokanice ze scény pop-music? Ti jsou sice skuteční, nicméně publikum se na ně často dívá taky jako na nadpřirozené a fiktivní postavy. (Funguje to i v malém Česku: kdo kdy zastihl Gotta bez masky?) Hvězdy si koneckonců pěstují image, žijí v odstupu, lehce se vznášejí nad zemí – a najednou bác, mají se přízemně soudit?
Kdepak, to se k nim nehodí. V úhrnu nutno říct, že jsou to chudáci: jejich pověst to odskáče, i kdyby měli na proces sebevětší právo. Když Metallica žalovala svoje fanoušky za webové sdílení svých nahrávek, vypadal šéf kapely Lars Ulrich před světem jako absolutní vůl (však to taky byla hodně absurdní žaloba). Když se o název tahají dvě půlky rozpadlé kapely, majitelé jejich alb necítí napětí z čekání na výsledek, ale už jen zklamání.
Muzikanti to vědí, a proto často dělají takovou věc, k níž se Helena Vondráčková ovšem neuchýlila. Do sporu se pokud možno vůbec nevloží a nechají tu špinavou práci na svých manažerech, advokátech, vymahačích a jiných nájemných Čečencích. Ať to odedře ten typ lidí, co ho v Dikobrazu kreslili s měšcem dolarů, doutníkem a nohama na stole. Lidi z byznysu.
Není to opatření jen praktické, ale taky metafyzické. Umělec, křehká nátura (varianta: bavič, zlatá slepice pro všechny okolo), se má spustit do mrzkého pozitivistického světa důkazů a okolkovaných lejster? Rozhodí ho to, odbarví mu to auru, sebere “mojo” (rituální výraz pro osobní energii)! Jak po takovém stání může zpěvačka zpívat? Ječí, jako když zrovna přišla od soudu. Na to svět nečeká.
Kdy tedy chodí umělci k soudu? Jen když jsou tak nadmíru rozčilení, že na ochranné opatření výše zapomenou. Buď tak, anebo když soud vnímají jako součást svojí role. Své image. Když ho berou jako gesto, na které část publika snad dokonce čeká: v tom případě se bez okolků hbitým krokem vyhoupnou na scénu.
Vondráčková se pozoruhodně rozhodla nezůstat při sporu s Martou Kubišovou v pozadí. Na tom soudu jí záleželo víc než na eleganci zpěvačky, která se o žaloby nestará. Člověka až napadá, že ten spor pro paní Helenu snad byl něčím víc než dohrou po jednom turné. Jako by se tu pohánělo před soudce “to všechno” kolem Kubišové. Celá ta léta. Fakt, že žalující strana přece plně a profesionálně patří do popu, a ta druhá v něm už pořádně neumí chodit: však před ním dala přednost nejdřív životu v pravdě, a potom malé divadelní scéně.
Soud nemohl rozhodnout jinak, než naznačit: tenhle příběh z Gottlandu, přátelé, patří k jiné instanci.
(Sloupek pro LN, 16/9/2010, tj. ve dnech soudu managementu Vondráčkové vůči Kubišové. P.S.: Čtenář sloupku může namítnout, že Vondráčková k soudu nakonec nepřišla a skutečně nechala jednat jen zástupce. Ano, ale mediálně byla v té věci po celou dobu víc než aktivní, vydávala prohlášení typu "kdyby se Marta chovala slušně" a podrobně informovala novináře, jak ji podpořili Michal David či Václav Klaus.)
Žádné komentáře:
Okomentovat