Jména jsou slibná, ale je tu ten starý problém se superskupinami. Jak zafungují dohromady postrockeři a free improvizátoři, sezvaní ke společné seanci festivalem v Knoxville, Tennessee?
Christian Fennesz jako autor z „laptopové“ generace (naživo přeměňující zvuk vlastním softwarem) má tak málo sobě rovných, až se to obrátilo proti němu: netrpěliví mají pocit, že se o něm mluví moc často. Bubeník Tony Buck je po léta členem australského tria The Necks, rozepjatého mezi free a minimalismem. A David Daniell je postrockový kytarista, co hrává s Tortoise či Thurstonem Moorem. Mohutná nabalující se koule psych-noise-ambientu má vcelku velkou sugestivnost. Buckovy bicí propůjčují celku punc „kapely“: v takovém kontextu Fennesze neznáme.
Tracky se vlastně dělí na 1) živý, zčeřený nástup, crescendo, v němž běží paralelně vedle sebe různé taktiky, a 2) to orgasmické noisácké fortissimo, vrchol, který je ovšem sám o sobě uvnitř taky velmi živoucí a plný dílčích událostí.
Hlasitost a velká gesta nejsou té hudbě cílem, ale nějak se bez ní nedokáže obejít: nejspíš, když dnes „rekontextualizujete“ kytaru a elektroniku, nemůžete ignorovat motivy amplifikace, ale i „řvavosti“ popu ve veřejném prostoru.
Půlhodinová deska je dobrým kontrastem k aseptické čistotě některých elektronických improvizací: spíš tu visí ve vzduchu prach a otřískané odposlechy v rockovém klubu.
Fennesz, Tony Buck, David Daniell: Knoxville. Thrill Jockey, 2010.
(V kratší verzi publikováno v A2.)
Žádné komentáře:
Okomentovat