Hlasití a intimní

Odposlechy @ Orientace LN // Tentokrát o chicagských Wilco, souputníku poslední dekády

Na chicagských Wilco, která u nás poprvé vystoupí 28. září (v pražské Arše v rámci festivalu Stimul), by se dal vyučovat aktuální stav pop-music. Aniž by o to usilovali, stali se v mnoha ohledech výstižnými souputníky poslední dekády.

Sledujme: Kariéru Wilco ohrozila nejistá pozice nahrávacího průmyslu, ale nakonec se smáli naposled. Dotkli se kořenů americké písně, zároveň si troufli katapultovat se do nezvyklých nových zvuků. Ukázali, že není lepší základ kapely než egomanický zpěvák, který nekouká napravo ani nalevo a sype ze sebe umanuté i bolestné písně. A v neposlední řadě: koncerty s hromadně zpívajícím publikem potvrdily, že obyčejní lidé nečekají v hudbě na nic jiného než na silnou normální písničku.

A teď popořadě. „Ne, Wilco nejsou žádnou součástí linie alternativní country: jsou součástí tradice lidí, co chtějí dělat randál!“ řekl mi zpěvák a šéf kapely Jeff Tweedy. Na počátku se to o nich ovšem psalo: nálepky „alt. country“ nebo „americana“, vztahované na Wilco, Lambchop, Ryana Adamse nebo Calexico, signalizovaly americkou naději, že tu mají novou „tradiční“ generaci songwriterů. Nakonec se rozběhli každý jiným směrem: Wilco asi nejradikálněji, s čímž souvisí i jejich slavný průšvih.

Měli víc štěstí než rozumu, že o nich v roce 2001 vznikal dokumentární film I Am Trying to Break Your Heart: tím pádem se zachytil příběh alba Yankee Hotel Foxtrot. „Aby texty vyzněly, jak mají, už od prvních alb jsme do hudby sunuli nezvyklé zvuky a zádrhele,“ praví Tweedy. Na zádrhele nebyla skoupá právě tato éra, kdy Wilco vtáhli do hry producenta Jima O´Rourka, který vždycky kolaboroval s rockem i avantgardou. Jenže: vydavatelství Reprise se při odevzdání zděsilo, zástupci pravili, že toto už je za hranicí pop-music, že kapela tím pádem nenaplnila smlouvu a že nic nevydají.

Kapele se naštěstí podařilo odnést si práva na nahrávku: umístili ji na internet a než vyšla v roce 2002 u „dospělejší“ značky Nonesuch, získala jak renomé, tak veřejnou podporu časopisu Rolling Stone a jeho editora Davida Frickeho. (Vzpomínám na dobovou recenzi Honzy Dědka v Reflexu, který napsal, že ta deska zní tuctově: vzhledem k tomu, že album otvírá strašidelná antipopová plocha noisu, mám dodnes podezření, že poslouchal jiný kotouč.)

Úspěch Yankee Hotel Foxtrot, písniček, v nichž texty o lásce a skepsi paralyzovaly mírné zvukové ataky (řekněme takový jemný odvar z Velvetů) otevřel kapele další dveře – včetně toho, že rodina folkového praotce Woodyho Guthrieho nechala Wilco dopsat a natočit fragmenty neznámých songů. Najednou tu byla Grammy v kategorii „alternativní album roku“ za následující A Ghost Is Born (2004). Ovšem Tweedy, který záhy nastoupil na léčbu závislosti na antidepresivech, slamomamu dodnes nepropadl. „Grammy nemá s podstatou hudby vůbec nic společného. Je to politická záležitost a v Americe to všichni vědí. V našem případě je možné, že po Yankee Hotel Foxtrot jsme byli najednou známější, naše kariéra dospěla do bodu zlomu. Ale celkově to, že jsme dostali Grammy právě za A Ghost Is Born, o naší hudbě nikomu nic neřekne. Jistě, tu cenu jsme ve skupině uvítali, ale v zásadě to jde mimo nás.“

Udělali krok srovnatelný snad jen s přijetím Petra Skoumala do Mišíkových Etc...: prolomili stylové i generační hranice a do party přijali avant-jazzového kytaristu Nelse Clina. Jeho zemětřasná sóla si české publikum užije o to víc, že v – relativně komorním – sevřeném prostoru divadla. Haloví matadoři Wilco jsou „na Západě“ o dost hvězdnější než u nás a v sálech typu Archy normálně nehrají. „Divadlo?“ žasl Tweedy před pár dny. „Tak to budeme hodně hlasití a hodně intimní.“ Bylo by to v souladu s tím, co z nich dělá tak jedinečnou kapelu.